Pavel Renčín

Už je to dlouho co jsem byl naposledy v Národním divadle, ale rozhodně si pamatuju, že takhle to uvnitř nevypadalo. Jak jsme do budovy vešli, padlo na mě všudypřítomné dusno vlhkého vzduchu. Stěny, stropy, podlaha, vše bylo podmáčené tak, že se zdálo, jakoby se každou chvíli měl prostor kolem roztéct.
„Tohle by se asi obrozencům nelíbilo.“ poznamenal jsem při pohledu na podstavce, kde se na mě namísto byst významných umělců otevíraly jen rozšklebené tlamy a prázdné důlky bez očí. Jediné světlo uvnitř poskytovaly opět svíčky položené na zemi. Hlouběji v budově to nevypadalo o nic veseleji, spíše jako by měl na starost výzdobu nějaký maniodepresivní šílenec. Vše bylo temné, ponuré, a když jsem si lépe prohlédl matně osvětlené obrazy, většina z nich zobrazovala nestvůry podobné těm, se kterými jsme měli tu čest seznámit se venku v jeskyni. Někde jen pózovali ještěři, přerostlý hmyz, a různé další bytosti. Na jiných bylo však bez skrupulí pojídáno nebo trháno na kusy tělo člověka, ať už za pomoci zubů, drápů nebo chitinových kusadel. Julie na ty výjevy už nezírala ani tak ve strachu jako spíš s pohoršením. Zato na mě doléhal strach, nebo lépe bázeň. Připadal jsem si jako v chrámu nějakého prastarého kultu.

Přede dveřmi do hlediště v přízemí jsem se zastavil. Ano, bál jsem se, co tam uvidím. Ale to nebyl ten hlavní důvod. Zase jsem pocítil palčivou bolest jako by se parazit v mém těle omotával kolem vnitřních orgánů, bohužel to nebylo nejhorší. Mnohem drásavější byly hlasy v mé hlavě. Už dřív jsem slyšel, že si ty malá ústa na mé ruce povídala, ale to si jen písklavě švitořila uvnitř mé lebky. Teď se najednou jejich tiché hlásky rozeřvali, křičeli na sebe nadávky, překřikovali se, až náhle stejně rychle ustali. Jenže všechna ta slova mě děsila o to víc, že nebyla cizí. Znal jsem je, čerpali je z mé paměti. Jako bych slyšel vlastní myšlenky a vzpomínky cizím hlasem. Ostatním jsem to radši neřekl, už tak mají starostí dost. O tohle se musím postarat sám. Dan se na mě jen smutně podíval a já se pokusil bolest zakrýt, než se otočil zpět ke dveřím, nabral těžký vzduch do plic a otevřel.

Nebylo pochyb, toto je hlavní sál Národního divadla. I přesto, že vše zlaté nahradila lesknoucí se čerň, a vlastně všechny  barvy nabraly na ponurosti, stále působil majestátně. Na obrovském lustru i na okrajích všech balkonů hořely haldy svící. Díky tomu zde bylo vidět o něco dál než na pár kroků. I tak jsme museli ujít do poloviny vzdálenosti k jevišti, než jsem dokázal přečíst nápis nad oponou hlásající Národ jemu. Než jsem se nad tím stačil zamyslet, jediná spuštěná železná opona se začala zvedat. Všichni tři jsme zůstali stát na místě a pozorovali představení. Do hlediště ze zákulisí vešlo několik postav. Nejdříve jsem se lekl, že jsou to Dresslerovy multiny. Ale těmhle chybělo, na rozdíl od multin, alespoň hnijící maso, navíc o nás kostlivci zřejmě nejevili zájem. Trochu toporně pobíhali po jevišti a cvakali čelistmi, vypadalo to jako němé divadlo. Celé dění na jevišti trvalo jen pár minut a když po dlouhém monologu, sestávajícího jen ze skřípění zubů, odešel i poslední kostlivec do zákulisí, na druhé straně hlediště jsem zaslechl tichý potlesk.

