Pavel Renčín

Osobní deník Aloise Kerndla

Kdoví kolikátý zápis.

Každý den v Mezisvětě je totálně na nic a divnej. Tenhle byl tak pitomej, plnej obratů a neskutečně překvapující, že mě to vůbec neudivilo. V podstatě zcela normální den v tomhle blázinci. Nejdřív přiběhl ten Kerifensblesk, abychom jej rychle následovali. Dovedl nás za panem Kropáčkem, který, čert ví proč, nám chtěl pomoct domů. Možná chtěl jen vytočit Dresslera, možná je za tím něco víc. Já osobně budu chtít odpovědi. Bětka ještě prošla po svislém, neviditelném prkně zpět do našeho světa. My ostatní už jsme nestihli, jelikož tuto zcela neočekávanou šanci zmařil ten čubčí syn Dressler s jeho armádou hnijícího sexy masa. Zvesela si tam napochodoval, začal gentlemansky žvanit, aby pak po nás rovnou střílel. Asi je v něm víc, než se zdá. To nás donutilo vzít nohy na ramena. Vrátili jsme se pro Lukáše a začali zdrhat. Kerifensblesk nás ještě před smrtí stačil instruovat, kam bychom se měli chtít dostat. Jeho rady jsme s radostí poslechli. Jakmile jsme stáli před únikovým východem, bylo mi jasné co mám dělat. Ostatní prošli dál a já jsem chtěl ještě chvíli zůstat a zdržet nepřítele. Lém se ke mně přidal. Pro ostatní nejspíš zůstává pitomcem, ale když hodlá někdo zůstat vzadu a bojovat za ostatní, pak má u mě kredity. Chvilku jsme se prali ve vedlejší místnosti. Vykupovali jsme jim trochu času, dokud Dressler nepochopil o co opravdu jde. Už nebyl důvod ke zdržování, proto jsem se bez přemýšlení dal do plazení skrz díru, co zela rovnou za námi. Rychlý pád jsem nějak přežil, ale Lém mohl taky chvilku počkat. Alespoň než se zvednu. Oklepali jsme se a začali zkoumat okolí. Dohady se potvrdily, nacházeli jsme se v temné chodbě, a podle informací od Kerifensbleska směřovala na Trh.

Po dopadu jsme se dali do pohybu. Myslel jsem si, že nás šipky dovedou přesně tam, kam jsme potřebovali. Uznávám, že jsem se sekl, ale proč by měl někdo ignorovat šipky? Po chvilce tichého pochodu se ozval Pavel Lém: „Lojzo, co když je tohle všechno jenom nějaký divadlo?“

„Moc tomu nevěřim.“

„Proč? Máš k tomu nějaký důvod?“ Byl znepokojenej. Trochu jsem se tím bavil.

„Docela jo.“

„Jakej?“

„Tak třeba Dressler plánoval použít Dana jako poslíčka pro tu kouzelnou pampelišku. To by byl důvod, proč nás nechtěl poslat pryč,“ začal jsem vysvětlovat svoje teorie.

“Jakej je tedy důvod, aby po nás začal střílet?”

“Byl nervózní, jednal pudově. V tu chvíli si myslel, že jediný způsob, jak zabránit našemu útěku, byla střelba.”

„To mi moc nesedí.”

Poznámku jsem přešel mlčením. Lepší vysvětlení mne nenapadlo.

“Dobrá, ale proč by posílal zrovna Dana?“

„No, sám tam jít nemůže, Kropáček evidentně není loajální a zdá se že Dressler o tom už věděl. Beztak, normálních, živejch lidí tam asi moc nemá. A Dan by se přece jen asi rád uzdravil.“

„Hmm.“

„Vem si, kolik jsme zatím viděli opravdovejch živejch lidí. Dresslera, Kropáčka a pár co nám uhejbalo z cesty, když jsme utíkali komplexem. A ti nám mimochodem ještě podávali zbraně. Zdá se, že Dressler je tu poměrně oblíbená celebrita.“

„Ale multin má všude víc než dost, tak proč nepošle ty?“

„Asi na to nejsou dost chytrý. Jestli sis všiml, tak každá má svojí specializaci a nedělá nic jinýho.“

„Vždyť po nás stříleli!“

„Jo, to je v rámci specializace,“ uchechtl jsem se spíš pro sebe.

