Pavel Renčín

Jeskyní se linul šeptavý hlas klečícího muže. Pomalu pronášel starodávnou modlitbu. Listí se pohybovalo v rytmu jeho slov. Stoletý strom zářil tlumeným nazelenalým světlem, které plnilo podzemní prostor. Holohlavý člověk s bledou kůží a strništěm na bradě se s poslední větou svatého textu zvedl na nohy a zadíval se na symbol svůj i jeho předchůdců. Silné a pevné kořeny čněly z kamenného stropu jako naběhlé žíly a vyživovaly léty zvrásněný mohutný kmen. Koruna plná zelených dukátů byla zdravá a působila svěžím dojmem. Muž se naposledy uklonil a vydal se k tunelu z jeskyně. Přestože nebyl žádný obr, musel se ohnout, aby prošel skrz úzkou šachtu spojující posvátné místo a další podzemní prostory. Černý plášť byl plný děr, ale symbol na jeho zádech byl jasně viditelný – strom, který roste z vrchu dolů. Ještě jednou překontroloval své u pasu zavěšené meče. Tam, kam šel, nemuselo být bezpečno a navíc cítil přítomnost svého rivala z povrchu. Rozhodující okamžik se blížil.

Mistr vedl své mladé pomocníky, Martinu a Petra, skrz labyrint podzemních tunelů. Několik kamenů, které se s každým krokem houpaly u pasu, vydávaly tlumené světlo, díky kterému se mohli vyhnout nerovnostem. Chladný vzduch se jim dral na kůži. „Co tady vlastně děláme?“ chtěla vědět Martina, když ji tísnivé prostory vymanily z opojení moci. Dlouhé mlčení bylo odpovědí. Čas se natahoval jako med. Válečník v zácviku a čerstvá čarodějka neměli ani tušení, jestli šli jen pár minut či celé hodiny než se dostali do rozlehlé jeskyně. „Páni.“ Vydechla Martina překvapením „Nikdy jsme nečekala, že tu bude tak krásné místo.“ Pomalu si prohlížela mech, který rostl na každém výčnělku ve stěnách, houby různých barev sahající až k pasu, průzračné jezírko v zadní části ze kterého vycházela záře. Krystaly náhodně rostoucí kolem ji odrážely a umožňovaly tak i prostým lidem dostatek světla k existenci. „Ty houby jsou jedlé.“ promluvil konečně Mistr, zatímco kameny u jeho pasu pomalu uhasínaly. Zavedl je až k vodní ploše, kde byly schovány skromné zásoby jídla. „Proč jsme tady?“ zeptal se Petr mírně nepříjemným hlasem. Sice choval svého učitele v úctě, ale tohle potulování temnotou ho už štvalo. „Naše čarodějka se musí naučit sebekontrole.“ usmál se muž a mladík si uvědomil, že je to poprvé, co vidí jeho úsměv. „Takže mě čeká výcvik?“ zeptala se Martina překvapeně. „Přesně tak.“ řekl Mistr a podal ji balík, ve kterém poznala oblečení „Tohle by ti shořet nemělo.“ Dodal ještě a zmizel ve stínech. Dívka s hrůzou zjistila, že celou cestu absolvovala skoro nahá. Její oblečení bylo sežehlé náhlým vzplanutím. Jen zázrakem drželo pohromadě. Rychle se nasoukala do kožených kalhot a látkové blůzky, která jistě pamatovala lepší časy. „Hned vypadáš jako bojovnice.“ mrkl na ni Petr usedající na kámen u jezírka. Začal s broušením meče. Martina jej chvíli pozorovala. Nakonec si našla vstup do krátké chodbičky končící závalem, dost daleko aby neohrozila svého milovaného a započala s tréninkem. Nechala magii ať proudí jejím tělem jako požár. Její tělo bylo během vteřiny v plamenech. S radostí si uvědomila, že nové oblečení neutrpělo žádnou škodu. Dost ale bylo her. Své myšlenky zamířila na ruku a během okamžiku vyslala proti kamenům ohnivou kouli. „Nějak se při letu rozpadala.“ zašeptala pro sebe a vyslala další a další. Stěny krátkého tunelu postupně černaly.

