Pavel Renčín

Sotva jsem vstoupila do pokoje, vetřela se dovnitř i nemrtvola. Jelikož jsem nebyla středem jejího zájmu, mohla jsem se kochat pohledem na rozkládající se tělo. Puch na sebe také nenechal moc dlouho čekat. Co mě dostalo? Že se hnala k mé posteli!  

"Ukažte, ukažte. Já si to ustelu sama. Jste VELMI laskavá," brala jsem jí štítivě peřiny. Cokoli, co jí řídilo mozek, si nejspíš odskočilo na oběd, protože se nehodlala kusu textilie jen tak vzdát. Takže jsem se přetahovala s mrtvou ženskou, která obživla za přičinění pana Dresslera.

"Paní Navrátilová, promiňte, je to má práce." Jakmile ke mně zvedla zrak, zkrásněla. Sněhurka. Jo, takhle by asi vypadala, kdyby vystoupila z mých představ. Dlouhé černé vlasy jí splývaly až k bokům a rámovaly dokonalý alabastrový obličej. Dívala se na mě těma zelenýma nevinnýma očima a člověk by té andělské bytosti dal i modré z nebe, natožpak nějakou hloupou peřinu. Něco mi asi říkala, protože dokonalé červené rty se daly do pohybu a odhalily bílé zuby.

'Co by teprve na TUHLE řekl Alois. Myslím, že by ani nestihl pomyslet a nějaký mrtvolný puch druhý den by mu byl dozajista šumák.' Píchl mě osten žárlivosti. 'Po mně by neštěkl ani pes. Rozhodně ne tady mezi těmito bohyněmi.'

Ale je mrtvá a děsně smrdí! Zakřičel malý zlý hlásek uvnitř mé hlavy.

"Ale určitě máte hodně povinností, které jsou důležitější než stlaní mé postele," zatáhla jsem za peřinu. "Opravdu na tom trvám."

"Julie?" zavolala Bětka a nahlédla do místnosti. Viděla jsem jen její drobnou hlavu s nakrátko zastřiženým ježkem. "Aha, promiň, myslela jsem, že jsi sama," dodala, když si všimla mé nové pokojské.

"Až dostelu postel, půjdu uklidit ve vašem pokoji, slečno Alžběto," zašklebila se mrtvola. Asi to měl být úsměv. Přeběhl mi mráz po zádech a málem jsem vrhla. Bětka se mi smála. Nechala jsem nemrtvolu, aby ustlala. Stejně jí v tom ani smrt nezabrání. Při činnosti vypadala velmi komicky a vlastně i neohrabaně. Zbyla z ní jen jakási lidská troska, ojeté auto z vrakoviště, po kterém by neštěkl ani pes. Zkrátka starý model a mě nenapadlo nic lepšího, než vzpomínat na všechny ty parodie na zombie. Děkovala jsem bohu, že jsem neviděla žádný horor, jinak by mě do jedné místnosti s nemrtvolou nedostalo absolutně nic.

"Jak se jmenute?" vyhrkla jsem na multinu.

"Jestli myslíte jméno ženy, v jejímž těle přežívám, tak se jmenovala Berenika Němcová."

"A vaše jméno?"

"Já nemám jméno."

"Aha. Jak to vlastně probíhá? Jak jste se narodila? Kdo vlastně jste?"

"Julie, nezlob se, ale Daniel se vrátil od doktora a chce s námi mluvit." řekla Bětka netrpělivě.

"Jasně. Bereniko, pak mi to musíte prozradit. Jsem zvědavá."

"Samozřejmě. Hezký den, dámy."

***

Danielův pokoj, tedy spíše 'kosmická loď ze startreku', byl opravdu ohromný. Můj byl oproti němu menší, ale za to útulně vyzdobený tapetou s motivem pomněnek. Je možné, že nás nějakým způsobem znají a vědí, co máme rádi? Dan mi k tomuto apartmánu poněkud nesedl. Všude samý kov zkombinovaný se všemi odstíny šedi. Jediná zeleň v této místnosti byly palmy na plazmové televizi.

Na posteli vyčkával Dan v čele kroužku. Alois, Pavel s loutkou seděli v křeslech naproti němu a pro nás s Bětkou byly také nachystány židle.

"Posaďte se," pobídl nás Alois netrpělivě.

Jakmile jsme se usadily na zbývající místa, Dan si jednoho po druhém s úsměvem prohlédl. Nevzpomínám si, že by kdy byl tak šťastný. Nasadil výraz výherce v loterii a spustil.

"Nechtěl jsem tím nikoho zatěžovat, ale k tomu, co po vás chci, je důležité, abyste znali pravdu. Mám rakovinu a nezbývá mi moc času." nikdo nic neříkal. "Důvod, proč jsem tady s vámi a ne v nemocnici je ten, že jsem nechtěl umírat v posteli jako nějaký mrzák. Vzal jsem Moon, foťák a svých pár švestek a vyrazil na cestu po republice. Pak jsem potkal tady Julii a zbytek znáte," oči mu šťastně zářily a mně bylo jasné, že mu doktor dal nějakou naději.

"Nechci být nezdvořilý, ale proč nám tohle všechno říkáš?" zeptal se nedůvěřivě Lém.

