Pavel Renčín

„Porážku jsme si tenkrát nepřipouštěli. Ne, vůbec. Postavili jsme se králi, rytířům, beztak se zrovna rvali s pánama, taky byste to tak cejtili. Bralo to každýho. Sekera v ruce zlomí kámen, hruď se rve pýchou a jeden má pocit, že šípy zhořej, jen škrtnou vo prsa. ...,“ oschlé rty se svlažily pivem z hliněného džbánu.
„Jo, přesně tak jsme to cejtili. Že je to blbost, na to jsme přišli hned. Hned jak ty šípy začly místo hoření rvát maso. Slyšíte zašumění, peříčka vyletí k nebi, kolem to zaklape a zapleská, jak to všechno popadá, čumíte jak hovada a najednou kolem řvou. Snažíte se schovat za štít, jen prkenej a malej jak kozí hovno, kolem řvou a řvou, kamarád do vás buší a ukazuje vám, že je děravej, ale co kurva máte dělat? Řvou a řvou, já sem trefenej, dostal jsem do břicha, dostal jsem do ksichtu, má se svět doprdele posrat?“
Ruka se znovu natáhla po džbánu, vyprahlá ústa pila trochu dychtivěji. „Něco vám řeknu,“ znovu pár doušků, „něco vám řeknu. Jestli má jeden pocit, že se zastaví slunce, když jednomu trhaj břicho, tak tam ksakru nemá lízt. Má sedět doma na prdeli a řvát na děcka a ne dělat někde frajera, že má meč nebo co.“
Muž se odmlčel a sípavě oddychoval. Levou rukou se natáhl znovu po džbánu, ale ten už byl prázdný. Rozkašlal se, někdo z hostů máchl rukou hostinskému a ten přispěchal s dalším pivem. Muž po něm zašátral a vedle sedící chlapec mu jej pohotově přistrčil do ruky. Muž dlouze pil, hadrem omotanou pravičkou si utřel pěnu z šedých vousů a mlčel. Okolní se ho neodvažovali rušit. Když už se ticho zdálo nekonečné, chlapec zatahal muže za rukáv. Zažloutlá bělma se na chlapce pousmála, špinavá ruka ho pohladila po vlasech a muž pokračoval.
„Neměli jsme vůbec vylejzat z lesa. To jsme neměli. Jenže voni furt někoho věšeli, po stromech vokolo, nebo je přibíjeli ke kmenům šípama. A nebyli to vždycky jen velký chlapi, to nebyli.“
Oči vyprávějícího muže na okamžik hleděly jasněji, bez opileckého povlaku, s bolestí ... Potom se hrubě zasmál. „Tak jsme na ně vlítli. A dostali jsme na prdel.“

- Nic, kapitáne?
- Nic, můj pane. Projeli jsme Podlesí až k rameni. Radši jsem nechal tři muže u přívozu, místní hlídka nedohlédne za džbánek.
- Dobře kapitáne. Odpočiňte si, u strážnice máte připraveno. Zítra vezměte čerstvé koně a jeďte znovu. Podívejte se podél řeky, možná teprve vyleze. A ... děkuji vám, kapitáne. I vašim chlapcům. Vyřiďte jim to.
- Děkuji, pane. A, …, je nám to líto. …jen ještě, pane, ... směl bych …
- Ano?
- Chlapci se ptali, …, paní ...?
Král zavrtěl hlavou. Chvíli ještě stál před svým rytířem, potom se odvrátil a odcházel k bráně, shrbený jako stařec.
Ještě se otočil. Unavený rytíř znovu zdvihl hlavu …
- Nezapomeňte, kapitáne. Živého.
Rytíř sklopil tvář v odpovědi a pěstí udeřil do svého pancíře.
- Vrah dětí bude trpět, pane. Před vámi, dlouho, … Najdeme ho.
Rytíř se otočil a odcházel k strážnici, kde sluhové běhali okolo dlouhých lavic. Únava na jeho kroku nebyla znát.   

