Pavel Renčín

 Janos se znovu rozhlédl po potemnělé rychle vymrzající světnici, jako by se musel ujistit, že kromě jeho chladem se třesoucí rodiny není nikdo kolem.

V neděli cestou vlakem mě napadlo, že bych mohl vyzkoušet napsat nějakou atmosferickou(nedej Bože děsivou) scénu. Tak jsem to zkusil. Chtěl bych slyšet, jestli na vás ta první polovina povídky (po to delirium) fungovalo. :)

Konec je tam jen proto, aby tam nějaký byl.

 Volavka

Pavel odjel za levnou tequilou a zbývá tedy na mě, abych alespoň zde prezentoval nový díl našeho komixu. Až se vrátí, tak to snad hodí jako aktuálku, aby nebyl přehlížen.

A ještě komentáře:

 Seděl u stolu a cucal pivo. Na spodku sklenice byl sotva palec zlatavé tekutiny, stále ještě pokrytý vločkami pěny. Nechutnalo mu, bylo příliš zvětralé. Ne že by za čerstva bylo o moc lepší. Jeho stůl, tradiční, tmavě lakovaný, na několika místech ošoupaný častým používáním, na hranách měl snad dokonce několik zářezů, když se nudil někdo s nožem.

Dobrý meč by měl sedět v ruce. Dobrý meč by měl být vyvážený. S dobrým mečem by se mělo snadno pohybovat. Dobrý meč by měl mít kvalitní ostří, na kterém se nedělají zuby, jen co je vytažen z pochvy.

4. Mojmír a Kalik

 „Co ty tu chceš?“ neskočil mi tlusťoch na lep. Jeho malá očka si mě podezřívavě měřila.
 „Taky tě rád vidím,“ přestal jsem se přetvařovat. „Prostě jsem si zašel na pivko a když už jsem tady, tak proč se nepodívat na starého kamaráda.“ Mojmír se uchechtl a znělo to jako zachrochtání.