Pavel Renčín

Pro Tebe, Pavle! :-)

(původně měla vyjít v Pevnosti).

K Tobě cítím…

Skláníme hlavy v bezhlesém údivu,
kolem letí hejno havranů
a noční můra má jméno Gabriel
a anděl.

Si zvolil

Napětí na pěti pořadech tupé tváře opírající se do
bonmotů sedláka i knížete a halekání jako na
fotbale když dá Baník pyčo branku v poslední
minutě zápasu.

Po dlouhém tichu jsem se rozhodl i sem opět přispět nějakou maličkostí. Asi to bude tím, že tato krátká povídka docela ladí s městskými válkami. Snad se bude líbit.

***

První muž

Ve vzduchu,
na nitkách z otazníků,
visela otázka,
kterou položil sám stvořitel hmoty
do mých rukou,
a řekl mi,
abych se chopila příležitosti,
nebo vyšumí do ticha,
jako když se zpěněné moře
tříští o ostrý zvuk,
jenž ladí pouze
s harfou poslední nymfy.

Odevzdal jsem svá křídla

nádherné paní Obloze,

její pihy na tváři

byli ptáci, kteří

mířili na sever,

její dech byl větrem,

jenž úpěl skřípotem hor

Jsem prázdnej sobec      
jsem onanista z předměstí
jsem špatnej konec
jsem tvoje neštěstí.

Jsem vřed vlastní viny
jsem v kufru mrtvola
ruce od špíny, těžký splíny,
jsem ten, koho žádná nechtěla.

Jsem tu, chci peníze, slávu
jsem tu - a jen pro sebe,
na depky ordinuju trávu,

Ty, muži, nepoznal jsi ženu,
pokud nebyla
výhybkou na cestě,
největším neštěstím,
erupcí slunečního vulkánu
a zároveň
lehkým dotekem,
zmatením a probuzením,
šepotem ve tmě
a tajemným úsměvem v záři měsíce
(…)
pokud tě nepřekovala
a nenechala
pevného a zlomeného,

Zdravím, milí, známí i neznámí. Po letech zas přihodím svou trošku do Labyrintu, tentokrát nikoli beletristickou, ale úvahovou. Následující kousek se mimo jiné věnuje vztahu lidské fantazie a městské fantasy.