Pavel Renčín

Alois Kerndl

Vidím leda hovno. V útěku před další haldou neznámých stvoření jsme proběhli jakési dveře, abychom je pak za sebou zabouchli. A čekali na masožravce, aby se prokousali přes dřevo a rozcupovali nás na kusy. Ale nic se nedělo. Což pak potvrdil Lukáš, svým proklamováním něčeho, čemu bych ještě před několika vteřinami nevěřil, načež se vydal do hloubi domu. Kráčím pomalu za ním, nebo spíš za mdlým a neurčitým světlem z jeho ruky. Něco málo však osvětluje. Ze tmy se vynořují zdi. Vypadají jako součást obyčejné chodby prvorepublikového činžáku. Lukáš došel ke dveřím na druhé straně.
„Tam nejdeme.“
„Důvod?“ a podíval jsem se skrz škvíru mezi prkny.
„Oukej, tam nejdeme.“
„Co je? Cos tam viděl?“
„Hele, neřeš to Dane.“
Odpověděl velmi podezřívavým pohledem..
„Neříkal, že se nám tu nic nestane?“ Rýpl si ještě jednou Lém. Tentokrát však nikoho nepopudil. Jakoby Lukášův klid působil i na ostatní. Možná, že kvůli jeho chování neměl nikdo poznámky na neuvěřitelně zatuchlý vzduch. Ani proč jsme nyní scházeli po schodech dolů. Sklep byl docela obyčejný. Zvláštní, že zrovna tam jsem nabyl dojmu, že je zase všechno v pořádku. Mohl jsem se klidně najednou obrátit, vyjít ven na ulici plnou lidí a jít domů. Lukáš, vlastně jeho kovově chladná záře, mne však probouzela do reality. Následoval jsem jej, jako můra hypnotizovaná světlem. Cílevědomě prošel chodbou s dveřmi na levé straně, za kterými se nejspíš nacházely jednotlivé sklepy. Naproti se objevily jen jednou. Český nápis "Kotelna" byl následován překladem ve švabachu. Poslední dveře, u kterých se Lukáš zastavil, byly zcela obyčejné, stejné jako všechny ostatní. Natáhl k nim ruku. Záře začala pohasínat, pak zase zesílila. Pulzovala, dokonce snad měnila barvy. Ďábelské obličejíky pod kůží se bouřily, vrhaly se pryč od zápěstí, blížícímu se ke klice. Lukáš scénu se zájmem pozoroval, zastavil ruku a trochu ji stáhl. Obličeje se takřka okamžitě uklidnily, čehož Lukáš využil. Střelhbitě otevřel dveře a přidušeně vyjekl. Klesl na podlahu, opřel se o zeď. Dveře zaskřípaly, jako když někdo přejede dlouhými nehty po tabuli. Z chodby za nimi jsem možná uslyšel nějaké dunění. Proti tváři vyrazil proud horkého vzduchu. Pára mi kondenzovala na tváři, po chvilce jsem cítil kapky zachycené v obočí. Zatímco jsem si všímal spíš chodby, Julie už chlácholila Lukáše. Byl pořád jen kluk. Stiskl jsem mu rameno a snažil se nahlédnout dál. Moc toho vidět nebylo, ale aspoň něco.
„Jseš dobrej?“
Lukáš přikývl. Zvedl se ze země, prošel do čela a zdvihl ruku, aby osvítil co nejvíc. Zář byla trochu jasnější, než předtím. Jakmile se narovnal, světlo ještě zesílilo.