Muž se zadíval na svah před sebou. Z ostří jeho mečů odpadaly kapky krve. „Vlastně bych vám měl být vděčný.“ promluvil pomalu chraplavým hlasem ke svému společníkovi. Poslední žijící strážný ležel v kaluži vlastní krve. Poslední vzdor a nenávist mu hrála v očích. „Zabi… Zabiju tě!“ vypravil ze sebe probodávaje muže pohledem. Neznámý se pousmál. „Tolik let se snaží vaši kněží oživit zbytky dávno mrtvého draka ubohou lidskou obětí. Tolik materiálu pro mě.“ S těmito slovy zabořil muž ruce do země.  Strážce podzemního chrámu téměř zaniklého kultu ho pozoroval, snažil se nabrat dost síly, aby se zvedl a pomstil smrt svých druhů, zranění však byla příliš vážná. Prostory pod svahem byly osvětlené drobnou září mechů a lišejníků, které umožnily neznámému spatřit výsledek svého snažení. První výhonky si našly cestu skrz kamenité dno. Rozrůstaly se, plazily a obtáčely. Násilím se draly skrz hnilobu, aby uposlechly rozkazy svého pána. Strážnému se podařilo dostat do pokleku, zhluboka oddechoval, zatímco mu z ran vytékala další krev. Křečovitě sevřel jílec meče. Pochodeň zavěšená u vstupu náhle vytvořila stín, který dopadl před pomstou posedlým člověkem. Strážce se pomalu zadíval na postavu vedle sebe. Při pohledu na stejnokroj v barvách kultu se mu rozšířily oči hrůzou. Postava pevně držela sekeru, druhá ruka byla čistou ranou oddělena od těla, tvář prázdná a oči mrtvé. „Cos to provedl!“ vykřikl znechuceně směrem k muži, který jim přinesl jen zkázu. Ještě než jeho slova zanikla, dopadla jeho hlava na zem. Jednoruké tělo se postavilo vedle neznámého muže. Tělo prorůstaly zelené výhonky. Oběti rituálních vražd se pomalu drápaly do svahu, aby pomohly svému pánu v pradávném boji. Neznámý se opět narovnal. Zrychlený přerývavý dech dal vědět, jak moc ho kouzlo vyčerpalo. „Potřebuji trochu času,“ promluvil sám k sobě „ale pak tě zabiju, Mistře.“

„Jde to ztuha, co?“ zeptal se Petr, když se unavená a zpocená čarodějka posadila k němu. Nabídl ji ošoupaný plecháček plný chladivé vody z jezírka a povzbudivě se na ni usmál. Martina s radostí nechala zmizet lákavou tekutinu uvnitř svého těla. Její tvář se rozjasnila úlevou a dala válečníkovi děkovné políbení. Mistr se stále nevracel, takže se po krátké pauze dali oba do tréninku. Zatímco Martina opět metala ohnivé koule do krátkého tunelu, Petr se uprostřed jeskyně dal do zápolení s imaginárním nepřítelem. Meč protínal vzduch nečekanou rychlostí a přesně reagoval na válečníkovy příkazy. Proplétal se mezi obrovskými houbami, s ladností tanečníka postupoval vpřed mezi nerovnostmi, zatímco zbraň v jeho rukou se svištěním kopírovala dlouhé oblouky a podnikala ostré, krátké výpady. Jeskyni občas ovládl nadšený Martinin hlas, když střela z ohně na své cestě neztratila sílu a v cíli roztavila i horninu. Dne postupně ubývalo a po Mistrovi nebylo ani stopy. Večer, jehož příchod musel Petr ohlásit, si konečně řádně odpočinuli. Připravili si skromné jídlo z jeskynních zásob a našli ideální místo pro spánek. Zachumlali se pod jednu přikrývku. I přes únavný trénink se rozhodli ještě neusnout.

Kráčel s lehkostí stínu na místo, o kterém stále doufal, že už ho nespatří, přesto věděl, že jeho návrat je nevyhnutelný. Tak jako dříve, hlouběji v minulosti a před ní taky. Bylo to nevyhnutelné. „Když padne jeden z poslů rukou neznalou, jeho bratr zemře s ním. Ze Stromu dva nové plody budou sílu mít.“ projel mu hlavou úryvek ze starých textů předků. Na chvíli se zastavil, zamyšlen proč právě tato informace zatížila jeho mysl v osudný den, ale hned radši přidal do kroku. Chtěl se vrátit na slunce co možná nejdříve. Uběhla spousta hodin, než se mu podařilo najít úzkou jeskyni, o které se mu zdálo. Naproti němu stál muž v černém rozedraném plášti. V přítmí mu neviděl do tváře, ale za ty dlouhé, předlouhé roky ji měl navždy vypálenou v paměti. „Vítej, Mistře.“ oslovil ho muž a uklonil se „Jsem rád, že jsi opět dorazil živ a zdráv.“ „Taky tě rád zase vidím, Posle.“ odvětil člověk z povrchu. Chvíli se v tichosti měřili. „Je čas.“ zasyčel Posel a zaútočil vší prudkostí. Kov zařinčel o kov. Jeskyně ožila. Rostliny vyrůstaly z každého milimetru půdy, kořeny, za které by se nemusel stydět ani stoletý strom, se pokoušely je shodit. Nezasvěcený pozorovatel by nikdy nedokázal rozeznat, kdo má navrch, čí manipulace života je silnější. Kusy stropu začaly s temným skřípotem odpadat a usmrcovaly zelenou bouři. První uskočil Mistr.