„Bejt Dresslerem,” pokračoval jsem, “tak je taky naučím střílet a rovnou k tomu přidám rozkaz, aby mě bránily když budu pořebovat. Je fajn mít tisíc poskoků, ale když tě bude chtít někdo zabít a oni se budou jenom přiblble koukat, tak je to k ničemu. To raději budu mít tisíc poskoků a budu vědět že se mě každej z nich zastane.“

„No dobře, ale co když to všechno jen sehráli?“

„Hele Léme, buď seš paranoidní, nebo ti to hraní leze na mozek.“

„Jaký hraní?“ Rozčílil se hned.

„Jsi snad loutkoherec, nebo ne?“

„My-myslíš Semoka?!“ To už zvedl hlas víc, než dost. Zašli jsme za zatáčku a zdálo se mi, že se před námi něco pohlo. Kdybych ten pohyb nepostřehl, tak bych Léma okřikl. Místo toho jsem tiše pokračoval dál.

„Viděls to taky?“ Zase povykoval.

Šel jsem dál. Po hlavě mezi ně.

„Ty, tys mě neslyšel?“

Ještě pár kroků.

„Slyšíš, někoho jsem tam viděl!“

„Vy utíkáte od Dresslera?“ Zčistajasna se objevil přede mnou, nepostřehl jsem odkud a jak. Prostě tam najednou stál, tázal se.

„Tak trochu. Kdo jseš?“

„Ptám se já.“

„Je slušnost odpovědět.“

„A nerozum ptát se Hlídkaře ve službě.“

Mluvil drsně, potichu. Raději jsem přistoupil na jeho hru.

„Fajn. Ptej se, Hlídkaři.“

„Jde ještě někdo za vámi?“

„Pokud za námi neběží multiny nebo sám Dressler, tak ne.“

„To se právě děje,“ ozvalo se nám za zády. Nemám tušení, jak se tam dostal.

„Menší komando. Můžeme je zdržet, ale asi příjdou další,“ pokračoval stín vzadu.

Hodlali se s nimi bít. Nevypadali na srabi, navíc se objevovali odnikud. Říkal jsem si, jestli bojujou tak dobře, jako se plíží, tak s nima chci bejt. Což jsem jim navrhnul.

Bleskově jsme se domluvili, jak se jim postavíme. Pak se všichni rozešli na svá místa aby se rozhostilo nerušené ticho. Lém skoro nedýchal, stejně tak jako já. Naši dobrodinci se přilepili ke stěnám. Kdybych je před minutou neviděl, jak se schovali, myslel bych si, že jsme tam byli sami. Prozradili nám dobrou věc. V tunelech je slabé šero. Když si na něj člověk zvykne, vidí dobře, ani nepotřebuje baterku. Na tom jsme postavili náš přepad. Většina zombíků má oči, stejně tak většina je používá. Možná ve tmě vidí lépe než my, možná ne. Každopádně rozdíl mezi šerem a do očí rozsvícenou žárovkou určitě poznají.

Konec čekání předpověděl puch hodný masovému hrobu. Šoupání nohou, chrčení, divné hrdelní zvuky, připominající dementního nedochovance. Načež první už se vynořují zpoza zatáčky, odkud jsme přišli i my. Se škodolibostí rozsvicím baterku. Zástup mrtvol se začíná podobat rozzuřenému davu odborářů. Ti, kteří mohou, se dávají do běhu. Ti, kteří nemohou, se začínají belhat vpřed.

“Běž Terry, bež,” brouknu si pro sebe.

