Pavel Renčín

    Klíč v zámku zarachotil a dveře se pootevřely. Škvírou pronikl proužek světla a pomalu se plazil po špinavé podlaze. Zatím nikdo nevyšel. S napětím jsme pozorovali, jak se pomalu, a to velmi pomalu, masivní dveře otevírají dokořán. Moon zavrčela. I my měli strach. S každým pootevřením se mi pozastavilo srdce. Neozbrojení. Nepřipravení. K smrti vyděšení. Ovanul nás studený vzduch a ten také rozevřel dveře dokořán. Naskytl se nám pohled do dlouhé úzké chodby, která se ztrácela ve tmě. Po bytosti s klíčem jakoby se slehla zem.

   Všechny pohledy zamířily k Aloisovi. Na naši nevyslovenou otázku "Co teď?" odpověděl pokrčením v ramenou.

    "Možná bychom se mohli ozbrojit," nadhodil opatrně a nespouštěl oči z hlubiny, která na nás zírala svým tmavým okem. Sebrala jsem ze země zbytky řetězu, který mě ještě před chvilkou poutal ke stěně. Ostatní se také chopili kovových zbraní. Až na Lukáše, ten měl svou ruku.
    Přijde mi to dost divný. Co se stalo se "Sádelňákem"? Otevřel a pak uletěl na svých drobných křídlech, než se dveře stihly otevřít? Nebo nám otevřel někdo úplně jiný? Tak či onak, odpověď se nachází tam v té tmě.
   Ozvalo se zadunění.
    "Že by se ta hora sádla svalila ze schodů?" Lukáš se snažil zavtipkovat, ale nikomu moc do smíchu nebylo.
    "Tak co bude dál?" chtěla jsem vědět.
    "Jdeme dovnitř," rozhodl Lojza a směle vykročil do chodby.
    "No, možná je lepší akce, než čekat, až si to dojde pro nás." Druhá jsem se odvážila já, za mnou Pavel Lém, což jsem nenesla moc dobře, protože ten člověk mi vadil i za bílého dne, natožpak přímo za mými zády. Ale přiznat mu to, aby mi začal dělat naschvály jako Danovi? Ani omylem! Za Pavlem šel statečně Daniel Poštulka a celý náš "průvod" uzavírali Bětka s Lukášem.

    Pokračovali jsme úzkou hranatou chodbou. Na stěnách s oprýskanou omítkou visela spousta pavučin. Vypadaly jako houpací sítě a v nich sladce spinkali "pavoučci". Choulostivě jsem prsty objala své kudrnaté vlasy a modlila se, aby mi jeden z těch hmyzáků neprovedl bungee na hlavu. Už abychom byli venku! Je tu tolik špíny, že test s bílou rukavičkou by dopadl daleko lépe v chlévě než tady. To ani nemluvím o hnilobném pachu, který nám vrážel své pěsti do nosu. Alžběta si držela mikinu před ústy a snažila se ji používat jako filtr.
    "Au, Julie, dávej pozor," Alois se zastavil, aniž bych si toho všimla. Proč stojí, proboha? "Lidi, narazil jsem na schody, ale dole je tma jako v pytli. Má ještě někdo nabitý telefon? Baterku na klíčích? Cokoliv?"
    "No, a je rozumný vůbec svítit?" Zeptala se Bětka. To je fakt, nikdo vlastně neví, co tam dole je. Pokud teda nepočítám "Sádelňáka". Pak se rozhostila debata na téma "svítit, nesvítit", což jsem ignorovala. Zajímaly mě důležitější věci. Je větší bezpečí zůstat stát nebo se pohybovat? Opatrně jsem sledovala pavouky velikosti pětikoruny. Zírali na mě. Zírali těma skleněnejma očkama, hýbali nožkama. Ty mrchy určitě propočítávaly ve svých hlavinkách s mozkem velikosti špendlíku úhel dopadu. Bylo jich tolik! Zkoumaly moje zrzavý vlasy, chtěly se v nich usadit a udělat si v nich hnízda. Jako sklípkani. Jo, jasně, to přesně chtěli udělat.
    A pak se to stalo. To, co se děje jen ve filmech. To, co mě občas budilo ze spaní.
    "Kurnik, sundejte to ze mě! Sundejte to ze mě!!!" Plácala jsem se po hlavě a snažila se ho ulovit. "Je tam, kurnik. Osm nohou! Osm!!!" Hajzl jeden chlupatej! Ruce švihaly po vlasech ve stylu Bruce Lee.
    "Julie, počkej, další ti leze po noze. Buď v klidu, sundám ho," uklidňoval mě Alois. "Fakt je mrňavej."
    "Ty myslíš tu tarantuli, Lojzo?" ozval se Pavel Lém nevinně.
    "Aaaa..." mozek se vypnul a spustil se jediný reflex známý všem obětem predátorů. Útěk. Pod nohama skřípaly kamínky. Strčila jsem do Léma, do Aloise, i když ten se mě snažil zastavit. Vyklouzla jsem. A pak následoval nášlap do prázdna.

