Pavel Renčín

Pro Tebe, Pavle! :-)

(původně měla vyjít v Pevnosti).

K Tobě cítím…

Skláníme hlavy v bezhlesém údivu,
kolem letí hejno havranů
a noční můra má jméno Gabriel
a anděl.

První muž

Ve vzduchu,
na nitkách z otazníků,
visela otázka,
kterou položil sám stvořitel hmoty
do mých rukou,
a řekl mi,
abych se chopila příležitosti,
nebo vyšumí do ticha,
jako když se zpěněné moře
tříští o ostrý zvuk,
jenž ladí pouze
s harfou poslední nymfy.

Odevzdal jsem svá křídla

nádherné paní Obloze,

její pihy na tváři

byli ptáci, kteří

mířili na sever,

její dech byl větrem,

jenž úpěl skřípotem hor

Ty, muži, nepoznal jsi ženu,
pokud nebyla
výhybkou na cestě,
největším neštěstím,
erupcí slunečního vulkánu
a zároveň
lehkým dotekem,
zmatením a probuzením,
šepotem ve tmě
a tajemným úsměvem v záři měsíce
(…)
pokud tě nepřekovala
a nenechala
pevného a zlomeného,

Jsem prázdnej sobec      
jsem onanista z předměstí
jsem špatnej konec
jsem tvoje neštěstí.

Jsem vřed vlastní viny
jsem v kufru mrtvola
ruce od špíny, těžký splíny,
jsem ten, koho žádná nechtěla.

Jsem tu, chci peníze, slávu
jsem tu - a jen pro sebe,
na depky ordinuju trávu,

Inkoustem škrábu do notesu

tma rozkvétá jak stříbro luny

noc vchází v šatech pro komtesu

s věnečkem kopretin bez koruny.

Jak prostá dívka kráčí bosa

Nad kočičími hlavami,
které do vínku dala mi,
kabát smáčený kapkami,
já kráčím městem sám.

Pod kočičími hlavami,
které do vínku dala mi,
ukřižovaný trubkami,
já život svůj jí dám.

Prosil bych o objektivní kritiku mého prvního díla.děkuji

Čtyři stěny bílé jako plátno

jen ti nahoře

ví co se v nich skrývá

čtyři srdce tlučou

čtyři plíce dýchají

osm očí

troje spí

jedny bdí

tu hrůzu čekají

bílé dveře