Sprint však netrvá dlouho. Mezi běžce se odnikud vrhají čtyři přízraky. Vyskočí přímo ze zdi, rozsévajíc definitivní smrt. Tančí v úzké chodbě, mezi zbytky hnijícího masa. Jejich čepele neodrazí jediný paprsek světla. Teprve teď si uvědomuji, že stále svítím. Co mělo původně znesnadnit situaci nepříteli, by ji mohlo nyní znesnadnit i nám. Okamžitě zhasínám. Chvíli je tma, ale oči si opět zvykají. Bledé kusy masa se neustále rozlétají do stran, nebo padají na zem. Další nepřátelé přicházejí.

“Měli bychom jim pomoct. Je jich víc, než jsme mysleli,” prohlašuju.

„Dobrá, co navrhuješ? Vrhnout se mezi ně s křikem a začít je řezat baterkou po hlavě?“

„Plán je to dobrej. Ale baterku bych šetřil.“ S těmi slovy jsem vytáhl z kapsy u mikiny zámotek z hadrů, s čnící dřevěnou rukojetí. Rozeberu klubko, vytáhnu ukrytý sekáček.

„Přece nebudu zahazovat všechno vybavení. Nechám si aspoň to, co se dá dobře přenášet.“

Lém civí.

„A co budeš křičet? Volnost, rovnost, bratrství?“

„Křičte 'Pohroma!' a vypusťte psi války!“

Zdá se, že tohle pronesla loutka.

“To je moc tetrální,“ a vyrážím s nějakým výkřikem do víru bitky.

První multina stojí čelem ke mě, ale zaměstnává ji jeden z Hlídkařů. S pahýly místo rukou a cvakajícími zuby se na něj vrhá ženské, opuchlé tělo. Hodlá kousnout. Hlídkař spoléhá na krok dozadu, kterým by získal místo pro závěrečný úder. Zombie jej ale dohání, Hlídkaři nezbývá, než bodnout. To sice multinu zdržuje, ale nezastevuje. Dál se dere vpřed, sune se po ostří meče. Pro úspěšnou likvidaci je třeba amputovat hlavu, nebo rozsekat celé tělo na maděru. Tím se řídím, asistuji úderem na krk. Hlava dopadá vedle těla. S úsměvem se pouštím dál. Prosmýknu se kolem dalšího spojence. Ve vidině snadného úderu, jako v předešlém případě, vedu sekáček na krk. Multina však reaguje. Opět se snaží o bezprostřední vzdálenost. Jedním skokem překonává metr, jenž nás dělí. Cítím konečky prstů zatínajících se mezi má žebra. Boky se zalévají horkem a bolestí. Křečovitě svírám sekáček. V záchvatu zuřivosti s ním buším do zad útočníka. Buším tak dlouho, dokud si neuvědomuji bezvládnost krvavé masy na mém břiše. Očarovaný vztekem, omámený krví, ji shazuji. Vrhám se na další. Zasazuji rány hlava, nehlava. Rukojeť sekáčku mi vyklouzne. Zbývají mi už jen holé pěsti. Rozháním se jimi jako šílený. Nevnímám bolest, ale poslední rána mne probírá. Dotyčný cíl musel mít tělo z ocelových šupin. Někdo mě drží vzadu, za zády dvou bránících Hlídkařů.

“Museli jsme tě stáhnout zpátky mezi nás. Rozháněl ses tam jak bič boží, ale oni by tě udupali.”

Prolížím si zdeformovanou pěst.

“Jo, pod plášti máme kroužkový košile. Budeš jí mít zlámanou.”

“Kůrvá,” kvílím, jakmile ucítím první přívaly bolesti.

“Třeba si zapamtuješ, že do Hlídkaře se nebuší,” zasměje se můj zachránce.

„Dobrej boj. Ale tohle nebude fungovat věčně. Je jich pořád víc. Znáte cestu na trh?“ Obrací se na nás velitel patroly.

„Máme zdrhnout?“

„Jo. Hodláme ustoupit a schovat, ale byli byste nám akorát přítěží. A cizáci by neměli vidět naše úkryty. Buď se pak stanete jedním z nás, nebo vás nenecháme odejít.“

„Dobrá, takže pořád po šipkách?“ Ptá se Pavel.

