Pavel Renčín

Být lovnou zvěří není nikomu po chuti. Že je to opravdu velice nepříjemný pocit, jsem poznal se svým společníkem Aloisem v těch chmurných časech, kdy jsme se jako zázrakem dostali na Trh. Žel bohu, tím naše smutné dobrodružství teprve začalo …

Z Trhu se nám podařilo utéct východní bránou jenom se štěstím. Vlastně nám pomohl jeden z Hlídkařů. Ten, co nás tam doprovázel.
Ne že by se mi to místo dvakrát moc líbilo, ale bylo tam teplo, světlo a i něco k snědku. A přestože se tam pohybovali lidé pochybní, a to v tom lepším případě, byla tam jakás takás civilizace. Klamný pocit bezpečí.
Jenže tato falešná představa nám vydržela do té doby, než jsem zaslechl u jednoho stánku s pečenými krysami, že na dva cizáky vypsal lord Dressler vysokou odměnu a že po nich jde Hugo Pop.
Popravdě, málem jsem se tomu jménu začal nahlas smát, než jsem si vyslechl některé ze zkazek, které kolují o tomto lovci odměn.
A tak jsem zase ve špinavém kanále, koukám do tísnivé tmy, kterou osvětluje světlo z Lojzovy lucerničky.
Sakra, už je ode mě alespoň dvacet metrů daleko.
„Hni sebou.“ Ani se nezastavil.
„No jo pořád!“
Přiznám se, že moc dlouhé túry nemusím, jsem totiž městský člověk. Ale radši jsem přidal do kroku.

*

U další křižovatky se Lojza zastavil a pozorně zkoumal plán cesty do Zahrad, kterou někdo vyvedl na umaštěný papír od lahůdek, takže byla průhledná a mastná. Čáry v několika barvách s primitivními runami se křižovaly a přetínaly v hustém chumli organizačního zmatku, jenž musel zákonitě nakreslit naprosto šílený člověk. Přesto tomu plánku Lojza věřil.
„Tady tu zelenou, tu jsme přešli ráno. To byly ty světélkující obří houby.“
Při připomínce na dnešní ráno jsem se mimovolně otřás.
Nemám rád houby. A už vůbec ne, když podivně světélkují a jsou alespoň metr vysoké.
„ … jo červená, hm … po té jsme přišli a musíme dál na tuhle modrou k Vodopádům.“
„A co když nám ten Hlídkař lhal a tohle je past?“
„Zase s tím začínáš? Už mě to nebaví, to je za poslední tři dny už po třetí. Já mu věřím a basta!“
Co jsem mohl dělat, popravdě tak nějak jsem tušil, že nám nelže. Už kvůli Lojzovi, měl o něj nějak moc enormní zájem. Ale měl jsem hlad, kanál smrděl a levá ruka, ve které jsem nesl pana Semoka, mi pěkně zdřevěněla.
Což je neblahé tušení. Můj šestý smysl. Jako když někoho před bouřkou bolej klouby. Mě zas před pořádným průserem varuje ruka, nebo můj věrný přítel.
„Tak jdem?“ vytrhl mě z přemýšlení Lojza.
Přikývl jsem a znovu se šoural za miniaturním světýlkem.

