Pavel Renčín

Osobní deník Aloise Kerndla, zápis první.    

"4. dubna, někdy večer

  Jak mám začít? Ani nevim. Přichomejtl jsem se do divný situace a teď sedim opřenej o zeď v průjezdu nějakýho domu, kterej by podle zákonů fyziky ani neměl stát. Ta divná situace mělo bejt zjevení něčeho strašně agresivního, co se z ničeho nic objevilo v baru, kde občas nasávám. Udělalo to tam strašnej bordel a já ho nějakým způsobem přežil. Asi jen díky tomu, že jsem seděl hezky v rohu. Nic takovýho jsem ještě neviděl. V jednu chvíli to byla docela normální, klidná hospoda a najednou se to s děsným rachotem zjevilo, rozlámalo půlku podniku i s barpultem a pár lidma, včetně barmana. O škodě na chlastu ani nemluvim. Ty lidi jsem neznal, ale s Jackem Danielsem a Johnym Chodičem se kámošim už hezkejch pár let. Pak se tam jedna ženská rozbrečela jak siréna, začala mektat pátý přes devátý. Chvilku mi zabralo, než jsem si uvědomil co asi  myslela. Něco v tom smyslu, že to před pár dny zabilo i jejího manžela. Ten týpek co tam s ní seděl, kašlal krev, ale zraněnej nejni. Asi nějaká nemoc. Nejdřív jsem se o ně moc nezajímal, ale pak sme se docela seznámili. Proč se tak stalo? To je možná ještě pošahanější, než ten alien v baru."

  Rukou jsem pomalu dotáhl poslední linku rozmáchlého písmene. Očima hledím na ten jediný, poslední bod zakončující čáru z inkoustu. Jako by to byl jiný svět. Nebo možná právě tento svět, ve kterém jsem uvízl. Oči vidí papír, ale já vnímám jen a pouze útržkovité vzpomínky věcí nedávno minulých.

  Výbuch jakoby ani nebyl. Zkrátka se vše ve vteřině změnilo. Pouze černá šmouha vylétá pryč. Vzbudila křik. Víc zážitků ze samotného vpádu mi paměť nehodlá ukázat. Pak už jen zničený bar, převrácené stoly, rudá tekutina. Občas vyvěšená nová výzdoba. Někdo si s tím musel dát práci, vyvěsit tolik ozdob z červeného, krepového papíru až na lustr. Akorát, že to není výzdoba. A není z papíru. Zvracení se zdá nezastavitelné. Musel jsem odvrátit pohled.

  Najednou stojím u dveří baru, koukám ven na groteskní domy. Buď celé křivé, nebo vysoké, jakoby je někdo vytáhl za komín až nad černé mraky. Jiné se snad dokonce usmívají! Další se mračí. Vidím jeden zvláštnější než ostatní. Nemá prázdná, zaprášená okna. Místo záclon za nimi vidím špičaté zuby. Lampy sklánějící se k silnici, snažící se posvítit průchozím lidem do tváří. Ti si ničeho nevšímali. Pouze procházejí. Trochu trhaně, ale přesto s jakousi zlověstnou plynulostí. Zvláštní lidé. Ranění, občas jim chybí části těla, trochu průhlední, navenek apatičtí. Jejich nohy šmajdají po starých, dlažebních kostkách. Některé z nich jsou tvarovány šíleným kameníkem do podoby kočičích hlav. Ty na mě upírají zelené pohledy, prskají a cení zuby. Duchů si nevšímají. Lační po čerstvém, šťavnatém svalu zpod mojí kůže, nikoli po vzduchu.

  Pláč a naříkání. Otočka zpět. Je tma, ale vidím něco díky osvětlení zvenčí. Tentokrát se mi při pohledu na rozvěšená střeva a roztrhaná těla nezdá, že by zvracení bylo nepřekonatelné. Pouze cítím nevolnost. Registruji jen pět lidí, když nepočítám mrtvé a umírající. Případně jejich kusy. Nevnímal jsem jak vypadají, ani jak se chovají. Jen vím že tady nechci být. Ale kde? To venku se nezdá jako noční Praha.

  Další pohled ven. Průhlední lidé se otáčejí směrem k nám. Cítím přímé ohrožení. Musíme zmizet. Bez debat. Křikem ohlušuji sám sebe, musíme zmizet. Všechno se protahuje do pomalého transu. Nutím ostatní se zvednout. Nějak jsme se dostali ven, kličkujeme mezi kočkami a duchy. Utíkáme ulicí pryč, div nás nohy stíhají. Ještě se otáčím zpátky, abych viděl jaký máme náskok. Ulevilo se mi. Zombie jsou nejspíš mrchožrouti.

"Neznám důvod proč jsme zůstali spolu. Varoval jsem je a pak jsme odtamtud prostě zdrhali. Běželi jsme dost dlouho, než jsme zůstali sami bez duchů a oživlých dlažebních kostek. Vydejchávali jsme, koukali po sobě a čekali kdo prolomí hrobový ticho a něco řekne. Nikdo se k tomu neměl, tak jsem začal pozdravem a svým jménem. Tím ledy trochu roztály. V naší partičce nakonec byla jedna holčina, který to zabilo kamarádku, prej se jmenuje Bětka. Potom nějakej zlitej študák, a násoska s loutkou, co kouká skoro tak blbě, jako její majitel. Pavel, tohle jméno si budu pamatovat. A samozřejmě chrchla s hysterkou. Myslím, že Dan a Julie. A fena jménem Moon, co patří Danovi. Víc toho o nich nevim, ale zatím jsem ani nepotřeboval. Našli jsme si jeden průjezd, do kterého jsme šli přenocovat. Ti, co se mezi sebou znali, si tak pošeptávali, utěšovali se a podobně. Moon samozřejmě nebyla pozadu. Sem tam oblemcla někomu obličej. Já s Pavlem, loutkařem, jsme byli potichu.

  Celý mě to nějak dostalo. Julča, Dan a zrzka si píšou deníky. My ostatní jsme se do toho taky pustili. Ne že já bych neměl co dělat, ale tohle nejni úplně normální situace. Adrenalin už trochu opadl, ale stejně se mi klepaj kolena. Třeba mi zaznamenání toho všeho trochu pomůže si uvědomit, co se vlastně stalo. Jen by mě zajímalo, kde to ksakru jsme. Nic tu nevypadá jako z našeho světa. Všechny ty věci, domy. Od kdy se dlažební kostky snaží někoho pokousat?! Kde je náš starý svět? Kde jsme to skončili?

  Nějak jsem se zamyslel, nad tímhle svinstvem. Uvědomil jsem si, že jsem tím čučením do prázdna strávil asi hodinu. Mohl jsem se místo toho třeba vyspat. Budu to asi potřebovat. Ale ještě to dopíšu. Nějak jsme se dali dohromady. Jak? Prostě se to stalo. Mým největším dobrodružstvím byla zpožděná tramvaj do práce nebo upovídanej bezďák co se na mě lepil během roznášení letáků. Řekl bych, že takový události jsou teď překonaný a měl bych se přizpůsobit a nějak k čertu zjistit kudy domů. Jsem asi trošku nemocnej, třeba teď ležim ve špitále a chystám se natáhnout brka. Dnes už nic nevymyslím. Raději vyšlu tužku s pejprem dál a zaříznu to. Pokud se zejtra nevzbudim na druhý straně. Jestli už tohle není ta druhá strana."