Na tváři velitele je znát usilovné přemýšlení, nakolik je Lémova odpověď myšlena žertem.

„Karle?“

„Jo?“ Ozval se můj rytíř, zachránce z davů ďábelských splozenců. A člověk s proklatě tvrdou košilí.

„Jseš raněnej?“

„Nic moc.“

„Dovedeš naše hosty na Trh.“

„Jdeme,“ vyzval nás průvodce.

Boj v chodbě byl nářez. Už jak jsme vykupovali čas zbytku skupiny, jsem byl připravenej na nejhorší. Ne, že bych se bál. Spíš jsem na to čekal. Ale měl jsem možnost zdrhnout. Když jsme bili v chodbě, tak už jsem si takový plány nedělal. Štěstí, že velitel byl rozumnej člověk. Náš průvodce nám ukazoval kam běžet. A opravdu jsme utíkali. Hlídkaři měli vypracovaný způsob boje. Dva vedle sebe pracovali sladěnými pohyby. Styl trénovali dlouhou dobu, protože si vůbec nepřekáželi. Co potom dělali v lichém počtu, to nevím. Třeba se bránili tak dlouho, jak to jen šlo, nebo přešli na jiný způsob boje. Tak či tak, nám získali moře času. Minuli jsme několik křižovatek. Jednou doprava, dvakrát doleva, pak chvíli rovně a nakonec jsme jim vpadli rovnou do náruče. Zvláštní je, že jsme nikdy neběželi po šipkách. Vždy proti směru.

Pocit, že něco slyším, mne opanoval asi na páté křižovatce. Pobídl jsem společníky k většímu spěchu. Hlídkař ale zrychlil ještě dřív, než jsem vůbec stačil něco říct. Na následujícím rozcestí vidím jak zpomaluje, nahlíží za roh. V tu ránu sahá po meči. Nepřítel za rohem byl rychlejší, asi taky rozeběhnutý. Naráží do průvodce. Rychle mu stihnu darovat úder zdravou pěstí. Pravým loktem jej srážím k zemi. Zasténám a vztekle pokračuji kopancem. Mrtvola se nedává. Pokračuje v útoku na jediného ozbrojence v naší skupince. Vrhá se mu nohy. Nic nepomáhají kopance, chrániče brnění. Zakusuje do lýtka, které není chráněné. Z rány prýští krev. Do úderů dávám všechnu razanci, až zasahuje Pavel Lém a jeho kouzelná loutka. Lém bere mrtvolu za ruku, trhá s ní pryč. Loutka ji mezitím zaměstnává neustálými útoky cvakajících, dřevěných zubů. Hlídkař ani přes bolest nezahálí, v leže tasí a dokončuje práci chirurgicky čistým oddělením hlavy od krku. Z vedlejší chodby se ozývá táhlé vytí.

“Další, mizíme!”

“Už je to jen kousek,” napovídá ležící bojovník.

Bez otálení mu pomohu ze země. Zatímco jej podpírám, se dáváme opět na útěk. Lém, s loutkou na rameni, mi pomáhá v nesení raněného. Klopýtáme chodbou. Hned za první zatáčkou se vynoří statné dveře. Dodávají naději.

“Léme, otvírej!”

“Nesnažte se, doneste mě k nim.”

Tak jsme provedli. U dveři se pustil Pavla. Odněkud z pláště vytáhl klíč, vyzařující letmé, bledé světlo. Zasunul jej, pod dveřmi se prohnal vítr, v zámku cvaklo.

“Můžeme.”