*

„Ty, Lojzo, myslels to vážně, to s tím hlídkařením?“
Pořád jsem přemýšlel nad Trhem, světem štiplavého kouře a stovkami dveří nakupených, kam až oko dohlédlo. Domky a chatrče z dveří, stánky z dveří, ohrady z dveří a dokonce i obvodové zdi nesmírně obrovské sluje pokryté dveřmi. Všechny ty odstíny červené a hnědé. Zvuky a zápachy, pravda, ne vždy příjemné.
Sjezdil jsem s panem Semokem půlku světa, od Las Vegas, přes Paříš, až po Tokio a nikdy jsem nikde neviděl takovou radost ze života. Divné.
„Jo.“ Houkla na mě jeho záda.
„Ten Hlídkař, jakoby mi někoho připomněl …“
Snažil jsem se navázat se společníkem hovor. Jelikož jsme si toho moc za celou dobu, co jsme od zbytku družiny odtržení, neřekli. Vlastně ani před tím moc ne.
Poprvé se zastavil, aniž by hledal cestu nebo si prohlížel mapu.
„Já mám pocit, že bych ho měl znát …“ nedokončil větu.
Oba jsme zaslechli naproti ve stoce nějaký zvuk.
„Páánové Aloiss Kerndl a Pavel Léém. Předpokládám.“ Zasyčelo něco, co vypadalo jako modrobílý ještěr v kazajce z mnoha kousků látek porůznu sešitých.
Jeho hlas zněl, jako byste třeli čepel nože o kámen. A přesně takhle nebezpečný a ostrý byl i jeho tón.
„Dovolte aby sse předsstaviil, jmenuji see …“
Oheň se mu rozletěl nad hlavou a kapičky hořlavého oleje z lucerničky ho potřísnily. Hluboké zavrčení, náležící spíš smečce vlků, nežli mluvícímu ještěrovi zaplnilo kanál.
„Dělej!“ zařval mi do ucha Lojza.
Tím že nás připravil o světlo, jsem si teprve teď uvědomil, jak kluzké jsou kameny chodníčku. Smrad ani vlhkost nedokázali přebít šero, našeho jediného spojence na útěku. Prchali jsme, seč nám nohy stačily.
Přes svůj přerývavý dech jsem nebyl schopen slyšet nic jiného. Ani šum řvoucí vody.
„Konečně!“ zvolal Lojza.
Doběhli jsme k ústí kanálu. Nad námi čněla další dvě patra s kanály, jejichž voda se valila v mohutných sloupcích hluboko pod nás. Vespod byly další tři patra, z nichž vyvěrala voda z kanálů kamenných i zděných, dokonce i menších, jako loket velkých, železných kanálků. Bohužel jsem neměl moc času si fascinovaně prohlédnout celou tu scenérii a přemýšlet o tom jak velké, či spíše, jak hluboké vodopády jsou.
„Tam.“ Ukázal Lojza prstem na zrezivělou lávku o patro výš.
Polil mě pot.
Po straně chodníčku vedla římsa stoupající do další úrovně. Lojza nezaváhal.
Nikdy jsem neměl rád udatné reky, ale pištění blížící se kanálem mě donutilo se vydat za společníkem.
Snad mu ten olej vypálil oči, hajzlovi. Pomyslel jsem si.

*

„Sakra, jseš horší než Julie!“
Chtěl jsem mu odpovědět něco sprostého, ale v takové výšce na rozklepané lávce, jejíž jeden z roštů právě přede mnou spadl, jsem v tu chvíli dočista ztratil řeč.
„A dopr … Pavle dělej!“
Ukázal někam za mě.
Na římsu u lávky se doplazil lovec. Kouřilo se mu z hlavy, což ještě víc dodávalo na jeho šíleném zjevu.
„Ty mi neutečešš …“
Vytáhl zpod hadrů střep dlouhý a vybroušený, že by se klidně mohl s hrdostí označovat za jednoruční meč.
Napřáhl se a hodil, jakoby házel kamínek. Elegantně a prudce.
Díval jsem se na ostří, letící ke mně. Lojza něco řval, ale jednak jsem ho neslyšel přes hlučící vodopád a za druhé jsem ho nevnímal.
Poté přišel tupý, dutý náraz. Ne skleněný, dokonce ani kovový nebyl, spíš dřevěný.

*

Ušní bubínky řvaly bolestí. Chtěly volno. Nos ani ústa, plná špinavé vody na tom nebyly líp.
Přesto jsem žil. Takhle určitě nevypadá peklo.
Někdo mě držel nad smrdutou vodou.
Když se mi podařilo otevřít oči, jediné co byly schopné ukázat, byly jakési kruhové plošky, z plošek se pomalu začala skládat hlava a poté důvěrně známý obličej.
Lojza. Vypadal jako ten Hlídkař, co nás doprovázel. Jako bych se koukal na dávno zašlý obraz bez barev, pokrytý stoletým prachem. Jen na chvíli, než jsem si pořádně promnul oči.
„Ty žiješ?“ trošku zbytečně konstatoval, ale nebyl jsem mu to schopný vyčíst.
Vytáhl mě na chodníček. Svět se vracel do normálu. Tedy jestli se to tak dá nazvat.
„Hugo …“ byl jsem na sebe pyšný, že jsem vůbec dokázal vyslovit to jméno.
„Skočil hned po mě do jezera, ale z jeho strany byl silný proud, který ho unesl někam tam do tmy.“ Ukázal mi Lojza.
Oddechl jsem si.
Jenom na chvilku, pak se mě zmocnila panika.
„Kde, kde je pan Semok?“
„Odnesl ho proud.“

*

„Kam si, sakra, myslíš, že jdeš?“
„Jdu najít pana Semoka.“
„A co lávka, co Zahrady a pomoc u Viktorýna?“
„Bez pana Semoka mě nic nezajímá.“ Byla to pravda.
Vyrazil jsem podél černé linie rozbouřené řeky a nechal tak Lojzu za sebou.
„Už jdu, pane Semoku. Už jdu.“