Nejdřív šlo o obyčejnou, zděnou chodbu. Pak ale omítka zmizela. Nahradil ji holý kámen, jen nahrubo opracovaný, někde se objevily jakési držáky. Že by na pochodně? Ty by tu však díky vlhkosti asi dlouho nehořely. Zdi se potáhly průhlednou vrstvičkou slizu. Ten skapával v průběhu dlouhých let na zem, čímž došlo ke stejnému efektu, jako u vápníku v krasových jeskyních. Ze stropu a podlahy vyrůstaly naproti sobě krápníky, zbarvené v různých barvách od bílé, přes všechny odstíny šedé až po ebenovou čerň. Jako dva nešťastní milenci, kterým nikdo nedovolí se setkat. Žádný z nich totiž nebyl velký, na obou stranách jich mnoho zelo bezprizorně, s usekanými špičkami, povalujícími se jen tak mimo vyklizenou cestičku vprostřed chodby. Udržoval to tu snad někdo?
„Hele, jak jsi vlastně otevřel ty dveře?“
„Tě nevím, Dane. Prostě jsem k nim přišel, a tak nějak jsem věděl, že to dokážu. Nebyly zamknutý, ale fyzickou silou bychom je neotevřeli. Myslím, že mi někdo hodně pomohl.“
Dan mlčel. Jak rád bych mu viděl do obličeje!
Vzduch těžkl, postupem času jsem nevěděl, jestli z nás teče pot, nebo zachycená pára. Přes tu ani nebylo vidět moc daleko, ať nám Lukáš svítil sebelíp. Zvuky, které byly nahoře těžko slyšitelné, postupně sílily. Teď už se daly rozeznat jednotlivé údery.
„Dum-dum-dum-dum-dum,“ se táhlo napříč celým podzemím. Temně a pomalu, jakoby onen bubeník kdesi v útrobách země měl dostatek času na cokoliv. Třeba celé věky, s nimiž by srovnání s lidským životem vypadalo groteskně, banálně, možná až dětsky naivně.
Najednou, jako bychom prošli skrz bílou stěnu, z Lukáše se stala pouhopouhá silueta, byť byl ode mne vzdálen necelý metr.
„Počkejte!“
Lukáš se zastavil, Dan do mne strčil.
„Trošku se vrátíme, není tu vidět na krok.“
A opravdu. Pět kroků zpět a viditelnost se změnila na normál. Normál, v kontextu s podzemní chodbou naplněnou parou.
Proč najednou taková změna?
Podíval jsem se nahoru. Díra ve stropě se zdála být odvodním komínem. Většina páry proudila komínem vzhůru.
„Trochu bych si odpočinul. Už mám toho svícení dost.“
Ostatní si začali sedat, také byli unavení.

„Zápis třetí
Tahle chodba je zatím bezpečná, i když budí opačný dojem. Do posledního kousku plná páry, dunění a slizu. Stejně tak je temná, i když Lukáš zrovna svítí dost jasně. Díky páře se nám navíc dýchá jen velmi obtížně. Všichni s tím máme problém. Všichni lapáme po troše kyslíku. Někdy sípeme. Lukáš není výjimkou. Avšak když se jemu začíná špatně dýchat, pak světlo pohasíná. V takových chvílích jsou zdi pohlcovány černým saténem a zrak ustupuje ostatním smyslům. Pak slyšíme velmi zřetelné dopady kapek i všudypřítomné dunění, doprovázené syčením.
„Krok – dum,sss – krok – dum,sss – krok – dum,sss.“
Dunění a sykot. Z jejich zdroje pochází pára a řeřavé uhlíky spalující nás zevnitř. Tam je to místo, kde je hůř jak v pekle, které máme zde.
Všichni jsou unavení, proto jsme zastavili. Zdá se, že pomalu usínají. Pokud to potřebují, ať si zdřímnou. Spánek je důležitá věc. Hlavně ať Lukáš zůstane ještě chvilku vzhů“

Někdo zhasl.
„Lukáši?“
Totální tma. Oči nic nevidí, srdce nic necítí. Jen uši slyší.
Dopady kapek doplňuje chrčení vzduchu procházejícícho hrtanem.
„Lukáši!“
„Co? Co? Ksakru! Kde je světlo?!“
Hrábl jsem po něm a přitáhl si ho. Snažil jsem se hledět do obličeje, který jsem tušil někde před tím mým. Během toho mi vypadl papír s tužkou.
„Klídek Lukyne, usnul jsi. Neboj, jen zase na chvilku rozsviť.“
Nechtěl jsem mu úplně připomínat ruku, i když to byla zbytečná snaha.
„Kurva, sorráč. Hned to bude.“
A opravdu. Tma se začala měnit v šero a opět bylo trochu vidět. Sebral jsem tužku s papírem a strčil si je do kapsy. Pak bych na ně zapomněl.
„Dobrý, klidně si zdřímni, ale řekni to předem.“
„Oukej.“
Posadil se a rázem byla zase tma.