Společnými silami jsme otevřeli dveře, abychom rázem zvedli ruce. Pavel Lém obě, já jen jednu. S vypětím sil jsem držel raněného na nohou. Dívali jsme se přímo na hroty šipek, zasazených v kuších. Za zády jsme slyšeli blížící se multiny. Ocitli jsme se v pasti. Viděl jsem cizí prst, tisknoucí spoušť. Střelec se opíral o barikádu. Zároveň jsem vnímal mechanismu pouštějící lanko. Sledoval jsem vše najednou, hrot šipky, prst i mechanismus. Vše se nezadržitelně blížilo k bodu, kdy pružný provázek vyšle šipku na její cestu. To se stalo v následujícím okamžiku. Matné hroty se daly do pohybu. Zahlédl jsem i nahrbeného Léma, ronícího slzy skrz zavřená víčka. Už jsem neměl sílu držet raněného jednou rukou. Pustil jsem ho. Svalil se na zem. Takřka okamžitě jsem jej následoval. Dopadl jsem do měkkého, tělo pode mnou vypustilo všechen vzduch v plicích. Ještě jsem žádnou ránu necítil.

„To příjde,“ prolétlo mi hlavou.

Pavel pořád stál. Neviděl jsem hrot nořící se ze zad. Trhaje maso, skřípajíc po kostech, nořící se ze zakrváceného těla. Místo toho jsem uslyšel nelidské výkřiky, odkudsi z temné chodby za námi. Otočil jsem se. Puch se nezměnil ve vůni parfému, neviděl jsem ani hordu krásek hrnoucích se na mě ve snaze strhat ze mě oblečení i s kůží a svaly, až na holou kost. Místo toho se mi nabídl nejpropracovanější záběr všech hororových filmů. Hollywood je proti reálnému životu ubohé béčko, i kdyby mělo jít o ten vizuálně nejpropracovanější snímek historie.

„Hlídkaři, hněte sebou!“ Ozvalo se zpoza barikády.

Výkřik asi patřil nám. Oba jsme v roztřesení pomáhali našemu průvodci na nohy. Táhli jsme jej k barikádě, nad hlavami nám svištěli šipky, zabodávající se kdesi za námi do davu. Hádal jsem, že nálada se v jejich společnosti poněkud rozkládá.

Na dosah od barikády nám začali pomáhat obránci. Překulili jsme se na druhou stranu. V tu ránu na nás všichni kdo mohli, tasili meče.

„Už jsem si myslel, že nám chcete pomoct.“

„Nejdřív ale zjistíme kdo jste, proč vláčíte jednoho z nás a z jakého důvodu je v takovém stavu.“

„Procházeli jsme chodby, když jsme narazili na ně. Utíkají od Dresslera.“

Odvahu a sílu těchle Hlídkařů obdivuju. Ta stvůra mu vykousla kus masa z lýtka a on nás stejně navigoval. Za barigádou dokonce ještě vypadal, že by nejraději pomohl při obraně. Nemluvě o těch ostrejch chlápcích z chodeb, kde se bili s mnohonásobnou přesilou. Svými těly zatarasili průchod a nikdo živý ani mrtvý se přes ně nedostal. A ještě pevně věřili tomu, že se schovají i s hordou za zády. Neuvěřitelné! Bili se jako vlci ve smečce. Ti jsou vždy nejvražednější ve skupině. Potvora z baru proti nim vypadá jako neškodnej gaučovej mopsík. S těmahle týpkama chci bejt za dobře. Ještěže jsme jim přitáhli kámoše živýho. Nevím kdo by nás pak obhajoval. Kapitán je evidentně opatrnej, stejně nás přivázali ke sloupu. Je fakt, že během obléhání se o nás vůbec nestarali, víc péče věnovali dorážejícím zombíkům.

Jen co se situace trochu uklidnila, vyslali tři chlápky s meči vstříc útočníkům. Všechno úsilí zcela evidentně vložili do zavření těch dveří. Jakmile se jim to povedlo, obránce opanoval klid. Nevěnovali pozornost nárazům, přicházejícím z druhé strany dveří. Dunění se občas lišilo. Někdy se ozvalo zapraštění. Představoval jsem si zástupy páchnoucích mrtvol, jak používají svoje, tak zvané kamarády, jako beranidla. Nehodlal jsem být u triumfu davu nad dubovými dveřmi, proto jsem vyhledával žalářníka, jenž nás odvede na naše místo. Brzy se objevil, okatě se bavil naší nervozitou. Vzal nás do místnosti s podobnými dveřmi, jaké odolávali útokům zvenčí. Začalo dlouhé čekání.

