Pavel Renčín

Z Mezisvětí si pamatuji jednu věc naprosto přesně. A to, že jsme s mými společníky dostávali z jedné potíže do druhé. Chaos. Význam tohoto slova mi plně došel hned na začátku našich dobrodružství, v komplexu lorda Dresslera …

„To je dost, že jste tu.“ Kropáček byl dost nervózní.
„Musíme si pospíšit, jestli se odsud chcete dostat.“
Začali jsme se jeden přes druhého překřikovat o slovo a drahnou chvíli zabralo, než nám Kropáček vysvětlil, jaký je ten pan doktor Dressler formát. Ani trochu se mi to nelíbilo. Nemám rád, když se dostanu do podivnýho světa, kdeco mě chce sežrat a když už se teda dostanu do něčeho vzdáleně podobnému civilizaci, chce mě využít nějaký šílenec pro své plány. A co hůř, lže nám – nikam nás nechce poslat.
Jen jestli máme věřit tomuhle Kropáčkovi?

*

„Pane Dresslere, tady jsou! Pojďte za mnou,“ zaslechl jsem celkem známej hlas.
„Berenika Němcová?“ zašeptala Julie. „Co ta tu chce?“
„Asi slyšela Kerifensbleska.“ Ošil se Kropáček a my se připravovali na nejhorší.
„Tak je zastav!“ Křikl Dressler.
Jenže my jsme stačili trochu popoběhnout blíž k bráně kolem beden a palet, díky čemuž jsme aspoň trochu před pronásledovateli byli kryti.

*

„Koho pak to tu nemáme? Mého oblíbence se skupinkou nově příchozích jak kují pikle,“ podíval se Dressler na Kropáčka „copak, copak? Nepamatuji se, že bych dal rozkaz otevřít bránu.“
Početná skupina nemrtvých společně s několika opravdu zvláštními individui nás začala obkličovat.
Ne, tohle opravdu nevypadá moc dobře.
„Až řeknu, rozběhnete se k bráně. Tady za bednami jsou moji věrní, kteří nám pomůžou vyvolat zmatek,“ sykl potichu předák.
Atmosféra se dala krájet.
Pak vyštěkl Kropáček povel. Hned po něm následovali i Dresslerovi příkazy. Spustila se střelba a my se snažili co nejvíc krýt. Zazněl výbuch doprovázen nárazovou vlnou. Sfoukla nás jak svíčku o několik metrů dál. Odněkud se rozlila nafta a odřízla nás od Bětka. Ta se jen zoufale podívala naším směrem, chvilku přemítala, poté se smutně usmála a pokračovala dál k bráně.
Z poza rohu se odrazila kamenná kulička a našla si cíl. Moje lýtko.
Sice to byla kulička, ale zaručuji vám, že mi připadalo, jako by někdo vzal baseballovou pálku a co největší silou mě praštil do nohy. Dopadl jsem tvrdě na zem – hlavou napřed.

*

„Bětko!“
Ostré světlo prozářilo celou jeskynní halu a mě na dlouhou dobu oslepilo. Slyšel jsem spoustu zvuků bortících se věcí a … bolestných výkřiků. Hlava mi třeštila. Jedinou útěchou mi byl pan Semok těsně přitisknut na hruď.
Vzmuž se, blbečku dodal jsem si odvahy.
„Vzmuž se, blbečku,“ zakřičel mi cizí hlas „teda, jestli chceš žít.“
Byl to Lojza – kdo taky jiný.
Otevřel jsem oči.
Po obří astrální díře nebylo stopy. Na kamenné zemi hořely různobarevné ohně. Kousek od nás byli přikrčeni Julie, Dan a Moon. Jo, a ještě ten šotek Blesk. Kropáčka, ani jeho lidi jsem neviděl.
„Nevím, co se stalo, ale naposled jsem zahlédl profesora s celou armádou, stříleli na tu červí díru. Na Bětku!“ snažil se Dan překřičet celé bublající podzemní peklo.
„Musíme zpátky do ubikací pro Lukáše a mažem odsud.“
Všichni jsme poslechli Lojzu a rozběhli se, jak jen mohli, nazpět do našich pokojů. Kulky a šipky hvízdaly jako roj divokých sršní. Párkrát se nám dokonce nad hlavami přehnaly blesky. Nepochyboval jsem, že je to Dresslerova zbraň.