Během temné chvilky jsem přemýšlel. Možná jsem také na chvilku usnul, to nevím. Každopádně se mi hlavou honily myšlenky o domově. Chtěl bych zase zpátky, ke svému obyčejnému životu. Ten večer, co jsme se dostali sem, jsem v baru zase popíjel sám. Vždy, když se odhodlávám k tomu, že napíšu bráchovi a omluvím se mu, piju sám v zapadlém baru, kde nemůžu potkat nikoho známého. Od tý doby, co máma umřela, to šlo do háje. Z bráchy se stal šílenej fantazák. Táta, bývalý úspěšný podnikatel, se propil až na dno. A já jsem ničemu příliš nepomohl. I když jsem to kolikrát myslel opravdu dobře, mé akce se minuly účinkem. Dneska už máme oba školu za sebou, jsme dospělí. Máme vlastní rodiny, nebo alespoň bratr ano, ale u nás jakoby se nic nezměnilo. I když já jsem ten větší a starší, tak jsem teď spíš ten, co by potřeboval podepřít. Ovšem fňukáním nic nezmůžu. Musíme se hnout.

„Tak co, spí ještě někdo?“
„Jsem vzhůru.“ Podle hlasu nejspíš Bětka.
Na to se ozval Daniel: „Jo, raději se zvedáme. Julie?“
Julča cosi zamručela.
„Je vzhůru.“
„Vzbuďte někdo Léma.“ a strčil jsem do Lukáše.
„Tady pára zhoustne a nebude nic vidět, takže tomu, co jde před vámi dejte ruku na rameno a v žádném případě se nepouštějte. Kdyby se to náhodou stalo, tak řekněte a všichni zastavíme.“
Pomalu jsem se dali na cestu.
Jak jsem doteď nadával na vedro a dusno, tak jsem si říkal jak bylo předtím nádherně. Vše se jen zhoršilo Lidé za mnou už nejspíš rozeznávali jen neurčitou záři, rozostřenou parou. Kdyby tam na nás někdo, nebo něco, číhal, tak bychom byli opravdu snadnou kořistí. Zároveň sílilo dunění. Získávalo na pravidelném rytmu a do pozadí se dralo i syčení.

„Dum – sss, dum – sss, dum – sss, dum – sss.“

Lukáš na špici průvodu se ozval.
„Asi točíme vpravo!“
Za rohem nám dunění brutálně vrazilo do uší. Snad se někdo snažil o komunikaci, ta však neměla moc úspěchu. Najednou mi Daniel dvakrát silně stiskl rameno.
„Stočte to doleva! Zdá se, že je tam líp vidět!“ Snažil se přehlušit burácení.
Vzkaz jsem předal Lukášovi, který okamžitě plnil.

Opravdu bylo vidět, stejně tak dýchat se dalo o trochu lépe. Rozhlédl jsem se a bylo mi jasné, že jsme šli jakýmsi koridorem pro odvod, do kterého byla pára vháněna z trubek, přes volný prostor. Nemám představu jak jej překonávala, ale dařilo se jí to. Následně pokračovala dál touž chodbou, jenž jsme přišli. Nacházeli jsme se ve velké místnosti, plné mosazných trubek, ocelových pístů a zrezlých turbín. Stěny i strop byly ze skály. Čmáranice na podlaze asi určovaly cesty pro dělníky, ve stejných barvách byly na zdi popisky, vždy písmeno a číslo. V podstatě jsme stáli v jakési továrně či teplárně, zařízené ve vysoké jeskyni.