*

Tma byla tíživá a smutná, jako chudoba žebráků u Karlova mostu.
Přesto jsem nepolevoval v mírném poklusu. Zimu jsem nevnímal, ani strach. Všechno jsem to vyměnil za úsilí najít pana Semoka.
Po nekonečné chvíli strávené během na kluzkých kamenech jsem objevil rozcestí. Nepochopitelně šikmo nahoru pokračovala velká část řeky splašků, zatímco malá strůžka pokračovala rovně dál.
Už jsem se nepodivoval tomu kacířskému porušování fyzikálních zákonů a obešel stoupající vodu.
V kanále kousek od rozcestí jsem našel sametové rudý rukáv. Kabátek pana Semoka!
Rozběhl jsem se dál, když tu do mě něco prudce narazilo.
Hlava se mi chtěla oddělit od zbytku těla a pokračovat plynulým pohybem dál někam do tmy, jako zapomenutý fotbalový míč.
Dopadl jsem do špinavé strouhy a znovu se nalokal splašek. Kolem krku se mi zarývaly kluzké pařáty.
„Napijte sse, pane Léém.“
Šklebil se na mě Hugo Pop. Jeho jazyk, dlouhý alespoň jako lidská ruka mi zacpával nosní dírky. Snažil jsem se jej překulit a to ho rozveselilo. Jistě mu dělalo dobře, když mohl mučit a zabíjet lidi.
„Zabiju váss, jako tu looutku, pane Léém.“
Hlavou jsem zabořil víc do vody, až jsem se praštil o dno, jeho jazyk mi sklouzl k ústům a já skousl. No co, už jsem je měl stejně plné vody. Ještěr zavřeštěl a já se vymrštil. Podařilo se mi překulit se na něj a tlouct mu do hlavy pěstmi, zatímco se svíjel bolestí a chytal se za jazyk.
Hned jak nabyl příčetnosti, odmrštil mě svýma silnýma nohama o několik metrů dál a já propad do nějakého tunelu.
Náraz byl tvrdý, jak už to bývá. Ale podařilo se mi vyzvracet vodu a zatím jsem žil – to bylo důležité.
Poté za mými zády něco zahučelo do kanálku.
Světla a stíny hrály příšernou hru na jeho obrovském svalnatém ještěřím těle.
Postavil se od celé své majestátnosti a rozpažil ruce. Zařval, znovu mi připomněl vlky.
„Smrdí ti z držky!“ nic originálnějšího mě nenapadlo.
Rozpřáhl se a praštil mě pěstí o velikosti malé kovadliny, až jsem se rozplácl o protější zeď. Nos jsem měl na padrť, a přestože jsem svojí krev neviděl, cítil jsem její kovovou chuť, jak mi stéká po čelistech do vody.
Koukl jsem před sebe a tam ležel pan Semok.
Kabátek ze sametu, ba i košilku z hedvábí měl potrhané a břišní plát dřevěných dvířek vyrvaný z pantů. Jako vnitřnosti se z tajné schránky vyvalil naolejovaný hadr.
Je to už tak dávno, a já si vzpomněl na svou velkou lásku, a na toho, který mi ji odloudil. A na plán, který jsme s panem Semokem, mým jediným skutečným přítelem vymysleli. Malá jedno-nábojová pistole schovaná v útrobách loutky. Letištní kontroly jsme prošli bez problémů, ale já nikdy nenašel odvahu tu zbraň použít a vlastně ani ji z útrob pana Semoka vytáhnout. Bylo to vlastně jeho srdce.
„Být či nebýt, to je oč tu běží.“
Skočil jsem a kotoulem se překulil přes pana Semoka. Podařilo se mi za letu chytit balíček, a zatímco jsem dopadl na zadek, rozbaloval jsem jej.
Ještěr Hugo přiskočil v okamžiku, když jsem proti němu napřahoval již odjištěnou zbraň. Podivné, třpytila se jako nová.
Jenže Pop byl rychlejší, klepl mě do ruky, zbraň spadla a mě zasypaly rány tak tvrdé, že jsem každou chvílí čekal, že mi vzadu vypadne páteř z těla.
Poté zazněl výstřel. Stísněný prostor zmnohonásobil hluk a střelný prach prosytil výkaly smrdutý kanálek. Kouř se valil nahoru ven. Ještěří muž si nevěřícně prohlížel ránu v hrudi, z které tekla zelenomodrá hmota. Naposledy zvedl hlavu, zadíval se na kouřící zbraň v dřevěné ruce a schoulil se na zem.
„Pavle!“ horním otvorem prostrčil hlavu Lojza a nalezl mě s krvavým pološíleným šklebem zhrouceného na zemi a pana Semoka svírajícího malou pistoli.
Skočil za námi dolů, pomohl mi na nohy, já zabalil lesklé srdce do hrudi mého zachránce, kterého jsem nesl v náručí jako starostlivá matka své dítě.
Lojza vylezl ven jako první a pomohl nám nahoru.
„Dlužím ti život,“ řekl jsem.
Chvilku jsme na sebe hleděli a nakonec se šouravým krokem vydali zpět k lávce.