Seděli jsme v podobném šeru, jaké panovalo v labyrintu před Trhem. Jen jakémsi temnějším a churavějším. Nebylo znát, odkud pochází všudypřítomná záře. V jediném záklenku ani kousek stínu. Mdlé světlo musely vyzařovat zdi samotné. Dřepěli jsme dlouho. Možná si i zdřímli. Čas se stal pojmem bez viditelného rámce. Někdy v průběhu bezčasí se otevřely dveře. Světlo dopadající skrze ně oslepovalo. Nebyl jsem schopen říct, zda postava co v nich stojí, je žena či muž. Beze slova přešla do středu místnosti, kam si sedla. Dveře se za ní zavřely. Že by další zajatec? Postava rozsvítila svíčky. Byla to žena v pokročilém věku, oděná ve spoustě hadrů, tvořících nekonzistentní hábit s kapucí přes hlavu. Poté se sklonila a sáhla do jednoho z mnoha záhybů, cosi odtud vytáhla. Držela to pevně v pěsti. Mezi prsty pak začala promílat jakési malinké, kulaté věcičky. Kuličky jí procházely mezi palcem a ukazováčkem, potichu odříkávala jakási slova, kterým jsme vůbec nerozuměli. Snad to mohly být korálky, jelikož jeden za druhým visely na šňůrce. Pak zničeho nic přestala. Z pod kápě se ozval velmi starý, sebejistý hlas s nepatrnou stopou lítosti.

„Jako zrní mezi kameny.“

Uhasila plamínky, posbírala svíčky a odešla.

„Nechte je jít,“ ozvalo se ještě zvenčí.

Říkají jí Korálkářka. Prý je nějaká kouzelnice. Věští z korálků, kouzlí z korálků, zaklíná s korálky, dokonce když vaří elixíry, tak má kolem rozložené korálky. Občas nabízí svoje služby, stále pracuje vlastně jen pro Hlídku, starající se o bezpečí Trhu. Ukázku její pracovní náplně jsme viděli na vlastní oči. Zjistila kdo jsme, odkud a s jakými úmysly přicházíme a kam půjdeme. Prý vidí i to, co sami cestovatelé netuší. Jako třeba cíl cesty.

Co se nám povedlo zjistit o Trhu není nic, na co bychom asi sami nepřišli. Zdá se, že Trh nefunguje jen pro handlování surovin a nářadí, ale především jako směnné místo pro informace. Ty jsou vždy nejdražší komoditou. Nejlepší přístup k informacím má Korálkářka. Díky tomu si vytvořila velmi silné postavení mezi konkurencí i přes cenu, za kterou se u ní platí. Přesto neví všechno. Někteří tvrdí, že je omezena na fyzický kontakt, či dohledovou vzdálenost. Dověděli jsme se i pár zbytečných informací, jakože Trh nemá žádnou správu. Navíc Hlídka funguje naprosto samostatně, placená pouze z daní překupníků, jenž rádi zaplatí za svou bezpečnost. Avšak má hierarchii a velícího důstojníka, ten ale nikdy nezasahuje do vlastního vývoje existence Trhu. Připadá mi to tu jako utopická společnost, jeden velkej bordel.

Půjdu za Korálkářkou. Potřebuju zjistit kam máme jít a jak se dostat domů. Ona už do naší budoucnosti nahlédla, nebude si muset znovu hrát s těma korálkama. Přesto bude chtít zaplatit a já nevím čím. Nemluvě o tom, že NEMÁM čim. Alespoň se zeptám.

Dveře, honosný název pro díru ve skále. Dřevěnou desku samotnou nahrazovala záclona z korálků. Povzdechl jsem si a prošel chrastící stěnou. Uvnitř nebylo nic vidět, šero společné pro chodby i Trh, zde nepanovalo.

„Alois Kerndl.“

To bych řekl.

„Pokud se nezptáte na to, co chcete vědět, tak vám nemůžu odpovědět.“

„Vy víte na co se chci zeptat.“

„Ale aby otázka mohla být zodpovězena, musí být také položena.“

Asi filozofka, no nazdar.