Najednou vše ustalo. Hromovské tlučení vystřídalo ticho, respektive pískání v uších. Stejně tak zmizela pára, ze které jsme před chvilkou vyšli.
Jakoby z dálky se ozval Lukáš „Parostroje jsou tak...“ Ani nedořekl. Přerušilo ho vrzání tlampače.
„POZOR HLÁŠENÍ!“ Upozornil skřípající hlas jako z nějakého špatného scifi. Pokračoval však jiný. Lidštější, přesto bleskově rychlý.
„VÍTEJTE, VÍTEJTE! PROVEDU VÁS KOMPLEXEM AŽ DO VELÍNA, KDE VÁM BUDE PŘIPRAVENO POHOŠTĚNÍ. PROSÍM, NÁSLEDUJTE INSTRUKCÍ POČÍTAČE.“ Vychrlil neznámý, aby byl vzápětí nahrazen mechenickým odříkáváním.
„POKRAČUJTE VLEVO CESTOU TŘI – CÉ, JEŽ LEŽÍ PŘED VÁMI.“
„Vřelé uvítání, jen co je pravda.“ zhodnotil Daniel.
„Máme tam vůbec chodit?“ mudrovala Julie.
Bětka se skepticky optala „Vidíte nějakou cestu 'tři-cé'?“
„POKRAČUJTE VLEVO CESTOU TŘI – CÉ, JEŽ LEŽÍ PŘED VÁMI.“
Zaražené mlčení.
Počítač opět zopakoval. To už jsem se ozval.
„Plechovka pitomá. Kde, 'před námi'?“
„POKRAČUJTE VLEVO CESTOU TŘI – CÉ, JEŽ LEŽÍ PŘED VÁMI.“
„Za dob mého studia na průmce nebyli počítače tak stupidní jako dnes.“
„Za dob tvého studia na průmce neexistovaly hladové dlažební kostky.“ Daniel mě setřel.
A Bětka vzápětí našla cestu. „Hele! Tam vlevo je cedule 'tři-cé'!“
„Výbordelně, tak hurá pryč.“
Párkrát se ještě z amplionu ozvalo upřesnění, jakože bychom se měli otočit vpravo, nebo vlevo, podle toho jak jsme procházeli kolem obrovských strojů. Rázem jsme však stáli u cedule Tři-Cé.
„POKRAČUJTE VPRAVO CESTOU TŘI – CÉ, NA KTERÉ SE NACHÁZÍTE.“
„Cože? Neměli jsme jít vlevo?“ . Kovový hlas byl však v ampliónu nahrazen opět oním překotným mluvčím, chrlícím slova, jak kulomet olovo.
„PROSÍM, PŘIJMĚTE MÉ OMLUVY! OMYLEM JSEM NASTAVIL EXAKTNÍ BODY TRASY. POČKEJTE PROSÍM, BĚHEM CHVÍLE BUDETE MOCI POKRAČOVAT V CESTĚ.“
Některé zmatené, jiné nepříjemné, přesto se všechny pohledy vyjadřovaly k poslednímu hlášení.
„NYNÍ BY VÁS MĚL VÉST SPRÁVNĚ I PO ZMĚNĚ TRASY. BUDU POKRAČOVAT V PRÁCI, PROZATÍM NA SLYŠENOU!“
„POKRAČUJTE VLEVO CESTOU TŘI-CÉ, DO HALY ORANŽOVÁ JEDNA.“

Barva další haly dozajista souvisela s jejím určením. Páru totiž nahradily plameny, ať už hořící v jednotlivých nádobách, nebo šlehající z různých, větších či menších komínků. Už tak vysoká teplota samozřejmě ještě stoupla. Chlór byl vystřídán štiplavým kouřem, tvrdě se dobývajícím do očí. Slzy nešly zastavit.
„Bětko no ták, bulíš jak malá holka,“ rýpl jsem si. Lukáš malinko prskl smíchy, zatímco mladá intelektuálka soptěla. Ovšem, celou záležitost přešla mlčením.
Kouřem byla naplněna celá obrovská podzemní místnost, od betonové podlahy, až po hrubě opracovaný a očouzený strop, klenoucí se nad našimi hlavami, jejichž nejtvrdší částí je kost. Kost versus žula. Pokud by se utrhl jen malinký kousíček té skály, zrovna ten jediný správný přímo nad námi. Možná by po nás zbyl onen příslovečný mastný flek, ale rozházený všude po okolí.

„POKRAČUJTE DO TRANSPORTNÍ KOMORY A.“

„Dámy první,“ podržel Daniel galantně dveře, načež je následoval, aby se hned za něj pověsil Lukáš.
Najednou jsme se objevili v moderně zařízené čekárně. Po zařízeních vypadajících jako z dob císaře pána nebylo ani známky. Pod stropem zavěšená plochá obrazovka ukazovala celou dopravní síť. Díky legendě v pravém horním rohu se dalo vyčíst, že se jedná především o podzemku. Zároveň ukazovala dvě místa označená červenými lebkami, symboly pro „lokace napadené Nehmotnými“. Všichni už klidně seděli, když spustila optimistická hudba, plná údernického elánu a ochoty naplnit plány na sto dvacet procent. Starší generace se zděsily. Bětka jen vyjádřila názor, že samotná myšlenka marxismu je pěkná. Další údiv nad levicovým smýšlením mladé rebelky samozřejmě vyústilo v debatu s politickým tématem žhavým i spoustu let po pádu komunismu. Raději jsem se neúčastnil. Komunismus jsem zažil pouze jako prcek a neměl jsem náladu se hádat. Brzy za okny zastavil jakýsi vlak. Spíš se objevil, než zastavil.