„Ach drahé obecenstvo.“ Ozval se z té samé strany zvučný hlas. Blížil se k nám menší zavalitý mužík v potrhaném tvídovém sáčku a veselým úsměvem na rtech, který kontrastoval s okolní atmosférou pohřební síně. Dojem kazil jen knírek, který majitel dříve možná voskoval, teď mu ale dodával spíše vzhled mongolského chána.
„Jak se vám líbilo představení?“ dokončil za oslovením.
„Ehm, co?“ začala vylekaná Julie.
„Tedy omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil.“ skočil jí do řeči. „ Jsem Tadeáš Hájíček, scénárista, režisér a především loutkař. “ Mávl oběma rukama a na jeviště opět vpochodovalo devět kostlivců. Uklonili se a já si všiml, že pan režisér, pohybujíc stále rukama, má na každém prstu omotané tenké vlákno viditelné jen v třpytivých odlescích světla plápolajících svíček, Pavel by asi zíral.             
Zdálo se, že bude představovat každého ze svých herců zvlášť, kdyby k němu nevykročil Dan a nepopadl ho za límec.  „Za koho nás máte.“ spustill, ale Julie ho chytila za ruku, když viděla, jak vyděšeně se Hájíček tváří.
„Prosím tě nech ho, třeba nám může pomoct.“
„Nebo taky může pracovat pro Dresslera.“ odsekl Dan, ale lem saka pustil.
„Promiňte, omlouvám se za chování našeho přítele. Já jsem Julie Navrátilová“ sklonila se k loutkaři a podala mu ruku. Ten si urovnal sáčko, nahodil znovu veselý úsměv a ruku přijal.
„Není proč se omlouvat, snad jsem se nezachoval úplně zdvořile“ promluvil, načež jsme se mu já i Dan také představili, i když on dosti neochotně.
“Zaslechl jsem cosi o Jaromíru Dresslerovi, pokud se nemýlím. Nechcete zajít do mé pracovny. tam si můžeme popovídat?“ stále se usmíval beze špetky nějakého přetvařování. Dan něco namítal, ale když jsme se já i Julie rozhodli pana režiséra následovat, šel taky. Stejně jsme neměli kam vyrazit dál.

Provedl nás bočními dveřmi do zákulisí. Měl zde naskládáno několik stolů sražených k sobě a polstrované židle, zřejmě přestěhované z divadelních šaten. Kolem se válela spousta popsaných papírů a typický nepořádek pro muže žijícího dlouho o samotě jako zbytky jídel, staré špinavé nádobí nebo neprané ponožky. To všechno osvětlované svíčkami, které tu tvořily téměř kompaktní hromadu vosku. O zeď naproti se teď opíralo devět loutkařových kostlivců, z nichž se na povel tři zvedli a každému z nás přinesli židli.
„Dáte si něco k pití“ Zeptal se, jak jsme se usadili.
„Neměl byste tady cigaretu.“ Zeptal se Dan skoro provinile, zatímco já a Julie jsme si objednali kafe. Tadeáš odněkud vytáhl dřevěnou krabici na doutníky, ve které jsem po otevření spatřil hromádku cigaret různých značek. Dan sáhl po první startce a nedočkavě si zapálil.