*

Do Lukášova pokoje jsme se dostali celkem lehce. Julie s Danem se jej snažili probudit, ale bez úspěchu. Lojza je tvrdě odstrčil a dal Lukášovi pořádnou facku. Pořád nic. Proto mu vrazil radši dvě. Už jsem si začal myslet, že do mladíka začne bušit pěstmi, když tu se doklopýtal Blesk. Vytáhl světélkující flakónek a poručil Lojzovi, ať jej vlije Lukášovi do úst.
Chvilku to trvalo, ale nakonec se probral. Zato Blesk se sesul na zem. Až teprve teď jsme si všimli, že má krvavý bok. Krev mu netryskala. Ne, protože skoro celá záda měl přiškvařená společně s oblečením. Určitě ten blesk!
Napadlo mě říct, že to bylo bleskové, nebo že, co jiného mohlo Bleska taky potkat. Ale radši jsem byl zticha.
Mluvil přerývavě, a ani jsem ho neposlouchal. Rychle jsem strkal, vše co mi přišlo použitelné do kapes, za pas a za košili. Lojza pomohl Lukášovi na nohy, zatímco zbylí dva poslouchali instrukce od umírajícího Bleska.
Moon štěkla.
Pronásledovatelé se blíží.

*

Julie s Danem nás vedli spletí chodeb a chodbiček. Dressler s armádou živých mrtvých nám byli stále v patách. Občas jsme na útěku zahlédli člověka. Myslím tím, opravdového živého člověka. Jinak nás nikdo nezastavil, naopak – schovali se.
Jeden nám dokonce dal ručnici. To a nožík na dopisy z pokoje byly naše jediné zbraně.
„Tady je ta chodba.“ houkl Dan.
Dostali jsme se do smradlavé stoky. Šedivé přítmí halilo cestu před námi.
„Teď opatrně!“
Dan s Julií na každé straně prohmatávali stěny.
„Mám,“ vykřikla vítězoslavně Julie.
„A jak víte, že to je ono?“
„Všecko sedí, stará stoka hned za dveřmi v místnosti 32B-006 a třicet kroků od ústí se nachází tajný vchod.“
Zastavili jsme se. Dan vytáhl zvláštní klíč a vsunul ho do téměř neviditelné skuliny lišejníkem porostlého zdiva. Mechanismus cvakl, a těžký poklop se pootevřel. Vší silou jsme všichni zabrali.
„No jo, jenže na tohle asi hned Dressler přijde, když dojde do téhle chodby. Blesk říkal, že o tomhle tajném vstupu ví.“ zanaříkal Dan.
Nastalo ticho.
„Vrátím se zpět do spojovací místnosti a trochu je zdržím.“
„Jdu s tebou, Lojzo.“
„Ani náhodou, koukni na sebe. Jseš ještě pořád slabej! Akorát bys mi překážel, sotva se vlečeš.“
Byla to pravda. Přestože byl Lukáš díky své ruce schopný nadlidských výkonů, teď byl zrovna nepoužitelný.
„Půjdu s tebou já,“ překvapil jsem ostatní, stejně tak i sebe „a krom toho se mi nechce hledat nějakou kouzelnou pampelišku nebo co, tady pro pana Raka.“
A hned jsem všechny společenské kladné body zase ztratil.

