Pavel Renčín

Vystřelím prstem jako Amorovým šípem,
prohnu tělo jako pradávný primitivní luk,
ruce podél těla, jenž jsou jeho tětivou,
napnu až mi žíly naskočí a kosti zasténají.

Jsem připraven střílet si,
hlavně z Tebe, má lásko,
obyčejně Tě zasáhnu do citu,
až musím přečkat dobu,

Plést cesty z těsta,
posypat je hlínou
a zasadit rány,
aby rostly stromy
jako moje dlaně,
to bylo a je mým údělem.

Rozplétat copánky křižovatek,
sypat hlínu do těsta cest,
rozdat rány tvrdou konví,
z které prší moje rány,
aby rostla flóra
a já byl pořád šťastný,

O půl třetí ráno
troubí výfukem
do světa otrav a plevu,
že vypil celý soudek Vltavy.

Chutnala jako
každá jiná voda,
kalná a rozvířená
jako myšlenky zmátoženého.

Cítil se spokojený,
pupek má povislý
bez pupeční šňůry,
proč musel přijít na tento svět.

Na oči maluji
hořící lesy,
v nebesa vychvaluji
Tvé boky,
(bez noblesy)
cítím Tvoje
rdousivé doteky…

Míjím v růži oděný úsměv,
Patří Tobě, vím to, vidím jej,
růžový je i Tvůj jazyk…

(chvíle pro plápolání očí)

…stvořený pro zpěv,

Ve večerním tichu,
když zhasnu světlo
ve své pokoji,
přemítám nad mnoha věcmi...

Moje fantazie
v ty večerní hodiny
nezná překážek,
často si představuji...

Poslední dobou
je má mysl plná
děsivých myšlenek,
děsivých i když mám oči zavřené...

Uvadlé vzdechy prokletých milenců,
padají z ticha do žalostných kopretin,
splétají oprátky z morových růženců,
a bílé světlo střídá černý stín.

Teskné to pohledy do očí nadějí,
plní se slzami, které tak tečou,
zavřená víčka nebrání krůpějím,
co se v hořkosti iluze po tváři vlečou.

Můj pěvecký talent, nikdy za nic nestál,
rachocení v hrdle přebíjel jekot kňouravých výšek,
moje rodina mi radila, abych s tím hned přestal,
zavřel vlastní hlas za okna z notových mřížek.

Nechtěl jsem zprvu přijmout toto vězení,
hlas do zpěvu si naladit, to byla moje úchylka,

Ach, Nazarete, pane Ježíši,
ty, jenž se zoveš věčným Bytím,
zima je v Tvé churavé říši,
pohosti hosty své nezhořklým pitím.

Zhřejeme hrdla svá,
teplými doušky obohatíme se na duchu,
moji euforii alkohol ovívá,
rychlý úsudek míjí v mžik zlou předtuchu…

Vím, že máš někdy strach,
netřeba mít jej, vím že jsi silná,
i když má slova rozplynou se jako prach,
budou k Tobě i přes tu dálku sdílná.

Sdílím s Tebou to tvé bání,
neboj se, objímám Tě v myšlenkách,
abys byla šťastná, to je mé velké přání,
a Tvé oči ztrácely se v radostných pomněnkách.

Ze zápisků z vody,
které studí i hřejí,
když očima nahlédnu
až na to bezedné dno,
čtu balady mrtvých námořníků,
které mořské medúzy stáhly
do hlubin světa, o němž vědí
zasvěcené kotvy a hrstka
odvážných potápěčů…

V hlubinách spí zlo,
starší jak svět,