    Do prdele!

    Kutálela jsem se nekonečně dlouho. Po točitých schodech. Ve tmě. Trvalo snad celou věčnost, než mě pokřtily všechny hrany. Když se mě konečně nabažily a rychlost kutálení se snížila, narazila jsem hlavou na kraj kovového schodu. Ozvalo se nechutné křupavé zamáčknutí. Pavouk chcípnul a vytekly z něj všechny ty nechutné šťávy. A já se pozvracela.

    Za sebou jsem zaslechla spěšné kroky a mumlání.
    "... říkám vám, abyste jí tam nechali."
    "Hele, jestli chceš, Léme, tak si jdi po svých," odsekl Dan.
    "Á, hrdina se ozval,"
    "Jestli nesklapneš, tak přísahám, že omylem spadneš ze schodů a tady ostatní mi dosvědčí, že to byla nešťastná náhoda." Aloisova výhružka měla z neznámého důvodu efekt.
    "Co když je mrtvá?" zašeptala Bětka.
    "Tím se nezabývej a hlavně sviť." Danovi to s dětmi fakt nejde. Rty jsem zkřivila do úsměvu, ale zatraceně to bolelo. Bolelo mě všechno a nejvíc koleno. Asi je naražené. Vem to čert. Dojalo mě, že se pro mě vypravili, i přes to, že jsme zrovna tady. TADY, kde by měl každý hrát sám za sebe a doufat, že přežije. Že unikne spárům noční můry, která se zrovna na tomhle místě proměnila v realitu. Pavel Lém se podle mě pro TOHLE prostě narodil.
    "Támhle je!" Lukáš s "ocelovou" rukou mě spatřil jako první.
    "Nic mi není," informovala jsem.
    "Julčo, ty už nevíš, jak na sebe upoutat pozornost, viď?" Smál se Lojza. "Až se vrátíme domů, budou se o tobě po hospodách vyprávět příběhy. O tom, jak ses vymázla na schodech." No, trapněji už mi být asi nemůže. Alois si na sentiment asi moc nepotrpí.
    "Ha Ha, fakt vtipný," zašeptala jsem.
    "Ha, haha?" Překvapení v hlase, tělo samá tučná hmota. Tak náš "kámoš" už je tady taky.
    "Taky ses mi přišel smát?" zamumlala jsem.

    Moon se rozštěkala a tvor tentokrát neutekl. Nevím, jak ostatní, ale dostala jsem strach. To, že nevzal roha, znamenalo, že má v záloze něco silnějšího. S woodoo, nebo co to provozoval s tím kečupem, nemá smysl si zahrávat. To už jsme poznali. Ještěže nemá hořčici. Něco vzadu v hlavě mi našeptalo, že s hořčicí by to nefungovalo, protože právě kečup má barvu krve. 
    "Jak to, že neutekl?" vypískla Bětka. Lém chtěl pronést něco "inteligentního", ale Lukášův varovný pohled ho včas zarazil.
    "Kučeeeeep!" zařval Sádelňák a vytáhnul dvě plastové lahve s rajčatovým protlakem uvnitř. Na obalu stálo "Jemně pálivý".
    "Počkej!" Vztáhla jsem ruku jako policajt na přechodu. Zabralo to! Stvoření na mě zvědavě pohlédlo. "My, my," polkla jsem, "My máme mocného šamana." a prstem namířila na Léma. Ten vykulil oči a nezmohl se na slovo. Asi přemítal, jestli to myslím vážně.
    "Jo, Šamane, tak se předveď!" Dan se bavil jeho bezmocností.
    "A co mám jako dělat?" zasyčel břichomluvec. "Mám snad zatancovat?" Těkal očima mezi námi, stvořením a cestou zpátky. Kalkuloval své šance. Byly mizivé. Přes to všechno se v něm objevila špetka odvahy. Otočil se o 180° a chystal se hodit čáru. Alois ho chytil "za límec", než stihl provést svůj plán, a postavil přímo před civějícího woodoo čaroděje.
    "Improvizuj," nařídil Lojza.
    "Huga huga, huga čaga...." Pavel máchal ve zrychleném apačském gestu s loutkou, která jako kapr otevírala a zavírala ústa. Kousla jsem se do ruky, abych se nesmála, ale moc mi to nešlo. Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Všichni jsme se smáli. Až na Léma a zavalité cosi. Myslím, že to nebylo pochopeno. "Kečupák" v masitých rukou roztočil láhve a Alois s Danem i Bětkou si připravili zbraně.

