Pavel Renčín

Heh, tohle byla moje první, a snad i poslední poslaná práce do nějaké soutěže. Není to tak dlouho a už teď se na ní dívám jaksi pobaveně. Nazval bych jí Cenou za najivitu :-)

Zlatavá pláň byla zalitá v poledním slunci. Na obzoru v dáli se leskly bílé vrcholky hor. Z kopce sjel jezdec. Seděl na obrovském hnědákovi. Jeho oblečení a zbroj byly jedna velká  změť kůže a kovových plátků. Na zádech se mu pohupoval veliký luk. V ruce dřímal kopí s rudým praporem. Vítr zpíval. Hodně a nahlas.
Odněkud zasvištěl šíp a muži se zapíchl zezadu do krku. Ani nestačil hlesnout. Svezl se z koně.
Za keřem se objevil střelec. Černé havraní vlasy se pohupovaly na jeho kazajce. Byl stejně oblečený jako mrtvola na zemi. Jeho kníry z něj vytvářely impozantní zjev. Přiklekl k muži a otočil tělo břichem nahoru. Zadíval se mrtvému do vychladlých očí.

***

Balak se svým bratrem Imamínem seděl u stolu. Horko bylo k nesnesení a selamlik obchodníka Burzi nebyl o moc chladnější. V klidu seděl a čekal než pán domu přijde.
Netrvalo to dlouho a muž v hedvábném rouchu s pěstěnou bradkou vešel. Místnost ovanula vůně exotických dřevin.
„Vítejte pánové. Jsem rád že jste přijeli.“
„K věci.“ dodal chladně Balak.
„Dobře. Jistě víte, že v tomto městě sídlí čarodějnický řád Černého květu. Ve svatyni místního chrámu stojí zlatá číše. A v téhle cetce je zasazen černý opál. Ta číše je vaše a k tomu pět tisíc zlatých. Ale ten kámen chci! Věřím že vy, jako profesionální zloději to zvládnete.“
Imamín vyskočil ze židle jako blesk. V ruce se mu leskla tesaná čepel zahnuté dýky.
„Klid Imamíne!
Pane, já i můj bratr jsme z cechu Leopardích kůží. Jsme tedy cechovní mistři … ne zloději, bez ohledu na to, co děláme. Náš cech je starobylý a zakládá si na pověsti. Naši zákazníci byli vždy spokojeni se službami cechu, právě proto že řešíme delikátní případy. Co se týče tohoto, stanovil jste zajímavou smlouvu a my ji přijímáme. Ale pozor na to co říkáte pane.“
Balakův hlas zněl klidně, rozvážně a nebezpečně. Kupec vytáhl váček s polovinou slíbených peněz. Bratři bez rozloučení odešli postraními dveřmi. Na stole již měšec neležel.

***

Ve tmě svítily dva body. Oči šelmy nebo samotného ďábla.
 Imamín cítil vlhkou zeď na holých zádech a okovy na rukou. Nohy se mu houpaly nad zemí. Snažil se vzpomenout si, jak se do této situace dostal. S bratrem přijali úkol ukrást vzácný drahokam. Myslí procházel poslední okamžiky před ztracením vědomí. Přes střechy se dostali k chrámu, zneškodnili stráže a skrytě prošli až do svatyně. Zrovna když se snažili sebrat číši, zaslechli za sebou nepatrný zvuk. A teď je uvězněn zde. Ale kde to je? Mnohem radši by byl, kdyby byli ve vězení zdejšího paši, odkud by se mohli vykoupit.
Bohužel jeho přání zůstalo nesplněno …
„Víš kdo jsem?“ zazněl syčivý hlas do tmy.
„Já jsem Bisimir, velkomág řádu Černého květu. A ty, krom toho že jsi možná už dopředu mrtvý, jsi zloděj!“
Jak tohle slovo Imamín nenáviděl. Tvář mu zrudla. Přesto že byla tma, vycítil jak ho zelené oči pozorují a probodávají skrz na skrz.
„Alespoň poctivý a čestný zloděj. Víš ty co děláš? Zdejší kupci chtějí získat Kámen moru a zničit okolní kolonie. Jde jim jenom o peníze a o moc. Ale ty se zdáš být rozumný. Ponechám ti tvůj život výměnou za to že vyvezeš tento mocný kámen za město na předem domluvené místo. Jsi dobrý … špion a dokážeš odtud nepozorovaně zmizet a dostat se ven z města.“
„To nejde, dali jsme s bratrem slib. Čestný muž plní svoje zakázky. Nemůžu pošpinit cech.“
„Á bratr,“ ožil Bisimir „na toho bych málem zapomněl. Visí  kousek od tebe. Je zraněný, utrpěl těžkou ránu na hlavě. Musel jsem se hodně snažit aby nezemřel. Určitě kvůli té své cti obětuješ i bratra že?“
Imamín znejistěl. Balak by sice radši zemřel, než aby jenom trochu pošpinil čest cechu. Na druhou stranu, jestli čaroděj nelže, můžou zachránit spoustu lidských životů … a ještě sami přežít. A krom toho Imamín nikdy nebyl takový jako jeho bratr.
Nakonec promluvil: „Udělám to. Ale jeho zavřete na jinou celu. Až ten kámen předám, vrátím se, na pár dní nás odděleně uvězníte a oba pak propustíte … nechci aby věděl co dělám. Slibte mi to!“

***

Balak se stále díval do mrtvých očí svého bratra.
„Cos to udělal bratříčku?“
jeho hlas byl bez emocí, na kamenné tváři se nezaleskla ani jediná kapka slz. Vytáhl bratrovi z kapsy váček s černým kamenem a zastrčil do své brašny na opasku. Poté naložil tělo bratra na hnědáka a vedl jej míli na východ ke svému ryzáku. Jen jednou promluvil.
„Čest Imamíne, to je to nejdůležitější co máme na tomto světě. Čest.“

Za několik dní začali hromadně umírat lidé v koloniích, které se vzepřely platit městské obchodní gildě daně.