Pavel Renčín

Naše neblahé dobrodružství, které jsme zažili v hospodě, následovala další důležitá věc; první noc v dosti odlišném prostředí. Když si na to dnes vzpomenu, připomíná mi to jednu mnohem starší vzpomínku, mojí první noc na internátě. A co že vlastně spojuje tyto dvě události? Hrůzostrašné sny. Jenže na internátě jsem se z těch nočních hororů ráno vzbudil …

První, co mě vzbudilo, bylo kručení v břiše. Rozhlédl jsem se okolo sebe a jediný, kdo už byl vzhůru se snažil znovu rozdělat oheň. Byl to Lojza. Zkroušeně se na mě podíval. Takže přeci někdo na tom byl hůř něž já. Hned je mi lépe.

Okolí nevypadalo tak hrůzostrašně jako v noci, dokonce matně svítilo slunce, ale pořád jsem se tady cítil minimálně jako uprostřed bitevní linie. Dřív než se mě zmocnily chmury, začali se budit i ostatní kumpáni. Jejich nevěřícné výrazy přecházely až k vystrašeným pohledům. Ani se jim nedivím, sám jsem se takhle ráno určitě tvářil.

Danielem navrhnutá porada měla hned od začátku velké trhliny. Bětka pořád sháněla tu svojí kámošku, která už není mezi živými a Hysterka naopak zase sebe obviňovala ze všech možných i nemožných věcí. Bylo vidět, jak se Daniel hrozně snaží kočírovat debatu na téma Co bude dál a zároveň i nás ostatní vést. Ale neměl na to.

„Hele, teď nevyřešíme proč jsme tady,“ řekl už trochu zhnuseně Lojza „důležitý je se nějak zabezpečit. Sehnat jídlo a taky bezpečnej úkryt – pro začátek. Pak teprve můžeme prozkoumat okolí a zjistit co se děje.“

Jeho tvrdý hlas nepřipouštěl námitek, a vlastně to bylo to nejrozumnější, co jsem od rána slyšel. Mezitím Lukáš vyrval trubku ze země. Šlo mu to těžko díky jeho obvázanému ramenu, ale o to víc se snažil, aby ukázal jak platným členem skupiny je. Idiot, měl by se raději šetřit – ani neví, co nás tu ještě může potkat. Po včerejšku bych věřil i na Santu Clause.

 Zpět k tý trubce, vypadala jako žebrování od topení, ale s bizardnějšími tvary. Moc se mi ta věc nelíbila, vlastně nechápu proč byla vprostřed ulice a kam a za jakým účelem vedla dál do země, každopádně to byla jediná zbraň, kterou jsme zrovna měli, nepočítám-li jednu kabelku, fotoaparát a švýcarský nožík.

Dobře, jaksi jsme se tedy dohodli.

Vydali jsme se stejnou cestou, kterou jsme prchali večer z hospody. Moc toho včera vidět nebylo, ale jedno vím určitě, tady byly domy a ne planina haraburdí a krámů prazvláštních tvarů.

Každopádně Lukáš mluvil o McDonaldu, který by měl být o ulici dál než je hospoda. Chtěl jsem připomenout, že dneska už tam možná nestojí, ale zatím jsem jim nechtěl brát naděje. Taky mě jímá strach, když si vzpomenu na ty průsvitné obludy co nás včera honily. Na druhou stranu, tady v tomhle světě, bychom je mohli potkat kdekoliv. Protože, přiznejme si to, tohle není náš svět. Je podobný té Praze kterou znám, ale je to tu přesto jiné, strašidelné.

Vlekli jsme se neskutečně pomalu. Každé místo jsme bedlivě zkoumali. K tomu se hodilo perfektně to psisko, Moon. Zatím se hodí, ale jestli nenajdeme jídlo … no, je celkem vykrmená.

Domy byly pokřivené a z dálky doznívaly nelidské skřeky. K tomu ten vtíravý pocit, že vás pořád někdo pozoruje. Divné šustění za námi a občasný rychlý stín přes oblohu nikomu nedodávaly klid. K tomu ještě Hysterka, tedy Julie začala něco o tom, že toho tady má dost a že jde domů. Něž se nám ji podařilo uklidnit, musel o nás vědět každý v okruhu jednoho kilometru.

Podle Danových hodinek už je poledne, tak jsme si dali na chvilku pauzu. Zrovna jsem uvažoval o tom jak to, že se plahočíme aspoň dobrý tři hodiny a pořád nemůže najít hospodu (nebo to, co z ní zbylo), když jdeme stejnou ulicí a v noci jsme utíkali nanejvýš deset minut, než jsme se zastavili, když z odpadkového koše vyskočila krysa. Ale nebyla to obyčejná krysa. Byla velká asi jako pitbull a stejně tak rozdivočelá. Hnisající čumák pokrytý vředy, štětinatou kůži na krku a jinak zbytek těla odkrytá svalovina, ze které stékala krev.