„GRAVITRON PRÁVĚ ZASTAVIL, PROSÍM NASTUPUJTE.“

Debata se přesunula do onoho gravitronu, jehož interiér vypadal jako z nějakých futuristických vlaků. Byl prázdný, proto jsme se roztáhli každý na několik sedaček a užívali si komfortu, který nám posledních několik dní tolik scházel. Vpředu se objevila velmi pohledná servírka, byť se zdálky zdálo, že se pohybuje poněkud prkenně.

„Budete si přát?“ Její úsměv byl velmi líbezný, hlas měkký a oči hluboké. Ladné křivky a hebká gesta, jemně se nade mnou skláněla, lehce vystavujíc výstřih, do kterého jsem se však neodvážil ani nahlédnout. První žena po dlouhé době, které jsem se opravdu nejdříve díval do očí. A ještě chvíli jsem na nich visel.
„Ko-Ko-ko-kofolu?“
„Máme točenou do dvojky.“
Ach Bože, ten úsměv. Až se s ní ožením, přísahám, že budu chodit do kostela.
„J-j-jo.“
Další úsměv, přešla k Danielovi.
„Klídek mladej, to je jen Multina.“
„He?“
„Multina, Multifunkční nemrtvola,“ osvětlil hlas, jehož majitelem byl nejspíš onen svalnatý dělník, stojící přede mnou.
„A kdo jsi ty?“
„Doktor Kropáček. Jsem dozorčí v sekci jedna. Člověk.“
„A kde máš dělníky, ty dozorčí?“
„Mají volno, vracím se z inspekční obchůzky. Mátě štěstí, jakmile se vrátím, celá sekce zase ožije. To byste se nikam nedostali.“
„Aha, říkal jsi multifunkční nemrtvola?“
„Ano, že ti přišla atraktivní je jen díky kouzlu. Jinak je to mrtvola vytažená z hrobu a uměle oživená exaktním přístupem, nikoliv magií. Schválně se na ní podívej teď, když nejsi středem její pozornosti.“
Vskutku. Řídké, vypadávající vlasy, bledá, flekatá kůže a kousek masa visící z pod blůzky hovořily v prospěch tvrzení pana Kropáčka.
„Mohl bych se s ní vyspat?“
„Jasně, pokud by ti nevadil ten mrtvolný puch druhý den ráno a kousky mrtvé tkáně všude po těle. Jseš snad v Mezisvětě poprvý?“
Rozpačitě jsem se usmál a pokrčil rameny.
„Aha, že mi to nedošlo. Tak o moc víc vám toho nepovím. Nezlobte se na mě, ale vypravěč moc dobrej nejsem a nechci sebrat potěšení našemu Šéfovi.“
Asi jsem se tvářil divně, jelikož ztratil sebejistotu a otočil se k ostatním.
„A odkud že to tedy jste?“
„Z Prahy.“
„Výborně, takže jste místní!“
Všichni se začali po sobě koukat.
„Vida, vaše stanice! Těšilo mne, ale budu pokračovat do sekcí ubytování.“
„PROSÍM, VYSTUPTE.“
„Asi práskl něco, co neměl,“ reagoval hned Lukáš.
„Hmm, jo.“ Zněla celá moje odpověď.
„POKRAČUJTE CHODBOU NOOS.“
Jiná chodba tam nebyla, tak jsme pokračovali jedinou možnou cestou. Stejně čistou a moderní, jako byla čekárna a interiér vlaku.
Nebyla příliš dlouhá, během chvilky jsme stáli před dveřmi bez kliky, s nápisem „RNDr. Jaromír Dressler csc.“. Byl jsem nejblíž, proto jsem vyzkoušel zelené tlačítko na stěně. Odsunování dveří doprovázel sykot. Za nimi se nacházela rozlehlá laboratoř, okamžitě na pohled rozdělená na tři části. V prostřední stál muž středního věku v bílém plášti.