"Dressler zná lék. Jen po mně chtěl, abych došel pro velmi vzácnou ingredienci."

"Dane, k věci," vpadl mu vzrušeně do řeči Lojza. "Ty po nás chceš, abysme šli s tebou."

"Rád bych, ale je to nebezpečné. Dressler říkal, že,"

"Dělejte! Otevřela se brána. Můžete se vrátit domů!" Nakoukl do místnosti tvor, kterého jsme ještě neviděli. Vypadal jako skřet.

"Hele, brzdi, kámo. Co jsi zač?" ozval se Alois.

"Mé jméno je Kerifensblesk, ale můžete mi říkat Blesku," zamrkal na nás šilhavýma očkama. "Pan Kropáček vám to vysvětlí, až budeme na místě. Dělejte, dělejte," pokyvoval nám rukou. Rozeběhli jsme se za ním dlouhou uličkou. Byla tak úzká, že jsme museli jít za sebou. Běžela jsem za skřítkem a bála se, že o něj zakopnu. Ono se řekne rychle, ale když se držíme tvora, co běží jako děcko ze školky, tak na nějaký sprint můžeme rychle zapomenout. Prudce jsme odbočili doleva po kovových schodech se zábradlím po pravé ruce. Vyběhli jsme do druhého patra. Pokračovali jsme do haly, kde chodba končila. Ovanul nás chlad. Zamrazilo mě. Dýchlo na mě posvátno, jaké cítíte, když vejdete do kostela. Po stěnách šplhaly trubky nejrůznějších rozměrů. Končily neznámo kde. Pan Kropáček k nám přicházel z druhého konce. Nejprve ve tmě zářily pouze stříbřité obroučky jeho brýlí.

"Kerifensblesku, prosím," řekl místo pozdravu a skřet ze saka vytáhl sklenici od přesnídávky naládovanou tekutým světlem. To má být snad vtip? Když otevřel víčko, byli jsme připraveni k útěku.

"Není se čeho bát. Skutečně se vyrábějí z lamp, se kterými jste se, jak vidno, setkali." nadechl se jako profesor před svou třídou. "Říkáme jim světlušky a za malý okamžik se dozvíte proč." Vskutku! Ze skleničky vylétlo několik světelných bodů. Pomalu se rozlétly po místnosti a osvětlily všechny kouty. Jen tmavý komín nad námi zůstal neprostupný a světlušky se držely relativně nízko.

"Vypadá to jako černá díra," pronesla jsem polohlasem a nemohla odtrhnout oči od díry nad námi. Ani nevím, jak mě to napadlo. Jen si říkám, že v mezisvětě mě nemůže už nic překvapit.

"Paní Navrátilová, to nad vaší hlavou je brána. Před chvilkou jsem ji aktivoval," vysvětloval pan Kropáček.

"Jak dlouho zůstane otevřená?"

"Pane Kerndle, je jedno, jak dlouho. Musíte okamžitě pryč!" zasyčel a než jsme se stihli na cokoli zeptat, rychle pokračoval. "Spustil jsem plochu." Dívali jsme se na něj jako na blázna. Nic jsme totiž neviděli. Muž s těmi nejpodivnějšími brýlemi si povzdechl a přiskočil ke mně. Sundal si z nosu ty divné okuláry.

"Já myslím, že mi nebudou slušet. Ani je nemám k čemu nosit. Nezlobte se," nedbal na má slova a nasadil mi je na nos. Hrály všemi duhovými barvami. Všimla jsem si jakéhosi prkna, které trčelo kolmo k díře a v ní se také ztrácelo.

"Pane Kropáčku, to snad nemyslíte vážně?!"

"Julie, prosím, nekřičte na mě," pípl. "Takový tón si vyprošuji."

"Co jsi tam viděla?" vyhrkl Dan.

"Nějaké prkno, po kterém by nevyšplhala ani opice," odpověděla jsem a vrátila brýle doktorovi. Ten nezaváhal a vnucoval je Bětce.

"Slečno Alžběto, vy chcete domů, nasaďte si je a jděte první. Nebojte se. Je to bezpečné." Dívka popadla okuláry a dívala se skrze ně.

"Jak mám vyšplhat?"

"Musíte po plošině JÍT. Samozřejmě." Bětka kývla hlavou a s brýlemi vyšla k místu, kde jsem tušila "prkno." My ostatní jsme viděli, jak zvedá nohu do vzduchu a cosi jí uchytilo chodidlo. Bětka vyjekla.

"To je v pořádku, udrží vás to ve vzduchu, slečno. Hlavně rychle, než přijde!"

"A kde vyjdu?"

"Jo, na to jsem zapomněl. Musíte myslet na místo, kde se chcete objevit a tam vás otvor zavede."

"Neměl bych to předem vyzkoušet?" nabídl se Alois.

"To snad nikoho nezajímá, kdo má přijít? A koho se tak máme bát?" vyštěkl překvapeně Dan.

"Pane Dresslere, tady jsou! Pojďte za mnou," zaslechla jsem povědomý hlas.

"Berenika Němcová?" zašeptala jsem. "Co ta tu chce?"

"Asi slyšela Kerifensbleska." zamumlal pan Kropáček.

"Tak je zastav!" zavřeštěl Dressler.

"Šmankote, je pozdě! Bětko! Utíkejte!"