Oči si postupně přivykaly. Z vedlejší místnosti dopadalo na zem světlo svíček. Dalo se rozeznat, že místnost je menší, obdélníkového půdorysu s lavicemi a jakýmsi stolem na jedné straně, s kredencí na straně druhé. Průchod do další místnosti se nacházel vedle sezení.

„Kam máme jít?“

„To je jedno. Nakonec dojdete tam, kde je vás třeba. Praton řídí vaše kroky.“

„Kdo je Praton?“

„Mezisvět samotný. Provází vás od chvíle, kdy jste do něj vstoupili.“

Aha.

„Jste jako zrní, které spadlo mezi mlýnské kameny. Je jedno kam teď půjdete. Nakonec budete rozemleti. Jste silní, ale na tom nezáleží. Mezisvět si vás přemění jak potřebuje. Tvé přátele, ani tvá rodina, tě už nepozná. Pokud tu někde není.“

„Jako duchové?“

„To je jedno.“

„Viděli jsme duchy. Umřela mi máma. Může tu někde bejt?“

„Může. Ale to není celá tvoje rodina.“

„O čem to ksakru mluvíš?!“

“Všechno má svou cenu. Pokud hodláš zaplatit, pak jsem ochotna ti odpovídat, ale má dobrá vůle se blíží ke konci. Od teď budeš za informace platit, jako každý jiný.”

“Čím mám zaplatit? Nic nemám.”

“Zaplatíš mi tím, že příjmeš můj dar. Vem si jeden z mých korálků, měj ho vždy u sebe. To mi bude stačit.”

Divná prosba, divný obchod. Váhal jsem. Něco mi tajila.

“Proč?”

“Vím, že kdybych neřekla, tak odejdeš. Jsi prostě takový. Nedůvěřuješ, půjdeš se ptát po informacích o mě a pak se rozhodneš. Ušetřím ti tvou cestu. Kdo nosí můj korálek, ten pro mě sbírá informace. Vidím, co vidí on. Slyším, co slyší on. A co víc, cítím, co cítí on. Budu respektovat tvoje soukromí, nejsem jako všechny ostatní báby na trhu. A pořád tě také kontrolovat nemohu. Proto se sbírání omezí jen na důležité věci.”

“Tohle je všechno?”

“Jistě.”

Stejně jsem měl pocit, že neříká všechno. Ale byl to obchod.

“Tak fajn.”

“Tady, vem si ho,” podala mi provázek s korálkem.Zavěsil jsem si ho na krk.

“Takže, jaks to myslela s mojí rodinou? Je tu někdo z nich? Můžu mluvit s matkou?”

“Jedno po druhém. Zatím jsi jen slíbil, že budeš nosit můj korálek. Ještě z něj nemám žádný užitek, takže si vyber jednu otázku, která je teď pro tebe nejdůležitější.”

“Kdo z mé rodiny se nachází v Mezisvětě?”

“Tvůj bratr.”

Překvapení jsem nemohl skrýt, ani jsem se o to nesnažil. Vždycky byl magor do mečů, fantasy a nadpřirozena. Vždy jsem se mu za to smál. A teď zjišťuju, že to všechno opravdu existuje a on tu někde přebývá. Je to možné. Několik let jsem s ním nemluvil. Snad mluví Korálkářka pravdu. Protože jestli ano, tak ho musím najít.

„Všechny odpovědi získáš časem. Nemohu zasahovat do plánů Mezisvěta. Je mi dovoleno pouze pomáhat při jejich naplnění. Stejně tak ty. A teď jdi. Stará žena si potřebuje odpočinout. Doporučím ti jen, abys tady chvíli zůstal a pak se zase dal na útěk. Naštvali jste Dresslera a tomu nemůžou vzdorovat všichni. Máte štěstí, že jste se dostali na Trh. A divim se, že kvůli vám zaútočil na naše brány. Moc vás chce. A teď už zdrhej panáčku. Zdrhej!“