*

Zabouchnout za zbytkem skupiny a vrátit se zpět nám trvalo jen několik vteřin. Vepředu jsem utíkal já.
„Běž dál, až do tý druhý místnosti. Tam se opevníme,“ ozvalo se mi za zády.
Rozrazil jsem dveře. Ty poslali k zemi dva nemrtvé. Kolem se prohnal Lojza, vyskočil a dopadl každou nohou na jednoho. Slyšitelně to zapraskalo. Pro jistotu na každého ještě několikrát dupl. Potom jsme jim sebrali obušek a samostříl.
Společně s nábytkem v obrovské místnosti jsme mrtvoly použili na zatarasení lítaček. Bíle vykachlíčkovaná místnost s lampami, vydávajícími jasně bílé světlo, mi to celé přišlo oplzlé. Nikdy jsem neměl rád nemocnice a úřady, a školy, a já nevím co všechno ještě. Jedinou barevnou vložkou bourárny byl omšelý plakát obchodním řetězců z dob komunismu, Jednota.
„Příznačný co? Jsme v bourárně, kde zabíjejí a čtvrtí zvířata. A dneska my budeme zabíjet a čtvrtit nemrtvé.“
Změna Lojzova chování mě překvapila. Oči mu svítily vzrušením, přesto byl ledově klidný. Možná šťastný.
Znal jsem ten pocit. Taky jsem ho zažil, když jsme s panem Semokem hráli v Moulin Rouge a obecenstvo nám aplaudovalo.
„Přátelé, prosím vylezte ven. Došlo k nedorozumění, o kterém bychom si měli promluvit.“ zachrčel Dressler.
„Žádný mluvení, ty zmetku. Chtěli jsme domů, a tys nás nechtěl pustit. Začal jsi po nás střílet. Ne, žádný mluvení nebude!“
„Ale pane Alois. To byl prosím pěkně omyl. Špatně jste to pochopil. Můžu mluvit s pány Lukášem a Danielem, v zájmu jejich zdraví?“
„Ne, ty starej dědku. Tady šéfuju já a taky vyjednávám podmínky.“
Lojza to zahrál výtečně. Dresslera jsem přestal vnímat a přemýšlel, proč jsem se nepřidal k ostatním. Máme jen malou šanci, a kdoví, jestli oni vůbec nějakou.
Tajná cesta by je měla zavést v podstatě zpět, až do tunelu metra, kterým jsme přijeli. Co když už tam na ně nemrtví čekají?
„Chcípni hajzle!“
Vrátil jsem se vědomím zpět.
Právě včas. Dveře explodovaly, ale provizorní barikáda odolala. V kouři se vynořily první postavy oživlých mrtvol. Třaskl výstřel z Lojzovy pušky a první mrtvola se schoulila na zbytek dveří. I já vypustil šipku ze své kuše, ale nemělo to valný účinek. Sice se mrtvole zasekla v místě srdeční krajiny, jenže ta se zastavila na pár vteřin a pokračovala dál.
Dvě mrtvoly vylezly na vrchol barikády.
Sekáček z ponku bourárny se zaleskl ve štiplavém světle plném kouře a první mrtvole rozsekl hlavu na dvě poloviny. Těžká palice druhého nemrtvého srazila na kolena a poté prudce narazila do hlavy. Ta se zkroutila do nepřirozené polohy. Nepřestával jsem bušit dál, dokud na zemi nezbylo tělo se zbytky lebky a shnilého mozku okolo.
„Šetři síly borče. Jdou další.“
Křikl na mě Lojza a s divokým řevem přeskočil barikádu. Dopadl na nemrtvou ženu, zatímco v letu usekl ruku břichatému muži ve značně rozloženém stádiu.
Pustil jsem se za ním krvavou cestou.

*

Znovu jsme se museli stáhnout do bourárny. Celkem třikrát na nás lord magie vyslal své nemrtvé pohůnky. Naposledy to bylo dost ostré. Mrtvoly měli bambitky a perkusní revolvery a vůbec je neváhali použít. Ještě, že jsou relativně pomalí.
Zato Dressler a ta jeho zbraň už nás málem odrovnali. Nad Lojzou se po nárazu blesku zhroutil strop, a ten jen tak tak uskočil.
Znovu se ozval Dressler.
„Tak mi přijde pánové, že jste jenom dva. Pan Lojza a pan Pavel, nemám-li pravdu.“
Jeho hlas se změnil. Zněl trochu úlisně. A když to říkám já, tak to už něco znamená.
„Jsme tři, ještě je tady pan Semok!“ neodpustil jsem si.
„Oh, na toho bych málem zapomněl. Každopádně předpokládám, že zbytek vašeho malého společenstva se vydal tajnou cestou do tunelu metra, že? To mi tedy vysvětlete, proč tady bojujete. Stejně je zajmu!“
S Lojzou jsme se na sebe podívali. Tady už nešlo co dělat. Přikrčeni jsme přešli místnost k plakátu a strhli jej. Byla tam malá chodbička. Metr nad zemí a úzká, že se v ní člověk musel plazit.
Rychle jsme se do ní nasoukali a plazili se rovně do tlamy hladové tmy.
Než si Dressler uvědomí, co se děje, budeme už ve stoce.
Hlavou se mi honily otázky. Proč nás chtěl zajmout? Proč nás celou dobou sledoval? Mají ostatní šanci, když už jsem se takhle obětoval? A co ten lék pro toho blba Dana, opravdu existuje? A nemá s tím něco společného třeba Lukášova ruka? A musím se přiznat, že jsem si vzpomněl i na Bětku. Dostala se domů, nebo jí to zaneslo někam … já nevím, někam jinam? Nebo ještě líp prošla vůbec bránou? Nezastřelili ji?
Z přemýšlení mě probral Lojzův výkřik. Hned poté jsem i já padal. Svislý otvor nebyl tak vysoký, asi metr a půl nad zemí. Dopadl jsem do vody, která zmírnila pád. Stejně tak, jako těla Lojzy a pana Semoka.
Když jsme se zvedli, Lojza rozsvítil malou baterku a prohlížel si zdi.
„Hm, ještě že ti lidi byli takový násosky a zbudovali si ten tunel. O tomhle určitě Dressler neví, ale až se dostane přes barikádu, tak moc ty svý chlapáky řeznický nepochválí,“ zapřemýšlel jsem „Takže by to mělo vést na ten Trhu … á, tady je zelená šipka. Mám ji. Jdeme, rychle pospěš!“