Tunely se kradmými pohyby linul šramot. Jako doprovod mu byl zápach rozkladu. Krysy, které našly útočiště v temnotách, se klidily z volného prostoru dříve, než se pochodující masa k nim vůbec dostala. Ticho přerušované jen plácáním bezkrevných chodidel.  První se probral Petr. Vykroutil se z objetí své milované a rychle na sebe natáhl lehkou zbroj. Z tunelu k nim přicházelo zvláštní napětí. „Co se děje?“ optala se právě probudivší Martina, když si všimla jeho neklidu. „Něco se k nám blíží.“ zašeptal a s mečem v ruce zaujal bojový postoj. Jeho čekání nebylo dlouhého trvání. Sotva se první bytosti dostaly do lehkého světla jeskyně, z čarodějčina hrdla vyšel zděšený výkřik. Staré, rozpadlé oblečení viselo na tělech jako vlajky padlých ozdobené hnijícím, odpadávajícím masem. Vnitřnosti stěží byly na svém místě. To vše drželo pohromadě díky prorůstajícím šlahounům popínavých rostlin. Sotva bezduché lidské loutky spatřily dvojici, pokusili se o bojový pokřik a s neuvěřitelnou rychlostí se vrhly do útoku. Petr jim pomalu vyšel vstříc, aby získal pro čarodějku pár vteřin navíc. Meč zasvištěl vzduchem a nejbližší tělo přesekl v půli. Bojovník se však nezastavil a plynulým pohybem usekl hlavu další stvůře. Ohnivá koule proletěla skrz několik nemrtvých. Plápolající se pokusili o další krok, ale pak se hned svalili k zemi. Tunelem přicházeli další a další. Bitva se proměnila v hurikán meče uprostřed ohnivého pekla.

Posel byl neustále svému soupeři v patách. Nedopřál mu chvíli oddechu. Mistr byl však vynikajícím bojovníkem, takže při střetu měl co dělat, aby se sám nestal lovnou zvěří. Jejich boj vrcholil. Myšlenkou probuzený život již způsobil několik závalů v tunelech i jeskyních. Kdykoliv se střetli, jejich okolí se okamžitě zaplnilo rostlinami, jejichž úkolem bylo útočit i bránit. Poslem zmítala nenávist. Ostří jeho mečů tvořila smrtonosnou past, ale Mistr se vyhýbal i záludným a nečekaným výpadům. Pomalu a jistě ztrácel trpělivost.

Oživlá těla se jako vlnobití tříštila o Petrův meč, ale, stejně jako voda skalisko, začali pomalu jeho obranu obcházet a dorážet na čarodějku. Martina se snažila ze všech sil, aby si udržela odporná stvoření od těla, ale i přes ohnivé jazyky se neustále dostávalo více a více útočníků blíže k ní. Její nedostatečné zkušenosti se staly nepřekonatelným problémem. Jednoruké tělo se pomalu blížilo. Nezpozorované, neslyšné. Stejnokroj byl potřísněný nedávno zaschlou krví. Světlo vycházející z jezírka se zrcadlilo v naleštěné sekyře. Martina vykřikla bolestí, když se hladová ústa zbraně zasekla do jejího ramene. „P-P-Petře.“ stihla zvolat jméno svého milého dříve, než se jí nemrtvý zakousl do krku. Pod náporem těl dopadla na zem společně s kapkami vlastní krve. Při pohledu na umírající Martinu popadl Petra beznadějný vztek. Zuřivě kolem sebe máchal mečem ve snaze probojovat se ke své lásce, ale vlna nemrtvých ho nakonec zatlačila na druhou stranu. Slzy mu čeřily zrak, mysl potemněla smutkem, beznadějí. Ani nepostřehl, že mu čísi ruka vyrazila meč. Neslyšel zvonit umíráček – cinkání dopadající zbraně. Ostrou bolest, když mu do hrudi pronikla obřadní dýka, uvítal téměř s nadšením. Bezvědomí ho láskyplně přikrylo svým hávem. Ve chvíli kdy si pro Petrovu duši přišla Smrt, odehrály se na bojišti zvláštní změny. Rostlinám, přinášející život dávno padlým, zežloutly a opadaly listy, stvoly uschly a začaly se lámat. Vítězové jeden po druhém dopadali na zem, zpět do nehybného světa tlení a rozkladu.  Bitva skončila.

Mistr opatrně vkročil do jeskyně, v rukou zakrvácený černý plášť a dva meče. S úctou se poklonil stromu, který se jako netopýr rozhodl usadit korunou dolů. Hluboké rány na jeho hrudi se rychle hojily. Pomalu odložil Poslovy věci nedaleko vchodu a zadíval se na krásu toho neobvyklého přírodního úkazu. „Možná už příště,“ zašeptal do ticha „až se znovu zrodíš s ještě větší záští, se dočkáš svého cíle a porazíš mě. Já se pak stanu poslem místo tebe. S každým novým narozením v této temnotě bude má mysl plnější a plnější záště. Ale stejně tak jako kdysi mě, i tvou nenávist odplaví sluneční paprsky. Budeš Mistrem s mnohými povinnostmi vůči světu. A až nadejde čas, vrátíš se sem, abys hájil své právo na světlo, stejně jako jsem ho teď hájil já. Je mi líto, že ho nemůžu sdílet s tebou, bratře.“ Starý muž svěsil hlavu. V očích se objevila neposedná slza. Mistr odešel zpět do svého prapodivného stavení, aby mohl nadále pomáhat životu v přežití. V jeskyni prozářené tlumeným světlem, se na starodávném stromě mezi svěžími, zelenými lístky objevil zlatavý plod. Posel měl spoustu času, aby vyrostl a zesílil.