„Bylo nás víc, ne o moc, ale vidět to bylo. Voni seděj táborem na kopcích, před prvníma stromama. Chodili jsme na ně koukat, ale voni seděj jak myšky. Někdy jsme se dostali docela blízko, byli to samí mladý kluci, takoví hošíci, co se modlej ráno i večer a přes den zíraj, jestli nemá páníček špinavý botičky. Ale rvát se uměli, ty hošíci, to teda uměli.
Zkusili jsme je vobejít, nechtěli jsme, aby nás lákali na pole, zase by nás tam vošípovali. Tak že je vobejdem, vlítnem na ně a voni že nacouvaj do lesa. A tam že je jako rozmlátíme.
Šli jsme potichu, vedl jsem asi dvacítku chlapů, většinou kluci z našeho kraje, vokolo další skupiny. Pěkně pěšky, nejdřív zdálky a teprve potom, že se přiblížíme. Nikdo z nás ani nemuk, věděli jsme, že když budou připravený, tak nás půlku posekaj, s mečem to uměli fakt dobře. Dyť taky nedělaj nic jinýho, když zrovna nepucujou ty boty nebo nezíraj na strop.
Tak ležíme, čekáme, čučíme jak kokoti na tábor a na nebe, kdy to vylítne, to znamení. A pak malá tečka rovnou na nebe, jako to znamení, že jako zapálej šíp, až tam budou taky, že jo. No, zapálili, vystřelili, my se taky zvedli a ženeme na ně. Přímo. Chááá!“
Vypravěč se začal smát vychrchlaným smíchem opilce, jakoby právě řekl nejvtipnější věc na světě. „... prostě přímo na ně ...“. Za chvíli do chrlání opravdu přešel, kašlal a sípal a prskal, poslouchající štítivě couvali, ale neutekl nikdo. Muž odmítl džbán, „herdek to tu není něco vostřejšího!?...,“ vzal z něčích rukou hrnek kořalky a jediným záklonem kašel vypálil do posledního semínka. „Jo, přímo na ně. Jak když chčiješ na šutr, rozcákne se to vokolo, ale šutr neprochčiješ.“
„Ženem se potichu, v předklonu, čekáme šípy. Už jsme na kraji. Šípy nikde, hlídky nikde, cejtíme boudu, jdem mezi stany a voni si hošíci stojej uprostřed. Žádný koně, pěkně po svejch, jak my. Stojej uprostřed, je jich málo, jsou v kruhu a bledý jak panenky. Ale zbraně držej pevně, samý meče za majlant. Tak hošíci, říkáme si, teď uvidíme, jaký jste chlapáci. A na ně. A voni furt stojej, potichu. Křiknou něco o králi, jak když sele zakvičí. A pořád stojej. A už jsme u nich, mlátíme je, sekáme, a voni pořád držej kruh. Jak skála, necouvnou ani vo krok. Štíty jim zvoněj, trčej proti naší hordě. Voči jim svítěj. A meče blejskaj. A začnou nás kosit, jak smrťák. Jsou jak šutry na hradbě, štíty vedle sebe, zbroj cinká a meče nás řežou na cucky. Jsou nás mraky, tlačíme je, a ti hošíci si začnou zpívat, jak někde v kostele, samej „hospodyn“ a „halelůjá“, ale duní to jak bouřka.
No, a pak přijeli jezdci. Bůhví odkud. Jen je zmerčíme a spral to ďas a serem na to a berem roha a pryč. A voni za náma. Nevíme ani kudy do lesa, motáme se jak trotlové, hošíci si zpívaj a jezdci nás mlátěj. Zdrhám jak zajíc, chlapi za mnou a slyším je řvát, jak je jezdci berou přes záda. Lehnu stranou, že se jako schovám, dva to udělaj po mně, strkám hlavu do drnu a nadávám na ně, takhle nás leda zmerčej a je po nás …
Nezmerčili. Přejeli kolem a bijou zástup, my tři po čtyřech pryč, běžíme travou, řikám si, jsme za vodou a najednou proti nám panošek. Uniforma i mečík, hotový andílek. Ňákej ten krk už jsme podřízli, víme, jak to chodí a vymlátit hospodu taky umíme. Voni dva jdou ze strany, já přímo, ale nespěchám. Začne pravej. Kluk se povotočí, pravej letí vokolo a von mu hlavicí meče vyloupne mozek z hlavy, trávu žral ani necek. A druhej zaváhá, nastavuje štít a klučík poklekne, žene meč vod pasu, jen špičkou mu přejede přes břicho a cejtim, jak na mě něco cáká. Chlap klečí, čumí, jak to z něj všechno leze a kluk s mečem jen mávne a sundá mu palici, úplně vod krku.
Stojim jak pařez, v ruce sekeru a říkám si, v prdeli je to, zdrhej, kurva, zdrhej. A kluk stojí a kouká na mě. Pak mrkne na les, skoro už nad nim leze slunce. „Smíš odejít,“ povídá mi ten smrkáč.
Tak, nasral mě. Mám se bát toho jeho mečíku? Dyť bych mu moh bejt tatík. Tak se voženu sekyrou. Jen za strany ťukne do toporu, proletim kolem jak balvan a sleduju, jak mi jeho meč padá na ruku. Těsně nad dlaň, takhle. Jen to lupne. A sekeru najednou nedržim. Teda, držim. Ruku nedržim. Cháááá! Je někde na zemi, i se sekyrou! Jako že mi ji usek! Chááá! Čumim na to a ten klučina položí meč a že mi to jako vobváže, blboun namyšlená. Stojim jak beránek, ještě mám kudlu, ale vůbec vo ní nevim, stojim a držim. Zaříznout sem ho měl.
„Máš šanci. Tvůj spravedlivý král umí být i milosrdný,“ povídá.      

