Pavel Renčín

 Zde přináším další své veledílo. Komentujte, radte, kritizujte (nesnažte se bý taktní a slušní ;-). Doufám, že se vám to bude aspon trošku líbit a že se pobavíte

Šel ulicí, vkročil do domu a po schodech se dostal před byt, poté prošel zamčenými dveřmi, až došel k posteli, kde spal pan Petr Novák. Zatřásl s ním a chtěl něco říct, jako obvykle se však ke slovu nedostal, protože pan Novák vyděšeně a překvapeně řekl: „Kdo sakra seš? Co tady děláš? Jak ses sem dostal?“
„Já sem Smrt. Smrtka jestli chceš.“
„Cože?“
„Ach jo… Co na tom nechápeš? Já jsem Smrt. Hotovo.“
„To znamená, že mě teď zabiješ?“
„Vy lidi jste tak chytří. No opravdu.“ utrousil Smrt
„Počkej, proč? Proč já? Je mi teprve třicet pět, mám život ještě před sebou.“
„A zase,“ povzdechl si Smrt, „Fakt je snazší zabíjet děti, ty si aspoň nestěžují.“
„Ale mě nemůžeš zabít…“
„A proč? Ty umřeš, tvoje sousedka umře, tvoji rodiče umřou, pokud ještě neumřeli. Tak co si stěžuješ? Vy lidi jste vážně divní, všichni víte, že jednou umřete, máte čas se připravit, ale né, vy radši čekáte, odmítáte smrt a pak si pro vás přijdu a vy se málem rozbrečíte.“
„a... ale to přece…“

Pak už to Smrt přestalo bavit a počkal na slona padajícího z letadla, který zabil pana Nováka. Poté se podíval se na „dedklok“ (věc která ukazuje kdo, kdy a kde má umřít) a odletěl do Číny zabít jedno novorozeně. Když tento úkol dokončil, zjistil že má tři minuty volného času do dalšího zabíjení, celé dvě a půl minuty přemýšlel jak čas využít a nakonec se rozhodl pro jídlo, poté (nečekaně) zjistil, že čas nemá a tak šel znovu zabíjet.

Když došel k bytu slečny Jméno Nenídůležité, která mimochodem pracovala jako nájemný vrah, potkal zde muže, který šel výše zmíněnou slečnu zabít. Společně vešli do bytu (muž o Smrti nevěděl) kde se odehrál tento rozhovor:
„Ty hnusná svině, zabila si mi bratra a proto já teď zabiju tebe.“ řekl muž.
„Ve skutečnosti vás zabiju já, ale to není důležité, takže zase pokračujte.“ znuděně prohlásil Smrt, kterého viděla a slyšela pouze slečna Nenídůležitá.
„Cože? Kdo sakra jste? A co po mě chcete?“ řekla slečna.
„No já jsem Smrt a přišel jsem vás zabít, tedy samozřejmě potom co vás tady ten pán střelí.“ Řekl Smrt.
„Co to meleš jaký ste? Dyť sem tu jenom já.“ prohlásil budoucí vrah.
„Sám jo? A co ten borec co stojí vedle tebe?“ řekla slečna směrem k muži.
„A ty,“ řekla slečna směrem ke Smrti.. „Jaká smrt, co to tu meleš? Hodláš mě snad zabít?“
„Ne, už jsem to říkal, on vás zastřelí a já vás zabiji. Mimochodem on mě nevidí, takže dělejte, že tu nejsem.“ Řekl lhostejně Smrt.
„Cože? Dyť sem tu jenom já?“ řekl budoucí vrah.
„Co to tady kurva oba melete?“ v tu chvíli slečna skočila pro zbraň na stole, stihla to a sebrala ji, ale budoucí vrah už začal střílet. Jednou se trefil a slečna umřela(nečekaně), slečna však také stihla vystřelit. Netrefila sice současného vraha, za to však trefila Smrt. Smrti se samozřejmě nic nestalo a tak zabil nájemnou vražedkyni. Mezitím současný vrah utekl a když doběhl domů, oběsil se, protože původně šel nájemnou vražedkyni pouze vystrašit a ne ji zabít.

Smrt, poté co opustil byt nájemné vražedkyně, šel do bytu současného vraha, kterého zabil (nečekaně). Poté se rozhodl, dát si pauzu a celý den nikoho nezabíjet, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. Během tohoto, pro Smrt volného dne, z 31. patra mrakodrapu skočil muž. