Pavel Renčín

Osobní deník Aloise Kerndla, zápis druhý

Do háje! A já měl takovej hlad! Všechno se tady snaží někoho, nebo něco, sníst! Nejdřív ty duchové. Dobrá, to bych ještě bral. Hladový dlažební kostky, to už je trochu divný. Přerostlá krysa? No fajn! Ale že se mě bude snažit pozřít barák, to jsem fakt nečekal! Kdyby to ksakru aspoň nebyl fast-food. Navíc jsem myslel, že se do deníku trochu vyventiluju, ale pára mi už došla. Teda, teď bych se raději vyventiloval na něčem reálném. Nebo na někom. To se mi s rukama v okovech nepovede.“
Postava se krčila v přítmí, smolila si rozklepaná slova na papír. Bez tvrdého podkladu to šlo více než špatně, ale šlo to. Kdyby se Aloisovi nehonila hlavou další tisícovka myšlenek, pak by to byla dozajista glorifikace obyčejné tužky.
Díky vzteku, a z něj vycházejícího třesu rukou, upustil papír na zem. Kaluže se s potměšilou radostí vpíjela do papíru. Těšila se na skvrny, které na něm zanechá. Pokud ho rovnou nezničí. To už byl Alois natolik vzteklý a vystrašený, že zařval a uhodil tužkou o zem. Výsledkem toho, se z ní staly psací potřeby dvě, byť jedna z nich krajně nepoužitelná. Výbušnou kombinaci emocí vystřídala beznaděj, která ale na povrchu vypadala jako klid po bouři. Alois podvědomě zamaskoval své poraženectví a sebral tužku i s papírem, kam dodal prozatím poslední řádek.
„Je to tu pěkně na hovno.“
Zase, jako v předešlých situacích, si přesně nepamatuji co se stalo. Usoudil jsem ale, že si toho pamatuji přece jen o něco málo víc. Budu si trénovat paměť. A reflexy. A uvažování pod tlakem, pro což musím umět zachovávat alespoň poměrný a zdánlivý klid. Teď si rozeberu situaci.
Rozhodně jsem udělal chybu, když jsem se nechal zlákat horou připraveného, tučného jídla. Tolik americké mastnoty nebylo nic, o co bych normálně stál, avšak po dni bez jídla jsem se už nemohl dočkat. Skočil jsem přímo k ní, kde jsem si začal okamžitě ládovat ústa jako hlaveň kanónu. Po chvilce jsem si sundal mikinu, jak mi bylo vedro. To byla snad moje nejchytřejší chvilka večera. Že kolem létala ta ztřeštěná čarodějnice, to mi ani nevadilo, natož abych byl překvapen. Jistě, má za sebou velmi nepříjemné události, ale já měl hlad. A to přímo hromovský. Že bych si všímal ostatních, se také říct nedá. Koneckonců, potom jsem si přestal všímat i té hexeny. Dokud se nespolčila s ostatními, aby mě vytáhli zpátky, do reálného světa - sakra, to je ale blbej slovní obrat. Ještě štěstí, že to udělali. Jinak bych skončil jako chudáci Daniel a Lukáš. Psisko to možná taky pohltilo. Nebo někam zdrhla, čert ví. Stejně jsem o něm přemýšlel hlavně jako o konzervě samochodce. Vlastně je to fena. To je stejně blbost nazvat fenu „Moon“. Měsíc je přece rodu mužského.
Zkrátka se celá místnost pěkně nahla, všichni a všechno co mohlo, se začalo sunout k jedné stěně. Ta právě pohltila Dana a Lukáše. Doufám že to aspoň měli rychle za sebou. Zato já se ještě nějak držel u baru, pomáhal jsem Julii, Bětce a Lémovi. Po chvilce nám došlo, že tam nevydržíme moc dlouho. Nebo naopak, že tam budeme muset zůstat až moc dlouho. U baru se většinou vyskytují dveře, lítačky, zkrátka jakýkoliv průlez někam jinam. Taky že tam byly! Regály mi pomáhaly, tlačil jsem se ke dveřím, ručku po ručce. Ta podlaha svinsky klouzala! Ještě prstíček a držel jsem se rantlu. Najednou jsem zjistil, že přeživší naší skupiny mne už následují. Nemohl jsem čekat, tak jsem se začal tahat do dveří. Už jsem tam byl, rozhlížel se, kam budu pokračovat. Východ na druhé straně kuchyně byla spásná varianta, která se mi opravdu zamlouvala. Vedla k němu poměrně schůdná cesta z regálů plných friťáků, mikrovlnek a baleného jídla. 
"Budeme muset skákat!"
Nevěděl jsem, jak si mám vykládat zaražené ticho, tak jsem se podíval zpátky.
"Ty jsi šéf." Prohodila Bětka.
Asi jsem zatvářil docela mile, protože její výraz stál opravdu za to.
Na samý okraj mysli se mi vplížila neříjemná otázka. Jestlipak tahle zeď u spodního okraje také požírá lidi? Mozek jsem nechal lamentovat nad zbytečnýma otázkama, tělo se zatím připravilo ke skoku. Jakmile jsem se odrazil, mozek se zase probral a začal neuvěřitelně křičet. Naštěstí neměl čím, jinak bychom všichni ohluchli. Zachytil jsem se a připravoval se k dalšímu skoku. Mozek pořád křičel, tak jsem se odrazil a také zakřičel. Jenže údivem. Noha, kterou jsem se odrážel, mi podjela. Protější regál se sice přibližoval, stejně tak ale lidožravá zeď. Let probíhal špatně a hlavou mi proletěla hláška "Houstone, máme problém!" Iracionalitu jsem nechával být, raději jsem se snažil zachytit. To se mi také povedlo a okamžitě jsem viděl příčinu uklouznutí. Ten pitomec Lém skákal ještě dřív, než jsem se odrazil já! Regály jsou moc úzké, aby na nich mohl být jeden člověk a druhý zrovna doskakoval. Zkrátka mi musel podkopnout nohu. Teď visel na druhé straně uličky, strach v obličeji dokreslovala krev řinoucí se z nosu. Dobře mu tak! Doufal jsem, že to má z toho dopadu. 
Škodolibost ale v mžiku zahnalo tahání. Zpočátku lehké, jakoby se nic nedělo. Koukl jsem na pravou nohu. Ta zeď se mi přilepila na kanadu! Trhl jsem s ní. Nic. Ještě víc. Nic. Snažil jsem se kopat co největší silou, nakonec se podařilo, ale daň za to mohla být nevyčíslitelná. Jak jsem se najednou uvolnil, začal jsem padat na záda. Zároveň jsem jednou rukou máchl do prostoru, druhou se však stále držel regálu. Jen tak tak jsem uhnul s rukou před zdí. Triko ale bylo zdí přisáno a táhlo mě k ní. Byl jsem v podobné situaci, jako před chvílí. Nyní ale bez druhé ruky, kterou bych se držel. Nezbýval čas, proto jsem rychle cukl. Stará látka se trhala velmi snadno. Honem jsem se chytil a vyhlížel kudy zpátky do bezpečnějších částí kuchyně. Ale najednou jakoby se gravitace opět umoudřila. Dole už nebylo někde šikmo pode mnou, ale opravdu pode mnou. V podlaze. Zeď vypadala pořád stejně. Vzal jsem nejbližší věc, která nepadla za oběť. Plastová láhev kečupu neodolala nárazu. Ždímaná rajčata ohodila stěnu. Samozřejmě, jak jsem stál blízko, tak i mě, ale na tom mi momentálně vůbec nezáleželo. 
"Fuj."
Ohlédl jsem se za holčičím hlasem. Lém už stihl zmizet. Srab, stejně si ho podám.
"Jsou všichni v pořádku?"
"Lukáš a Dan. Sežralo je to."
Zapomněl jsem na ně docela rychle.
Ale na podezřelé srovnání podlahy jsem rozhodně zapomínat nehodlal.
Bětka zmizela, já se podíval na skvrnu z kečupu. Trochu pobledla, místy zmizela úplně. Ještě se trochu vpila. Obraz, který dávala dohromady byl něčím podezřelý. Jeden by čekal náhodný obrazec seskládaný z cákanců ochucovadla, což byl samozřejmě obraz, který mi má fantazie nabízela. Ale něco mi pořád nesedlo. Po chvilce jsem viděl jakousi prapodivnou mozaiku. Co by mohlo zprvu vypadat jako chaos, jsem posléze vnímal jako změť ulicí a uliček. V nich jsem rozpoznával jednotlivé domy a dvory. Ulice střídala náměstí, náměstí střídaly parky a mezi tím vším nábřeží ze dvou stran řeky. Viděl jsem groteskní plán neskutečného města. Byla to Praha! Prapodivná a šeredná. Svatý Václav seděl na jakési ještěrce, hleděl dolů, k patě náměstí skrz koruny stromů. Brány muzea tvořily nevzhledné tesáky a jeho okna zela tmou, ve které by se snad mohly prohánět všelijaké stvůry. Národní divadlo trčelo do výšek takových, že se mezi jeho věžičkami proháněly mraky. Tančící dům se v křeči ohýbal nad Resslovkou, jakoby jí chtěl zavalit, aby zatarasil cestu na pokroucený Jiráskův most. Pohledem jsem zabloudil na hradby Vyšehradu, kudy se promenádovaly oživlé mrtvoly. A Vltava, ta se určitě neklikatila jak by měla. Časté meandry místy rušící nábřeží úplně nezamaskovaly její typický tvar. 
"Tak co, půjdeš?" To se ozvala zase Bětka, tentokrát už poměrně rázně.
Neměl jsem jak plán zaznamenat, proto jsem si zapamatoval co jsem mohl. Zalesněné Karlovo náměstí, horský štít Petřínu i Olšanské hřbitovy se šiky ozbrojených kostlivců v uniformách z průběhu celého dvacátého století.
Plán si pamatuji dost živě. Ještě aby ne. A zatím nemám potřebu si ho zakreslovat do deníku. Natož se o něm pouze zmiňovat. Pokud to zatím nikdo z nich nepostřehl, je to jedině dobře. Kdo ví, jak by to zapůsobilo třeba na Julii. Ještě chvilku počkám a uvidím.
Sešli jsme se zase u baru. Julie, Bětka, Lém a já. Čtyři, prozatím, přeživší.
"Musíme vypadnout." Prohlásila Julie.
To mi došlo.
"Pobereme jídlo co uneseme a jdeme."
"Co když je v něm nějaká droga?" Ozvala se Bětka.
"Nic lepšího nemáme, raději to zjistím někde jinde. Tady už je to profláklý." Udivené pohledy odpovídaly nejspíš na moji kritiku tohoto nesmělého restauračního zařízení.
S taštičkou narvanou hamburgery jsem rázoval ke dveřím v kuchyni. Hlavní vchod byl sice proskleným, ale na stejné straně jako hladová stěna. Ne, že bych se jí bál, ale provokovat jsem jí nechtěl. Sice teď poobědvala, ale třeba by si dala ještě zákusek.
Z přemítání o gastronomii stěny, mne vytáhl pohyb koule na dveřích.  
Zastavil jsem se a zíral.
Ozvalo se tlumené "Ha, haha."
Zíral jsem ještě víc.
Jeden lehký úder.
Druhý vyrazil dveře, které přistály až kousek přede mnou. Možná tři metry efektivního letu.
To, co stálo mezi dveřmi, rozhodně nevypadalo jako Daniel, natož jako Lukáš. Výhled ven stínila nějaká hora masa. Nevěděl jsem jestli svalů, nebo tuku. Podle doletu dveří tam ale svaly být musely a rozhodně ne málo.
Popadl jsem to největší, co se mi dostalo pod ruku a s hurónským řevem se vrhl do útoku.
Nějakou divnou náhodou jsem nevybral nejhůř. Nějakou pitomou náhodou jsem nevybral ani nejlíp. Vana friťáku byla velká, těžká s ostrýma hranama, ale tak špatně se mi s ní manipulovalo, že hned po prvním útoku jsem skončil neozbrojen a opřen bokem o zeď. Ta zeď byla zase hladová! Cáry látky jsem nechal být a snažil se najít nějakou skulinu v obraně. Snažil jsem se o razantní rány do břicha, ty se ale setkaly se zavlněním tukového obalu, aby poté narazily do kamenného těla netvora.
Zaznělo infantilní „Ha, haha.“ 
To mi dodalo víc páry a mlátil jsem jako zběsilý všude, kam to trochu šlo. Snažil jsem se i o zásah do hlavy.
Najednou se setmělo.
A já nebyl.
V neexistenci se ozval mužský hlas.
„Odtamtud tě neslyší, má prasklý bubínek.“
Nevěděl jsem, co mě bolí víc. Asi všechno najednou.
„Lojzo! Asi vnímá.“
Pak jsem opět přestal na moment existovat.
Při dalším návratu mezi živé, jsem viděl stěnu s obrovským krvavým nápisem „HAHA.“
Pak jsem uslyšel známý hlas, „probouzí se!“
Ta stvůra, co to malovala na zeď, se otočila a skoro radostně pronesla „Ha, haha. Kučep!“
Zhrozen a smířen zároveň se svým osudem krvavé skrvny na zdi, jsem se vrátil do zapomnění.
Zajímavé je, že při posledním ponoření do neexistence jsem slyšel nesmrtelné riffy AC/DC. Okamžitě jsem poznal skladbu Back in Black. Z dáli se přidal hlas Anguse Younga. Tmu nahradily jasné a jiskřivé barvy. Měnily se a pohybovaly do rytmu, skotačily spolu s ebenovou černí, pohrávaly si s mojí myslí.
Back in black
I hit the sack
I've been too long I'm glad to be back
Yes, I'm let loose
From the noose
Pokud by to bylo možné, věřil bych, že jsem tančil s barvami. Takhle nějak bych si představoval smrt. Bude mi tam zpívat Angus Young, nebudu se o nic starat a budu tancovat s barvama, které mne nikdy neodmítnou, nebo nechrstnou pití do obličeje.
That's kept me hanging about
I've been looking at the sky
'Cause it's gettin' me high
Forget the hearse 'cause I never die
I got nine lives
Cat's eyes
„Sláva!“
To nebyl Angus.
„Probírá se?“.
Song se vytrácel. Rozeznal jsem posledních pár slov.
I'm back in black!
„I'm back in black.“
„Co to říká?“ zeptal se ještě dívčí hlas.
„Zase taková rána to nebyla.“ Oznámila trochu starší obdoba.
„Počkej! Ještě nemůžeš vstávat!“
„Pavle, pojďte nám s ním pomoct!“
Zachrastěly řetězy.
"A jak?"
„Byl jsem nějakou dobu mimo. Řádem to byly údajně hodiny, ale mě to skoro přišlo jako celá věčnost. Po vzbuzení mi řekli, že jsem na to monstrum útočil zcela zbytečně. Nikoliv proto, že mě knockoutoval jedinou ranou na několik hodin, ale protože to trochu vypadá, jakoby se snad o nás staral. V jakémsi zvráceném smyslu. Jakmile mne totiž vyslal do říše snů, začal kolem kreslit nápisy na zeď. Prý jsem myslel, že to je krev a strašně jsem sebou házel.
'Ty nápisy dělal kečupem.' Osvětlovala mi Bětka.
'Kečupem?' Nevěřil jsem vlastním očím.
'Ha, haha. Kučep!' Pronesla hora masa v rohu. Ta rozzářená očíčka byla okny do nezměrně šťastné duše. Z čeho přesně šťastné, se stále neodvažuji odhadovat.
Bětka vykládala dál. Lém je raději připoután kus ode mne. Nevím jestli na vlastní žádost, nebo pro něj šťastnou náhodou. Mezi námi je ještě Julie, ta toho ale moc nenamluví. Především pořád plácá tužku na deník.
Abych vysvětlil ten kečup. To, co nás potkalo ve fast foodu, byl totiž jakýsi démon, nebo něco takového. Proto ten chechták napsal na zeď velkými písmeny „HAHA.“ To udělal se zdí protilehlou k té, co nás chtěla spolknout, jak to udělala s Lukášem a Pavlem. Citoslovce pak opisoval v menších variantách na všechny zdi, vším co se našlo. Kečup, hořčice, čokoládová poleva, olej, cola. Všechno vycákal na zeď. Snad jde o nějakou jeho značku, nebo jméno, když to pořád opakuje dokola. Julie prohlásila, že to byl nejspíš nějaký pokus o vymítání. Doprostřed jídelny potom nakreslil velký pentagram a další čmáranice kolem i do něj. 
Bože, na takové voloviny bych normálně nevěřil, ale tohle opravdu není normální situace! To by brácha koukal. Celej život si hraje na rytíře, mágy, elfy, vymítá duchy a podobné voloviny, a tady to má hezky naživo.
Když jsme odcházeli, tedy oni odcházeli, mne táhli, tak se mekáč změnil. Výtlem nebyl moc rád, když se ostatní otáčeli zpět, ale zahlédli, jak se fast food měnil na obyčejný, zatuchlý barák, stejně ošklivý, jako jeho okolí. Také snad ztratil zuby, které mu vyrostly, když jsme k němu přicházeli.
Psal jsem, že to vypadá, jakoby se o nás trochu staral. Teď jsem totiž vyjmenoval ty lepší stránky věci. Dovedl nás prý do nějaké jeskyně, navazující na sklepení jednoho domu. Potud bylo vše v pořádku. Pak ten vytlemenec ale zastoupil cestu ven a ukázal na okovy přibité ke zdi. Osazenstvo naší party, jež bylo vzhůru, se snažilo klást alespoň nějaký odpor, tak je do okovů zamkl sám. Tomu bych docela věřil. Potom jim začal nosit jídlo. Na hamburgery z mekáče ani nesáhnul. Docela se najedli, stejně tak já, jakmile jsem se vzbudil. Byl to hnus, ale lepší než nic.
Ksakru, to mě tak štve! Zcela nekontrolovaně, bez rozmyslu jsem napadl neznámého. Navíc jsem se pral zcela nesmyslně. Nechal jsem se složit první ranou a ještě jsem skončil v okovech! A vůbec nevím, proč a co je tenhle vykuk zač. Proč udělal tohle všechno. A ten kečup na zdi, ten byl hodně zvláštní. Velmi podivná freska. Možná bych si měl začít zvykat. Kdo ví, co nás tady ještě potká.“