„Těší mě! Jmenuji se Jaromír Dressler, sedněte si,“ a ukázal do výklenku, který jsem prve přehlédl. Následně jsme se představovali i my, během čehož docházelo i k objednávání občerstvení. Teprve během toho jsem si vzpomněl na objednanou kofolu, jenž je právě někde na cestě po podzemí.
Objednané propriety byly nošeny další půvabnou krasavicí s odpadávajícími kousky masa na konferenční stolek, ladící s výbavou celého koutku, orientovaného do jakéhosi stylu devatenáctého století.
„Nemusíte se obávat o nábytek, je to napodobenina Biedermeieru, nikoli originál.“ S úlevou všichni dosedli, načež se objevila. Pomalu si začínám zvykat na místní pojetí krásy a sexuálního idolu.
„Abych vás seznámil se situací,“ vysvětloval poněkud překotně pan doktor, jehož hlas byl velmi příbuzný tomu z ampliónu. Takže velmi rychlý, jakoby ignoroval mezery a nepotřeboval se nadechnout. „Na rovinu vám chci oznámit, že vás sleduji takřka od té doby, co jste vstoupili do Mezisvěta.“
„Aha.“
„Zůstali po vás obrovské stopy, bylo jen otázkou času, než se na vás zaměří některý démon a bude vás chtít pozřít. Ano, k takovým dvěma, poměrně nepříjemným, událostem vskutku došlo. Je mi to velice...“
„Poměrně nepříjemným?!“ Vyjekla Julie.
„Ano, totiž...“
„Snažil se nás sežrat McDonald a potom nějakej hajzl ovládal chudáka Dana a pro tebe to je nepříjemná událost?!“ Slovo „nepříjemná“ bylo řečeno vskutku s razantním opovržením a vehementním vztekem.
„Totiž, to se stává poměrně často.“
„Pro Kristovy rány, kde to jsme?“
„V Mezisvětě prosím,“ odpověděl líbezně pan Dressler.
„Nemám slov.“
„Výborně, mohu tedy pokračovat,“ zhodnotil zcela klidně doktor přírodních věd, jakoby mu ani nedocházelo, na jak tenkém ledě se pohybuje.
Následoval velmi vzteklý šepot Julie k Bětce.
„Nepříjemný... Hajzl jeden šovinistickej.“
„Chtěl jsem vás toho uchránit, proto jsem za vámi poslal Haha.“
„Hu.“ Nad inteligencí mých hodnocení jsem se vskutku nepozastavoval.
„Takže ten sádlo-máslo týpek v McDonaldu byl váš poskok?“ Lukáš také potřeboval na zhodnocení situace nějakou chvilku a případné opakování.
„Ano, alespoň jsem si to myslel. Jde totiž o to, že nebylo v plánu, aby vás odvedl do podzemí a zavřel do řetězů. Něco se stalo, někdo ho ovlivnil, tak jsem za vaším vysvobozením poslal Josifa. To je prosím další můj zaměstnanec, pracující ale jako, ehm, velmi diskrétní, hm, pracovní síla.“
„Ten chechták je váš zaměstnanec?“
„Ó, Haha, ano vskutku.“
Toho jsem si nedokázal představit, jak podepisuje nějakou pracovní smlouvu.
„A diskrétní zaměstnanec?“ Optala se Bětka. „Takže špicl!“
„Ne, to prosím ne, to si prosím nepleťte. Na nikoho nešpehuji, jen ho posílám, když je třeba diskrétnosti.“
„A jak jste tedy o nás věděl?“
„Nuže, nejdříve mne upozornilo sledovací kouzlo, zaměřené na průniky do Mezisvěta a uvalené na celou oblast nad továrním komplexem.“
„A pak?“ Bětka vyzvídala s drzostí a bez kompromisu.
„Pak, vás uviděl Josif.“
„Uviděl! Vy jste ho na nás pověsil!“
„Ale jen kvůli tomu, aby mne mohl upozornit na vaše pohyby a mohl jsem vás později zdárně evakuovat do bezpečí komplexu.“
„Takže jste za námi poslal nejdříve špeha, následovaného uslintaným poslíčkem, jenž poprvé okusil pubertální okouzlení někdy před dvaceti lety a dodnes nebyl s to, se jej zbavit. Ten se následně vzbouřil, vlastně nevíte proč a říkáte, že ho někdo ovládl! Pane RNDr. Dresslere Csc., to bych od takto titulovaného člověka nečekal, stejně tak bych očekával, že vyměníte dávno zrušené Csc. za Ph. D.“
Lém mu zasadil takový políček, že pan doktor nebyl chvilku s to ani mluvit.
„O-ovšem, c-co tím myslíte? Můj titul je znehodnocen?“
„Samozřejmě, tento titul se neudílí od prvního července léta páně devatenáctistého devadesátého osmého a můžete zažádat o náhradu.“
„Ach, to jsem samozřejmě nemohl vědět. Pracuji zde již patnáctým rokem.“
„Tak to by stačilo, prosím pokračujte ve vysvětlování pane Dresslere,“ usměrnil Daniel debatu.
„Tedy, následoval váš únik z onoho sklepa, kde vám Josif odemkl dveře. Nějak jste se proplížili kolem Haha a ještě poměrně šťastnou náhodou se dostali na povrch.“
„Ano, plížili jsme se velmi potichu,“ nenechal jsem si ujít jednu poznámku a vrhl významný pohled na Julii.
„To, že jste vyšli na povrch bylo ještě šťastné řešení. Kdyby jste pokračovali do hlubin sklepení, buď byste přešli do sousedního teritoria, odkud by pro mne bylo velmi obtížné vás zachránit, nebo byste se ztratili. Tou úplně nejlepší variantou by byl vchod do mého komplexu, takže byste si ušetřili adrenalin a putování chodbou pro odvod páry. Až jste se dostali sem. Nyní prosím pokládejte otázky, jen pokud možno méně ofenzivního charakteru.“