„Zaujal vás Dressler, co s ním máte společného?“  Spustil jsem hned, jak nám kostlivci přinesli kouřící šálky kávy na stůl. Divadelník si nejdříve teatrálně promnul knír, než promluvil.
„Už je to hodně dlouho co jsme se naposled viděli, ano hodně dlouho, určitě desítky let. To díky němu jsem skončil tady.  A vlastně proč mu to mít za zlé, mám se tu dobře. Jak se vůbec má on, už taky nebude mladík, jako jsme bývali co?“
„Znáte teda Dresslera. A neposlal vás sem třeba pro něco. “ Zeptal se Dan a vyfoukl směrem k němu obláček dýmu.
„Ano, ano máte pravdu.“ Hájíček se zamyslel, jako by se snažil na něco vzpomenout.
„Ale to už je spousta let, příliš stará historie. Nechcete radši slyšet něco o vznešeném umění divadla, možná by vás zajímaly některé další hry, co jsem sepsal pro své loutky?“ Začal se s nadšením přehrabovat v papírech poházených kolem.
„Prosím, potřebujeme to vědět, možná hledáme tu samou věc.“ Zkusila ho přesvědčit Julie.
„Dobrá, dobrá, třeba mi neuškodí zavzpomínat na staré časy.“ povzdechl si pan režisér a pokynul jednomu z kostlivců, aby mu nalil čaj.
„Víte, za mlada jsem cestoval všude možně a předváděl svá loutková představení, stejně jako můj otec, jeho otec a tak dále, vždyť to znáte. Vlastně i tato sbírka loutek se dědí po generace, s každým mrtvým mužem v naší rodině, přibývá další loutka.“ Julie nezakryla znechucený výraz, ale Tadeáš si toho nevšímal.
„A pak jsem se seznámil s Jaromírem. Nikdy jsme si zas tak moc nerozuměli. Já jsem, jak vidíte, umělec, snílek, zatímco on racionálně uvažující vědec. Jakoby v našem světě měla racionalita své místo. To umění, to zůstává stále uměním. On pořád po něčem pátral, po nějakém artefaktu, vlastně už si ani příliš nepamatuji, o co šlo. Jen doufal, že to při svých cestách naleznu, proto mě poslal sem. Se svými loutkami se nemusím bát ani do nebezpečných částí Mezisvěta. Jenže já se tu usadil. Nikdy jsem nenašel místo, kde bych mohl v klidu tvořit a rozvíjet své schopnosti. Říkal jsem si, že až se zdokonalím, zase vyrazím dál. Bavit ty, kteří mé dílo ocení.“ Stařík je tady asi o dost déle, než plánoval. Pomyslel jsem si. A ten, jako by ho to právě také napadlo, pokračoval.
„Možná, už jsem zde strávil příliš mnoho času. Přece jen toto není zrovna místo vhodné ke skutečnému divadlu. Vždyť je to, přeze všechno co jsem zde změnil, stále zasvěcený chrám.“
Národní divadlo a chrám? Na to jsem byl zvědavý.
„Zasvěcený? A komu?“ Zeptal jsem se.
„No přeci Pratonovi, samotnému Mezisvětu, dříve ho uctívalo mnoho bytostí jako boha, kterým stále bez pochyby je. Ovšem pro mé divadlo je to příliš veliká postava.“
Chtěl jsem mu položit další otázku, ale Dan mě předběhl.
„Co ten artefakt, vy jste ho nehledal, musíte o něm přece něco vědět.“ řekl s naléhavostí v hlase.
„ Je mi líto, já sám po něm nikdy nepátral a mé loutky ho odhalit nedokážou, podle Dresslera je chráněn proti magickým vlivům.“ U téhle odpovědi jsem čekal, že Dan možná vybuchne, ale on jen smutně přikývl. Připadalo mi, že celou dobu má v hlavě jen myšlenku na tuhle svojí poslední naději

A najednou to tu bylo zase, bolest a řev v mé hlavě. Zaúpěl jsem a vyhrnul si rukáv. Když Hájíček zahlédl moji ruku, nadzvedl se a posunul si brýle na nose.
„Ach, vy nejste zrovna dítě štěstěny, pane. Tohoto tvora už jsem viděl a musím uznat, že je to loutkař, jenž mě v kdečem předčí. Zvládnu ledacos, ale ovládnout mysl i tělo živého člověka, není jednoduché.“ Nedá se říct, že by mě tím vysvětlením potěšil.
„Znal jsem jen jednoho, kdo s ním svedl vítězný boj.“ Ale, než stačil Tadeáš dokončit přednášku o mém parazitovi, ozvala se rána, jakoby něco obrovského narazilo přímo do budovy Národního divadla. Jako první se zvednul Hájíček s vyděšeným výrazem.
„Že jste je nevyrušili. Snad jste cestou sem nezhasli žádnou ze svíček?“ ptal se, ale nečekal na odpověď. Běžel do hlavního sálu a deset koster mu šlo v patách. Trochu nechápavě a vystrašeně jsme se na sebe podívali, a vyběhli za ním. V hledišti před oponou se nám naskytl ne zrovna pěkný výhled. Dveřmi i přes hrany balkonů se hrnuly masy tmavé vody.