Pavel Renčín

Nad kočičími hlavami,
které do vínku dala mi,
kabát smáčený kapkami,
já kráčím městem sám.

Pod kočičími hlavami,
které do vínku dala mi,
ukřižovaný trubkami,
já život svůj jí dám.

Prosil bych o objektivní kritiku mého prvního díla.děkuji

Čtyři stěny bílé jako plátno

jen ti nahoře

ví co se v nich skrývá

čtyři srdce tlučou

čtyři plíce dýchají

osm očí

troje spí

jedny bdí

tu hrůzu čekají

bílé dveře

V zahradě stojí socha z ledu

má úsměv broušen z křišťálu

a zlaté oči v tónech medu

těší se lačně na koledu

vánoční stránku z misálu.

Láska je dívka v rouše Evy

jež tančí v srdci na špičkách

očima z blankytu hledí k nebi

obuta v hedvábných střevíčkách

V nachovém závoji točí se

Vystřelím prstem jako Amorovým šípem,
prohnu tělo jako pradávný primitivní luk,
ruce podél těla, jenž jsou jeho tětivou,
napnu až mi žíly naskočí a kosti zasténají.

Jsem připraven střílet si,
hlavně z Tebe, má lásko,
obyčejně Tě zasáhnu do citu,
až musím přečkat dobu,

Plést cesty z těsta,
posypat je hlínou
a zasadit rány,
aby rostly stromy
jako moje dlaně,
to bylo a je mým údělem.

Rozplétat copánky křižovatek,
sypat hlínu do těsta cest,
rozdat rány tvrdou konví,
z které prší moje rány,
aby rostla flóra
a já byl pořád šťastný,

O půl třetí ráno
troubí výfukem
do světa otrav a plevu,
že vypil celý soudek Vltavy.

Chutnala jako
každá jiná voda,
kalná a rozvířená
jako myšlenky zmátoženého.

Cítil se spokojený,
pupek má povislý
bez pupeční šňůry,
proč musel přijít na tento svět.

Na oči maluji
hořící lesy,
v nebesa vychvaluji
Tvé boky,
(bez noblesy)
cítím Tvoje
rdousivé doteky…

Míjím v růži oděný úsměv,
Patří Tobě, vím to, vidím jej,
růžový je i Tvůj jazyk…

(chvíle pro plápolání očí)

…stvořený pro zpěv,

Ve večerním tichu,
když zhasnu světlo
ve své pokoji,
přemítám nad mnoha věcmi...

Moje fantazie
v ty večerní hodiny
nezná překážek,
často si představuji...

Poslední dobou
je má mysl plná
děsivých myšlenek,
děsivých i když mám oči zavřené...