Pavel Renčín

Konečně jsem mohl zavřít domovní dveře za šedí podzimního nebe, chladným severním větrem, který se stále smál mé snaze zapomenout a hlavně za celou tou prapodivnou jízdou v rozkodrcaném vlaku. Tempo mého srdce se s vůní domova uklidnilo.

Kdo má rád tu noc
plnou pláče stěn
trpící údery biče,
který vítr v rukou třímá?
Já bleskem oslepen
spatřil armádu bez klíče
táhnout místy, kde slunce snídá.
Kopí jasné
jak hvězdy slzy ronící.
Bubny mocné,
jak obr stále tleskající.
Stádo černých hřebců
valící se obzorem,

Sychravé podzimní počasí bylo mým průvodcem po důvěrně známé cestě mezi školní budovou a vlakovým nádražím. Už jsem se nemohl dočkat, až zapadnu do svého vyhřívaného pokoje, pustím si Arakainy, pustím svůj hlad ze řetězu a vrhnu se na pozdní oběd připravený ze všeho, co najdu v lednici.

Přidávám sem ještě jedno drobné dílko. Snad se Vám bude líbit. :-)

V zásuvce ukrytá,
na rudém sametu růže bílá,
ta co na tomto světě jen jedna dýchá,
vílím kouzlem oděná, láskou prokletá.

Knihy v pozoru na inspekci čekají,
stále cítí její vůni nádhernou,
průpisky v morseovce zpívají
o ní legendu milostnou.

Pod pláštěm noci umlká hlas očí,
však sluch a strach stále tu jsou,
aby očistily tvou duši jasnou.
Vidíš jasněji a jsi stále krotší.

Cítíš síly ukryté v temnotě,
nevíš co tu chtějí.
Jen dobrou noc ti nyní přejí
a ty už nechceš žít na slunečním světle.