Pavel Renčín

      Pavel Lém

Plamínek měl plápolat a rozhořet se v oheň. Místo toho se bojácně schovával ve vatřičce klestí a větví. A my jak blbí ze všech stran foukali. Teda ne všichni – princezna Dišperanda měla bolavý kolínko, tak si v klidu mohla dřepět na hromadě suti a válet se.

„Já vím, že je to blbý, ale přišla na mě příroda a ukrutně potřebuju.“ omlouval se Dan.

Když ten poseroutka se může ulejt, nechápu, proč bych nemohl i já.

„To je dobrej nápad, vlastně taky musím.“ využil jsem situace.

Zbylí tři na nás házeli vražedné pohledy. No a co, dostanu o porci míň? Nemáme stejně pořádně co jíst, ty hnusný hamburgery už došly a jediné, co zbylo, je kečup.

Ta hysterka nás má aspoň krýt a ne si jen tak v klidu sedět a číst si. Tihle změkčilci se všichni nechají ukolébat tím, že se teď zrovna k nám okolní krajina a vůbec celej svět nechovají nepřátelsky. Ale zapomínají že jsme na velice nepřátelským území. A před bouřkou bývá největší klid – stejně jako teď.

***

„A pak, že k ničemu nebudeš strýčku Lenine.“ ušklíbl se Dan.

Vzal si zažloutlou knihu Marxismus – Leninismus. Vyrazil naproti přes ulici hledat místo, které by bylo bezpečné a mohl tam v klidu vykonat svojí potřebu.

***

Rozčiluje mě všechno. Tenhle svět. Lidé, se kterými jsem a nejvíc Julie. Samolibá, hysterická Julie. Někdo by jí měl ukázat, kde je její místo.

Proto obcházím nízkou zídku bizardního tvaru. Pomalu, pomaličku se k ní přibližuju zezadu. Už jen dva krůčky, můj stín se plazí po jejím těle a stoupá výš, k hlavě.

Chvilku jí to trvá, je absolutně ponořená do příběhu. Skoro ani nedýchá. Sice ji nevidím do obličeje, ale jistě divoce kmitá očima po stránce, dychtivá po příběhu.

Tiše vyjekla. Tak konečně! Otáčí ke mně hlavou a když vidí, kdo za ní stojí, netváří se vesele. Asi by radši viděla i tu obrovskou chodící hroudu ze sklepa. To mě těší.

„Co to čteš?“

„E … e, čtu Jeho očí žár, je to …“

Nedal jsem jí šanci domluvit a natáhl prosebně ruku ke knize. Tvářil jsem se jako neviňátko. Ještě pořád zaskočena mi ji nakonec podala.

„Hm, červená knihovnička.“ zamrkal jsem na ni.

A bylo vidět jak ji to štve, že jsem ji nachytal s takovýma slaboduchýma blábolama.

„Jaký to je?“

„Jo … jo, jde to, má to spád a … a už budu skoro u konce.“

Vzpomněl jsem si, že vlastně potřebuju na záchod a vytrhl posledních pět stran. Seděla vykulená, ani nedýchala. Hodil jsem ji proto knihu k nohám a odešel do parčíku podivně pokroucených mrtvých stromků. Ještě, že jsme tu hromadu starých knih našli.

***

Dan už přešlapoval na nohou a záchodovou mísu ne a ne najít. Rozhodl se tedy zajít do nejbližší místnosti. Holé stěny počmárány geometrickými obrazci, co kreslí dospívající školáci, byly zacákány zaschlou tmavou tekutinou. Snad to není krev. Napadlo ho. Přešel k nejšpinavějšímu rohu místnosti. Koberec suti nepříjemně vrzal pod nohama. Stáhl kalhoty a jal se konat potřebu.

***

Už když jsem odcházel od Julie, bylo mi jasné, že si mě ostatní pěkně podají. A když jsem došel k našemu skrovnému tábořišti, byli již na mě připravení.

„Tak kam ji chceš?“ ozval se Lojza.

„O co jde,“ zkoušel jsem bezelstně „potřeboval jsem na záchod.“

„A to sis nemohl vzít jinou knihu, máme jich tu asi patnáct!“ přidala se Bětka.

„Sama mi ji nabídla.“

„Lže! Co lžeš, udělal jsi to naschvál! Věděl, že už mi zbývá kousek do konce!“

Julie tak nepříčetně křičela, že by hravě strčila do kapsy desetitisícový dav demonstrantů. Hlásná trouba by se vedle ní styděla.

