Pavel Renčín

Na čas poslední povídka, protože další jsou divný, jedna potřebuje hodně upravit a další je tak složitá, že ji pochopí, až budoucí, vyspělejší generace (neberte si to osobně, že jste hloupí, za to nemůžete ;-P). V hlavě a částečně napsáno je dalších zhruba (hodně zhruba) deset povídek, ale než je dopíšu, to bude na dlouho, tak se hezky bavte a kritizujte.

Datum známé a nedůležité, čas neznámý

„Cože? Ivetka je ve vězení? Za co?“
„Nevšimla si, že vláda vydala zákon 526%85(„!“5219/78a8B´=, který je v pátém odstavci sedmého dodatku zákona 79“:_ů)=‘“67L“
„To je ten zákon a zalívání kytek?“
„Přesně tak.“
„A jak ho porušila?“
„Měla nařízeno zalívat prsteníčkem, prostředníčkem a ukazováčkem levé ruky, vodu měla nabírat pouze z prostředního oranžovožlutého kýble a zalívat mohla v časech 14:20-14:23, 16:39-16:40, 18:03-18:15, 25:59-25:69“
„No a co teda udělala špatně?“
„Nevšimla si, že ten den změnily její prsty, myslela si, že má zalívat palcem a malíčkem.“
„Sákra to je blbý. A kolik dostala?“
„Šedesát tři a půl roku.“
„Nemá žít čtyři sta padesát jedna let?“
„Jo, má. Je to víc než sedmina života, je to drsný. A navíc znáš ji, citlivka.“
„No jo, znám. Já se za ní za tři až čtyři roky stavím.“

Neděle 6. června 23:00-27:35

Přijeli za mnou Štěpán a Marek. Štěpán byl skvělý člověk, veselý, vtipný, ale měl ještě jednu nespornou výhodu, pěstoval marihuanu (samozřejmě legálně, vše poctivě nahlásil na příslušné orgány). Seděli jsme, popíjeli a nakonec jsme si „trávu“ dali. Po chvíli jsme to začali cítit. Smáli jsme se, řešili…ehm… „kraviny“, ale hlavně jsme si užívali ten nádherný stav.

Když jsme trochu vystřízlivěli, donesl jsem gumové medvídky. Lehl jsem si a v levé ruce jsem měl obal. Chtěl jsem je vzít pravou rukou, ale naštěstí jsem si vzpomněl, že je to zakázané. Zvedl jsem se, sedl si a vzal medvídky do pravé ruky, teď už bylo vše v pořádku.

Chvíli jsem přemýšlel a nemohl jsem pochopit, proč jsem vlastně vstal. Jistě, protože jsem bral medvídky pravou rukou, ale jak jsem je vůbec mohl brát pravou rukou, když o pravou ruku jsem byl opřený. Promítl jsem si v hlavě celou situaci, ale na nic jsem nepřišel. Lehl jsem si, s tím, že to všechno vyzkouším na živo. Vzal jsem obal do levé ruky a zkusil vzít medvídky pravou, nespadl jsem. „Takže jsem opravdu bral medvídky pravou rukou“, řekl jsem si. Jakmile jsem to dořekl ozval se hlas Nejvyššího: „Za spáchání zločinu proti gumovým medvídkům, zůstanete do příjezdu Ochránců míru ochrnutý, zítra budete souzen.“

Hlas utichl. „Cože? Ale já je nebral pravou, já jsem je chtěl pravou vzít, ale neudělal jsem to,“ říkal jsem si. „Sakra, zatracený sledování mozků, no nic, zítra to vysvětlím.“

O pět minut později přijeli Ochránci. Štěpán ani Marek se nedivili, také slyšeli hlas Nejvyššího a tak věděli, že jedu do věznice. Ochránci míru mě odlétli na stanici, kde jsem strávil celou noc.

Pondělí 7. června 8:00-9:35

Ráno přišel Kwyjibo, univerzální robot a “služka pro všechno“ a donesl mi z domu čisté oblečení. Oblékl jsem se a Kwyjibo mě odvedl k soudu

Soud trval přesně sedm minut a tři sekundy. Svědci (Marek a Štěpán) a já, jsme si nasadili čepici na přenos myšlenek a soud začal. Všichni jsme odevzdali svoje myšlenky a vzpomínky a byl konec. Pak už jsem jen čekal na rozhodnutí Nejvyššího. A Nejvyšší řekl: „odsuzuji obžalovaného 3536šbc7, známého pod jménem Jan, za zločiny spáchané proti gumovým medvídkům ke sto třiceti šesti letům vězení.“

Chtěl jsem samozřejmě protestovat, ale bylo by to k ničemu. Věta „takže jsem medvídky opravdu bral pravou rukou“, mě odsoudila.

Úterý 8. června čas neznámý a nedůležitý

Sedím na posteli a vláda mi do hlavy pouští pravidelný přísun denních zpráv.
„Velká nehoda…“
„Já to nebyl…“
Samé nudné zprávy.
„Vláda upravila zákon 3247ěžgs67g78632g68zxd/654kaficg9...“
To je přece zákon o gumových medvídcích. Říkal jsem si.
„…Upravení ze týká ruky, kterou je možno medvídky jíst. Do dnešního dne bylo zakázáno jíst takzvané „gumáky“ pravou rukou. Nyní je zakázáno jíst je levou rukou. A to je konec dnešních zpráv.

Bože, už slyším Zuzku jak říká: „Blbý, co?“