Nikdo se k ničemu neměl, tak jsem začal.
„Kde jste to říkal, že se nacházíme?“
„Ó ano, nyní přichází zajímavější část. Jste v Mezisvětě, mostě mezi dvěma světy. Tento je jeden z posledních, v této poloze jedenáctého rozměru dokonce poslední. Spojuje váš, náš, racionální svět s minimem pozůstatků magie a svět, kde se magie stala alfou i omegou a lidé jsou jen druhořadá stvoření. Mezisvět vždy spojuje nejsilnější stránky dvou světů, mezi kterýmižto tvoří onen přechodník. Tedy, abyste chápali, racionální věda zde existuje s magií a dokonale se doplňují, jako Jin a Jang. To mi umožňuje vést vědecký výzkum a doplňovat jej magií. Dokonalým příkladem jsou Multiny. V gravitronu jste se s nimi dozajista setkali a koneckonců, zde také.“
„To teda jo,“ pomyslel jsem si pro sebe.
„Multina je totiž mrtvola přivedená zpět k životu pomocí umělého postupu, který mi nad ní dá moc. Mohu ji ovládat a využívat jako velmi levnou pracovní sílu, jelikož její jediným pohonem je tak zvaná spirituální energie, která se nachází všude kolem a není o ní nouze. Některá její vřídla jsou dokonce tak silná, že zasahují do samotných světů. Při takovýchto výronech následně dochází k prolínání světů, či světů s mezisvětem. Může nastat situace, kdy se pozmění prostředí v obou zasažených světech. A někdy se transportují věci, či dokonce celá stvoření.“
„Takže?“
„Ano, velmi správně pane Lukáši. Takto jste se zde ocitli i vy.“
„Díky nějaké erupci,“ pokračoval Lukáš.
„Tak náhoda.“ Na konci věty zanechal Pavel Lém hypotetický, avšak velmi bezprostřední otazník.
Paranoia, či inteligence?
Jaromír Dressler vytvořil prototyp dokonalého, neprůstřelného obličeje.
„To je také důvod, proč zde často ožívají i obyčejné věci,“ pokračoval bez návaznosti na otazníky visící ve vzduchu.
„Jako třeba dlažební kostky?“
„Jako třeba dlažební kostky.“
„Jako třeba domy?“
„Jako třeba domy,“ opakoval Dressler shovívavě.
„Takže i McDonald?“
„To zrovna ne.“
Zmatek opět vystřídal zdravé přemýšlení.
„Onen McDonald v té chvíli ovládlo zcela něco jiného. Mám podezření, že se to snaží i uchvátit Haha, což se mu i někdy podaří. Musí to být něco velmi silného a rafinovaného, když to zvládlo takto bravurně posednout budovu, celé její okolí a ještě čas od času manipulovat s někým natolik mentálně zdatným, jako je Haha.“
Zmatek, zmatek, zmatek, všude jen neuvěřitelný zmatek.
„Ten chechták není vůbec mentálně zdatnej, dyť je to chodící, uslintaná hora sádla, která se nedokáže ani verbálně vyjadřovat!“
„Ano, to všechno on je, zde to ovšem nesvědčí o ničem. Podle měření, exaktních i magických, jsem dospěl k názoru, že jeho mozek je z větší části naplněn vědomostmi zcela přesahujícími vědění distinguovaného vědce. Troufám si tvrdit, že s tím co ví, by dokázal neuvěřitelné věci!“
„To je na mě moc.“
„Ale abych vás více nezdržoval, přešel bych k jedné otázce, která zajímá mne. A to velmi. Poté vás jedna z mých multin zavede do vašich pokojů, abyste si mohli odpočinout v řádném komfortu.“
„Oukej, to beru,“ pronesl jsem rychle.
„Jasně,“ přizvukoval Lukáš.
„Bez problémů. Už se těším na sprchu,“ zakončila Julie.
„Je vás zde sedm. Vás šest a pes. Avšak, všechna měření a cítění odhalují devět entit, kromě mě.“
Nejdříve jsme se podívali na Lukáše.
„Jo, asi ve mně něco je.“
„Myslel jsem si to. Kde konkrétně?“
„V pravé ruce. Vzal jsem trubku, jako zbraň, ale v tom McDonaldu se mi...“ Bylo to pro něj obtížné. „Se mi vpila do ruky.“
„Mladíku, nevěšte hlavu. S největší pravděpodobností s tím budeme moci něco udělat.“
„Jo, díky,“ špitl Lukáš.
„Ale nyní, ta devátá bytost? Je tady s námi. Mám podezření, ale nemohu ji přesně určit.“
Zaryté mlčení. Začali jsme se koukat jeden na druhého, postupně jsme stáčeli pohledy k Pavlovi, respektive jeho loutce.
„Co koukáte! Pan Semok je jen loutka!“
„Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo.„ Břichomluvectví bylo tentokrát očividné. Loutka sama mlčela, přesto jako by si nás prohlížela periferním viděním. Samotný pohled upírala do stěny naproti.
„Dobrá, nebudeme to teď řešit. Uvedu vás do pokojů, prosím následujte mne.“