Bětka ji uklidňovala, to mi starosti nedělalo. Ale to, že se Lojza ke mně přiblížil o krok už jo. A ještě víc, že mě Lukáš pomalu obchází. S tou svojí ďábelskou rukou.

„Dobře, tak já se jí omluvím.“ pokusil jsem se kát.

„Promiň, ale stejně to byl blábol.“

Nevím, nějak jsem si musel rejpnout.

A pak to přišlo, ne Lojza, ne Dan – oba je předběhla Julie. Natažená dlaň mi přistála na tváři a nehty se zaryla do nosu. To jsem nevydržel, odstrčil jí ruku a nezachoval se moc galantně. Plivl jsem jí do obličeje.

***

Břicho už netížilo. A to bylo pro Dana  v tuhle chvíli nejdůležitější. Mrtvá dcera, manželství na padrť, hrozba neodvratitelné smrti a ani nepřátelské město jako vystřižené z hororu, ho v tuto chvíli nezajímaly. Prostě se mu ulevilo. A ještě pořád žil, to je to nejdůležitější.

Zaházel podlahu v rohu sutí. Napadlo ho, že by z něj měla Moon radost a v tu chvíli ucítil tu nejpříjemnější vůni co znal. Vůni dětství. Vůni venkova, kde u babičky trávil prázdniny. Bábovka, seno, čaj s medem, čerstvě naštípané dříví, podmáslí, chlév, bábovka … všechny ty vjemy mu kroužily v hlavě, až se mu z toho zamotala.

Poté pohlédl ke dveřím a v nich stál pan Čechravý, jeho doktor. Ten člověk, který mu oznámil, jak málo mu zbývá života.

„Jsem rád, že jsem vás našel pane Poštulko.“

Udělal krok blíž.

„ Sestřička omylem přehodila zkumavky se vzorky. Jste zdravý.“

***

Ne, my se nikdy s Julií nebudeme mít rádi. Ale teď jsem to asi přehnal.

Hysterka zkoprněla, slina jí stékala po tváři.

„Dobře, když ty takhle, já zase tak!“ zavřískla a rozběhla se k vyhaslému ohništi.

Plamínek dávno využil šance a odporoučel se. Tři kroky od něj jsme měli věci. Ležel tam i pan Semok. A právě k němu mířila.

„Ne, Semoka ne, nech ho na pokoji ty chorá krávo!“

„Tak na tomhle kusu špalku ti záleží nejvíc?“

Poté odkopla z hrudi volně položenou ruku pana Semoka na kámen. Napřáhla se a rázně dupla.

Noha se odrazila od dřevěné ruky a Julie vylétla do vzduchu. Ne moc. Jako když skočíte přes švihadlo. Ale s ní se od země odrazil i pan Semok. Hlavou narazil do trpitelčiny nohy a ta vyjekla bolestí.

Bětka křikla: „Dej pozor, chce tě kousnout!“

Což by za normálních okolností všem přišlo samozřejmě jako směšné, kdyby se v letu neotevřely loutce pohyblivé čelisti a nesecvakly kousek nad kotníkem.

„Sundejte ze mě tu věc!“

Rozběhli jsme se tedy k ní. Opatrně jsem vypáčil čelisti pana Semoka z nohy. Ne, že by mi záleželo na tý čůze, ale nechtěl jsem ublížit mému příteli.

Kontroloval jsem, jestli je loutka v pořádku, zatímco mi za zády skučela ta hysterka.

„Vstaň, ještě musíme něco dořešit.“

Lojzův hlas byl tvrdý a surový, asi jako když o sebe skřípou dva kameny. Proto jsem položil svého dřevěného přítele a připravil se na nejhorší. Nade mnou stáli Lojza s Lukášem jako dva kati.

„Tak nás napadlo, že byste ty a ta věc od nás mohli vypadnout.“ řekl Lukáš.

„Není to věc. Je to pan Semok! Ty, já, nebo šílená hysterka, dokonce i ta čuba támhle, máme jméno.“

Moon se postavila a výhružně zavrčela.

***

„Ahoj lidi. Tohle je pan Čechravý. Můj doktor. Představte si, že jsem zdravý. Neumírám! A to není vše; dostane nás domů. Kousek odsud má mikrobus!“

Dan se až zajíkal, jakou měl radost, že všechny ty špatné věci za chvíli šťastně skončí.

„Jdi od toho šmejda. A hned!“ zahřměl Lojza.

