Pavel Renčín

   Oheň.
   Oranžové plameny lačně stravovaly suché větývky. Hladovými výhonky se ohniště pomalu rozrůstalo do šířky. Suchá tráva v okolí byla dokonalým palivem.
   Zrzavá žena si přisedla blíže k plamenům. Nataženýma rukama sála teplo. Zároveň si užívala světelnou hru na obřím kameni kousek od tábořiště.

   Hlasité rány.
   Dřevěné dveře se téměř prohýbaly pod silnými údery.

Z Mezisvětí si pamatuji jednu věc naprosto přesně. A to, že jsme s mými společníky dostávali z jedné potíže do druhé. Chaos. Význam tohoto slova mi plně došel hned na začátku našich dobrodružství, v komplexu lorda Dresslera …

„To je dost, že jste tu.“ Kropáček byl dost nervózní.

   Kde to jsem?
   Co se stalo?
   Kdy?

   „Nemusíš se bát.“ Tajemný hlas vnucoval svoji přítomnost. Vtíral se do mysli. Přicházel odevšad a zároveň odnikud. Prostor kolem něj byl přeplněn. Ale nikoho neviděl. „Jsi mezi přáteli.“

   Kde to jsem?
   Co jste zač?
   A kde?

   A máme tu uzavření jedné etapy Temnopole. Jedná o jednoznačně nejdelší díl. Doufám, že se vám tento příběh líbil. Zanedlouho přinesu pokračování. Díky všem!

Pomalu se sunula podél zdi. Pramínek potu jí stékal po tváři. Srdce bilo jako splašené a zrychlený dech prozrazoval, jak rychle se sem snažila dostat. Mrazivý vítr chladící její horké tváře odvál temné mraky, které za svými těly věznily srpek Měsíce. Jeho zář se nyní odrážela od čepele dýky v její ruce.

   Temný neurčitý oblak proletěl prostorem. Kamenná místnost s masivním kruhovým stolem uprostřed byla podobných tvorů plná. Proplouvali skrze zdi i jeden druhého. Přitom ani nezvířili vzduch.
   Celým osazenstvem proběhla neviditelná vlna. Každý oblak sebou nepatrně trhnul a postupně se zastavil poblíž centrálního monolitu.

Jednu třetinu tohoto dílu jsem psal já a dvě Azucuache. Ať se vám dobře čte.