Pokračovali jsme jakousi chodbou, která nahradila tu, jenž jsme přišli. Nikdo se neměl do řeči, tak jsem opět začal.
„Profesore.“
„Prosím, nikoli profesore. Jsem pouze doktor přírodních věd a kandidát. Profesor je velmi vysoký titul a ještě za dob, jenž jsem trávil doma, byl hojně zneužíván nevědomými studenty. Profesorů je na každé univerzitě opravdu jen velmi málo a většinou je poznáte dle dlouhého, šedého vousu a nehumorného výrazu v obličeji.“ Zakončil se smíchem. Neuvěřitelné.
„Dobrá, pane doktore. Tedy, proč ztrácíte čas s párou, když máte někde silnej zdroj elektřiny?“
„Och ano!“ Zasmál se od srdce.
„Víte, pára je onen silný zdroj energie. Technika ho zavrhla jako velmi ztrátový pro odvádění mechanické práce a nahradila jej spalovacími motory. Avšak energetická výtežnost je více než monstrózní, přičemž turbíny jsou tím posledním v seznamu. Horká a suchá pára dokáže bez problému obstarat energii pro celou síť antigravitačních vlaků v komplexu, přičemž zásobuje elektřinou i všechny počítače a vůbec veškerou elektroniku. A ještě jí zbyde dost do zálohy.“
„Hm.“
„A ještě, proč se ta chodba, kterou jsme přišli, jmenovala Noos?“ Přebral Lukáš iniciativu.
„Noos znamená v řečtině mysl, nebo vědomí,“ odpověděla Julie.
„Ano, ano, velmi správně paní Julie.“
„Vdova.“

Dál jsem nevnímal. Pára samotná, jako zdroj energie, mi brala dech. Bez jaderného paliva, bez čehokoliv dalšího. A ještě v kombinaci s takovými počítači. Kde to všechno vzal, tady v téhle pustině? Nebo se mi jen tak jeví? Zmínil se o vedlejším teritoriu. Je tu toho víc.

„Nuže, jsme tu! Každý si vemte pokoj jaký se vám zamlouvá, je jich dost pro všechny s vlastním sociálním zařízením. Kdybyste ráčili, máte k dispozici i kuchyňku, o zásoby stačí jen říct. Ale s tím se nemusíte trápit, v každém pokoji je komunikační konzole, přes kterou si můžete objednat jídlo na pokoj. Já se mezitím stáhnu zpět do laboratoře, komunikační konzole je víceúčelová.“

Odešel, my se rozešli do pokojů. Mnoho otázek bylo zodpovězeno, ale mnohem víc jich vyvstalo. Třeba co po nás chce? Zachraňoval nás opravdu jen ze solidarity? Proč tedy ten neprůstřelný obličej, po Pavlovo bezprostředním otazníku? Člověk by měl být připraven na cokoliv. Především pak na nepředpokládané události.