„Co si to dovoluješ, ty hulváte!“

Dan se asi zbláznil. Jakej doktor? Před námi stála metrová bytost někde na půl cesty evoluce mezi olysanou lasičkou a zombie opicí až nechutně zelené barvy. Ocas posetý vředy vypouštěl pižmo barvy laciné zubní pasty.

Ten zápach byl nesnesitelný, zároveň však i omamný.

Z letargie se vytrhl jako první Lukáš. Postavil se před nás. Rukou mu pulzoval žár. Ježily se mu vlasy a oči se leskly jako uhlíky ze samotného pekla. Vzevření posedlého ďáblem mu přidala pěna u úst a divoké zavrčení.

Olysanec zavřeštěl. Poznal, že narazil, ale přesto se nechtěl vzdát kořisti. Švihem se odrazil ze země, efektně se vyhnul žhnoucí ruce a skočil po krku zmateného Dana. Sice se mu podařilo chňapnout pařáty krk, ale to bylo vše. Moon skočila a vzduchem letěla, jako právě vystřelený šíp.

Skok byl dokonalý, dokončení také; zakousla se do stvoření, jenže to povalilo i Dana a zanechalo v krku hluboké brázdy. Krev se vyřinula. Spousta krve. Bohužel, psisko špatně dopadlo a otřeseně kňučelo na zemi.

Tvor se znovu postavil na zadní a zaútočil na mě. Pan Semok se mu postavil do cesty. Samozřejmě, že ne přímo. Držel jsem jej před sebou a ta odporná obluda se mu zakousla do ruky. Už zase!

Lukáš již nemeškal, ďáblíci zasyčeli vzrušením. Blesk se snesl na hřbet olysance. Hlasité křupnutí doprovodilo nechutné zamlaskání. Život v mžiku opustil tvora, a s ním se vytratila i ta nadpřirozená síla z Lukáše. Stál rukama opřen o stehna a těžce oddechoval.

***

I když chatrný, přesto mír nám zajistil Dan, to mu musím nechat. Julie o něj pečovala a Moon vedle ní sledovala každý její pohyb. Klukům se podařilo přeci jenom rozdělat oheň a já kontroloval škody na ruce pana Semoka.

„Kde má kousance od krysy, co na nás na začátku zaútočila­?“ koukala se mi přes rameno Bětka.

Popravdě už jsem si toho taky všiml, po hryzancích nebylo ani stopy. A i rukáv košile a sametově rudého kabátku neměly žádné díry.

„Zakytoval jsem to, nic to nebylo.“ zalhal jsem.

„To teda kecáš!“ ozval se Lojza a pokračoval „Nic takový jsem u tebe neviděl.“

„No, tak jsi u toho zrovna nebyl.“

„To pochybuju. Bedlivě si tě hlídám, ty slizkej červe.“

„Jo, nechceme tady nějaký monstrum co se uzdravuje a kouše nás.“ přidala se znovu Bětka.

„Monstrum? Neujíždíš na práškách? Je to jen loutka, a s tím domnělým kousnutím, to byla jen náhoda za kterou si mohla ona.“

Julie zvedla od Dana hlavu. Úplná bohyně pomsty.

„A krom toho, já bych se radši víc bál tý ďábelský ruky!“ neodvážil jsem se pohlédnout Lukášovi do očí.

***

Jsou to svině. Vyhodili mě. Už včera po boji, když jsme se starali o zraněného Dana. Milostivě mi dali hořící větev na cestu. Tak se mi aspoň podařilo rozdělat ohníček a udržovat ho pár polínky, které jsem po tmě našel. Druhý den se vydali dál, půl hodinky jsem počkal a šel za nimi. Co jiného mi zbývá. Celou dobu o mě věděli. A když navečer v rozvalinách jednoho domu rozdělali oheň, udělal jsem to samé na dohled od nich. Ne víc jak tři sta metrů. Popravdě, budu muset vymyslet nějakou opravdu hodně dobrou omluvu a držet jazyk za zuby.

Celý den jsem sice prožil v klidu, ale okolí se po včerejším útoku změnilo. Obloha je temná a mraky na ní černý jako inkoust. Přibylo zase těch podivných domů, který vypadají jako nestůvrné obličeje, proto se držím uprostřed silnice. A to nemluvím o poklopech od kanálů. Rachotí, jako když zátka píská na konvici s horkou vodou. Po zemi se pitvoří berušky a místo obvyklé červené barvy s černými puntíky mají žluté krovky s černou značkou nebezpečného odpadu. Sám tu prostě nemám šanci přežít.

