Pavel Renčín

Kráčel ulicí dlouhým krokem. Špičky směřoval hezky od těla,
jak ho to kdysi učili. Kolem něj chodili zachmuření lidé s tvářemi
obrácenými k poplivané zemi a spěchali za svými malichernostmi.  Zářivě se na ně usmíval. A každé procházející

Vítr rozrazil okno a malý Tomášek se ze spánku překulil. Vždycky měl tvrdé spaní. Jak rád říkával tatínkovi, je to kvůli snům, které se mu v noci zdávají. Nerad se z nich vracel do šedivého pokoje paneláku.     

Ranní slunce se líně vyhouplo na oblohu, ale nikdo si ho nevšímal, dokud kohout nezakokrhal. Hned poté se ve vsi začaly otevírat okenice a hospodyňky se jaly připravovat nuznou snídani.  Chlapi, kteří ještě rozespale mrkali, se za mohutného protahování trousili před domy. Bylo ráno a práce nepočká.

„Já se živím jako nájemný vrah. Občas někoho musím sejmout, ale je to dobře placená práce, při které mám ruce v teple. Rád navštěvuji noční kluby a patřím do klubu milovníků černé kůže. Příležitostně si zahraju šachy,“ dovyprávěl Stín a otočil se tázavě na Krutipérka.

Kráčeli po rušných městských cestách jako králové a lidé se jim klidili z cesty, co nejrychleji mohli. Krutipérko si zprvu myslel, že je to kvůli jeho mohutné postavě, ale poté zahlédl pár strojených úklon směrem ke Stínovi. Na tom chlapovi bylo něco, co mrazilo v zádech a nebyl to jeho bělásek. Ten chlap s nimi určitě neměl čisté úmysly.

Tak jsem se po delší době znova ozval a přidávám další díl.

ČÁST TŘETÍ, kdy do města přijíždí pohroma, a naši hrdinové se potkávají s mužem, jehož jméno je stín