- Nic pane. Nikde nic. Mohl zůstat ve městě.
- Hledejte tam, kapitáne. Obraťte je naruby, vyslýchejte, ptejte se. Kati ať spát vůbec nechodí, prolijte krev, potoky ...
- Pane...
Shrbený panovník si unaveně promnul oči.
- Dobře. Ptejte se, naslouchejte. Jestli ještě zůstal tam, časem promluví, bude se chovat jinak než chudina. Opije se, pochlubí se ... budeme trpěliví. Je to šlechtic, určitě, jeden z toho rodu přežil, pomstil se, neurozený by to nedokázal. Běžte. Díky, kapitáne. Děkuju vám.
Král osaměl. Sáhl po číši, ale obraz dětské rozesmáté tvářičky střídající se s rozbitou změtí krve a kůstek zahnat nemohl. A chodbou se nesl nářek šílené královny.

„Spravedlivý. Tak řek ten smrkáč. Stojim, krev ze mě kape a sem mimo jak kořala v kostele. A najednou kůň. Bez jezdce, asi se někdo z našich stihnul vohnat. Povídám mu, poď sem, kobylko, odneseš mě, holka. Jdu k ní. Trhá sebou, krasavice, čuchá a frká, ale stojí, stojí ... Stůj, kobylko, nenech mě tady, kobylenko, stůj pěkně, vem mě s sebou ... no tak ... Pak na ni lezu, kobylenka sebou cukne, ale drží, kobylenka, drží. Jo, a pak mě veze, někam pryč. Hnátu vzal ďas, zůstala tam a dostával sem se z toho celej rok ... zachránila mě, kobylenka ...
Spravedlivej. Milosrdnej. Hovno věděl. Možná taky střílel do těch podél lesa, možná taky věšel a řekne „spravedlivý milosrdný“. To řek. Měl sem to v hlavě celej ten rok, když mi zrovna nehrabalo po tý hnátě. A tak sem se rozhod, že když mu bohové hrad nebořej, co já, mrzák ...“
„Jasně, starej, pochcals mu vrata,“ vykřikl někdo vzadu a hospoda se rozchechtala. Řvali jeden přes druhého a plácali starce po ramenou. „Ale páni mu to dali, za tebe,“ zazní odjinud a vzduch naplní rozpaky, o některých věcech se nemluví. Pak někdo znovu zavtipkuje na účet starého vypravěče hospoda se opět směje ....
Žebrák se neurazil. Naposledy zdvihl džbán a dlouze se napil. Potom se usmál na chlapce a trochu nepřítomně hleděl skrz okno do minulosti. Viděl sebe, mladšího a přece šedivého, jak s čerstvě zahojeným pahýlem bloumá bahnem města a sní o trestu pro krále, který o existenci uraženého mrzáka ani neví. Vzpomene si na ten pocit bezmoci, na žluč někde hluboko v srdci. Také na mrtvou žebračku, s mrtvým dítětem zabaleným do hadrů, na vnuknutí, které muselo pocházet přímo od bohů. Otřese se při vzpomínce, jak převléká mrtvé tělíčko do hedvábí, přímo pod nosem stráží. Jak rozbíjí mrtvolku vedle královské kolébky, jak odnáší vznešené dítě do světa žebráků a zlodějů ... Znovu se napije a pohladí chlapce po vlasech a dítě se na něj usměje ...
„Je čas, můj Sokolíku.“  A chlapec vyskočí, balí chléb a maso do žebrácké mošny a pomáhá vstát jednorukému starci. „Nic bych bez tebe nebyl, Sokolíčku, nic,“ šťastně vzdychne starý žebrák, opře se o něj a beze spěchu se šourají ke dveřím, do bláta ulice ...

- Stále nic, pane. Bojím se, že nám dávno proklouzl a honíme stíny. Třeba už nežije ...
- Jednou se objeví, kapitáne. Objeví se a prohlásí, požene ho dluh rodu, je modré krve, hodí mi do tváře erb .... Najdete ho, vy a vaši chlapci, žádný král nemá lepší, jednou ho dostanete ...