***

„Už mě bolí krk, jak se za ním pořád otáčím.“ špitla Bětka.

„Může si za to sám, celou dobu jsem čekal na jeho omluvu.“ tvrdý hlas patřil Lojzovi.

„Ale ve více lidech máme větší šanci před vetřelci.“ řekl Lukáš.

„Možná,“ promluvila po dlouhé době Julie „možná by se přeci jen měl vrátit.“

A byla z toho víc zaražená, než Lojza. Tak se tedy vydali za Pavlem. Dana zanechali s Moon, budou pořád na dohled.

***

„Dobře, budu se krotit.“ řekl jsem tiše.

Byl jsem rád, ale na druhou stranu už jsem chtěl ukončit tohle nechutný divadlo, jehož konec jsme stejně znali. Šlo jim jenom o to, dát mi novinami přes čumák, jako nějakému štěněti co se počůralo na koberec.

„A začneš nám …“ nedořekl Lojza.

Moon štěkala jako divá. Před rozvalinami, kde bylo ležení se pohyboval houf potvor. Těch samých, jako byl olysanec.

Lukáš zařval a rozběhl se k ležení neuvěřitelnou rychlostí. Vypadá jako lidská pochodeň, napadlo mě. Na nic jsme nečekali a rozběhli se za ním. I já, své místo si musím tentokrát zasloužit.

Moon zuřivě štěkala a odrážela nebezpečná stvoření. Lukáš již mával rukou a kryl Dana. Lojza vedle něj roztáčel řetěz a já z druhé strany společně s panem Semokem pokřikoval a cenil zuby.

Holky popadly Dana. Bětka duchapřítomně sebrala ze země těch pár uzlíčků, které jsme měli. Ustupovaly společně s Danem po ulici směrem od nekonečného zástupu příšer.

Ochrannou zeď jsme tvořili my. Já s panem Semokem, vedle nás Moon, vprostřed Lukáš a po jeho pravé ruce Lojza. Pomalu jsme ustupovali.

Krok za krokem.

Bestie v uctivém odstupu, ale pořád nás sledovaly. Žádné kouzlo omámení, nevím čím to bylo, asi Lukášovou rukou. Každopádně v takovém počtu jim hravě stačily jejich tesáky. Když přední voj překročil ohniště a my tak lépe viděli nepřátelé, zaúpěli jsme.

Celá ulice hemžící se malými nazelenalými tělíčky!

„Ježíši Kriste!“ řekl Lukáš.

„A kurva.“ vyhrkl pan Semok.

Až jsem z toho byl sám překvapen.

„Já myslel, že cituje jen Shakespeara.“

„A já zas, že nejsi věřící.“ odpověděl jsem.

Oba jsme se ušklíbli.

***

„Tam.“ křikla Bětka.

Sebrala věci z Pavlova ležení a rozběhla se. Julie s Danem cupitali za ní, k modrým dveřím oprýskané budovy.

Ta jediná na ulici nenatahovala svůj stín jako pařáty chňapající po běžcích. Ostatní budovy vypadaly, jako by se chtěly vytrhnout ze země a sežrat utíkající skupinku lidí.

Na dveřích byla namalovaná kočka. Tak nějak ji ta kočka vábila k sobě. Ale neměla z ní strach, cítila vnitřní klid. A pak si uvědomila, že jí něco škráblo do prsou. Neboj se a pokračuj napověděl jí cizí hlas. Koukla na svoje fialové tričko. Nic tam nebylo, jenom namalovaná kočka barvy slunečnic.

***

„Tak a teď my.“ zavelel Lojza.

Všichni jsme se otočili a rozběhli co to šlo ke zbytku party. Ani Lukáš neprotestoval, v ruce by mohl mít tisícovku ďáblů, ale na tohle by nestačil.

Doběhli jsme k budově, za námi pleskaly stovky párů zelených tlap. Proběhli jsme dovnitř a Bětka zabouchla modré dveře.

Nastala tma.

„Nechci zase znovu remcat, ale byl tohle dobrej nápad?“ prohodil jsem.

A pak se stalo něco zvláštního, na dveře nenarážely pokroucené tlapičky. Žádný rámus běsnících bestií. Bylo slyšet, jak okolo a potom dál po ulici utíkají ta ohavná stvoření. Copak nás neviděli utíkat sem?

Lukášovi mdle zazářila ruka.

„Nemusíš se bát, Pavle, tady se nám nic nestane.“ řekl podivným hlasem a vydal se do hloubi domu.