Jestli tohle není typický příklad vzteklé bestie, tak už nic.

Vrhla se po mě, naštěstí ji však stál v cestě pan Semok. Zahryzla se mu ruky a prokousla sametově rudé sako až na kost, tedy na dřevo.

Ten jenom zanaříkal: „Směje se jizvám, kdo nikdy rány nepocítil.“

Naštěstí zasáhl duchapřítomně Lukáš. Rozmáchl se trubkou nad hlavu a opsal oblouk směrem dolů, na lebku toho hnusného hlodavce. Už vím co mě tak znervózňovalo na té zvláštní věci. Jak se ta trubka řítila dolů, viděl jsem na ní šklebící se nelidské obličejíčky.

Poté dopadla s naléhavou prudkostí. Slyšitelné křupnutí zaburácelo jako hrom a krysa povolila stisk na ruce pana Semoka. Poté přepadla na bok, snažila se ještě postavit na packy, ale to už u ní stál Lojza.

„Co ty jsi kurva zač?“ a dupl ji na krk. Teprve teď jsem si všiml, že má Lojza kanady.

Došli jsme k hospodě. Zbyla z ní špinavá podlaha a ohlodané mrtvoly. Bětka propukla v hysterický pláč poté, co našla pahýl ruky s prstýnkem. Asi patřil její kamarádce Nele. Dana napadlo, že bychom mohli pohřbít mrtvé, s tím jsme já a Lojza nesouhlasili.

„Alespoň na ně navršit tuhle suť co je okolo.“ žadonil.

„Ne,“ kategoricky jsem nesouhlasil „jsou mrtví, ti už nic nepotřebujou.“ a odkopl jsem přeraženou klíční kost. Tu popadla Moon, ale jakoby vycítila něco, co jí zrovna moc nevonilo a kost vyplivla.

 Už bylo odpoledne a my pořád nemáme co k snědku, k pití a ani kam složit hlavu. Nakonec nás napadla i hysterická Julie, že jsme necitové.

„Tak víte co,“ neudržel se Lojza „vy si tu pohřbívejte mrtvé a my jdeme hledat jídlo!“

„To nejde, nesmíme se rozdělovat –znáte to z těch hororových filmů, to pak všichni umřeme.“ zanaříkala Julie.

„Tak budeme hlasovat.“ navrhl jsem.

To se moc nelíbilo Lojzovi, jenže když všichni pokyvovali hlavami, nechal se obměkčit.

Skončili jsme poražení, jelikož Lukáš uklidňoval Bětku a nějak se mu asi zalíbila či co, nevím, prostě hlasoval s nima.

Z letargie nás probudil obrovský rámus. Když jsme vyšli na ulici, všimli jsme se že se jeden dům až moc naklání.

Začal padat.

Rychle jsme se vrhli zpět.

Spadl s dunivým rachotem a nás zahalilo mračno prachu. Chvíli trvalo než se prach uklidnil a když jsme zjistili, že jsme všichni, znova jsme vyšli na ulici.

Na obloze ještě poletovaly cihly jako by nic nevážily, zvláštní narudlé světlo je odnášelo do nebes, zbytek domu zůstal zbořen na svém místě.

Jaké překvapení pro nás však bylo, když se za zbořeništěm objevila budova McDonaldu. Svítila a zářila jako nová. Přestali jsme si všímat mrtvol ve zničené hospodě a prázdnými žaludky se nechali vést směrem k fast foodu jako můry za světlem.

Jenom Lukáš se ošíval a reptal pořád něco o kočičích hlavách.

„Buď rád, že už tu místo nich je jenom asfalt, aspoň o starost míň.“ řekl Daniel.

Ten jeho optimismus už mě začíná pěkně štvát.

Čím víc jsme se blížili k rychlému občerstvení, tím více dostávala budova směsici temných stínů a tmavých barev. Už nebyla tak zářivě veselá jako před chvíli. Teď pomalu vypadala jako strašidelný klaun s ostrými tesáky místo zubů. Ale hlad nás hnal dál.

Obezřetně jsme se zastavili dvacet metrů od vchodu a vyčkávali co bude dál. Měl jsem podezření že něco není v pořádku a rychlý pohyb nelidské siluety za okny mi dal za pravdu.

Moon zakňučela a na konci ulice něco velkého proběhlo za zrůdně se tvářící popelnice na tříděný odpad.