    Nevím, co to do Lukáše vjelo, ale postavil se před skotačícího Léma (který se tak soustředil na taneční číslo, že nepostřehl změnu situace) a natáhl před obra ruku. Roztáhl prsty. Jediné gesto stačilo k probuzení drobných obličejů. Pulzovaly pod kůží, vystupovaly ze svalů. Jejich rty se křivily do němého výkřiku. K našemu překvapení tvor padl na kolena a hluboce se uklonil.
    "Haha, ha," oznámil. Vstal a pokynul sádelnatou rukou, abychom jej následovali. Není to past? Alois s Danem mě podepřeli z obou stran, aniž bychom se stihli domluvit, jestli půjdeme nebo ne.
    Hromotluk nás vedl dolů po točitých schodech. Několikrát se výmluvně otočil k Lukášovi a složil mu drobnou poklonu. Skoro jakoby říkal: "Omlouvám se, Vaše výsosti.", "já nevěděl, Vaše výsosti."
    Když jsme dorazili na konec schodiště, pustili jsme se chodbou doleva. Na jejím konci stál východ. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že ačkoli je Lukášova ruka z nějakého důvodu ctěna, Sádelňák se nás i přes to snaží rychle zbavit.
     Podržel nám dveře, abychom jimi prošli ven na slunnou ulici. Konečně světlo! Když kolem něj procházel Alois, vtiskl mu do rukou sklenice s kečupem. "Kučep. Haha, ha," vyprskl dávku slizu a mrkal na něj vodnatýma očima.
    "Jasně. Ehm. Díky, kámo," řekl Lojza a utíral si zelený hlen z tváře.
    Sádelňák se naposledy uklonil Lukášovi a než jsme se stihli na cokoli zeptat, rychle za sebou zavřel dveře. A zamkl.

    "Co to mělo znamenat, Luky?" zeptala se Bětka. No, to by nás zajímalo všechny.
    "Já nevím. Měl jsem pocit, že to mám udělat," vypadal rozčíleně. "A vůbec, můžeme být rádi, že jsme venku."
    "Hele, fakt ti jsme vděční," začala jsem opatrně. "Ale tamten vypadal, jakoby tě chtěl mít od sebe co nejdál. Měli bychom zjistit, o co jde."
    "Hm."
    "Tím nechci říct, že bychom chtěli, aby ses odpojil, to ne. Naopak. Chceme ti pomoct."
    "Jo," přidala se Bětka.
    "Já mít takovou ruku," zasnil se Pavel Lém.
    "Víte, co mi vrtá hlavou?" ozval se Alois. Pevně tiskl kečupy k tělu.
    "Všiml sis, jak má Julie rozmáznutýho pavouka ve vlasech a tobě vrtá hlavou, jestli se pokouší o novou omlazovací kůru?" vpadl mu do řeči Lém. Má ruka automaticky vystřelila k hlavě.
    "Ne, to ne," snažil se nesmát Alois. "Tam v té cele nahoře nám asi neodemknul ten "vtipálek". Víte, koho myslím -Haha, ha." Napodobil ho naprosto dokonale.
   
    Hm, někdo nám asi fakt pomohl ven. Ale kdo? A proč?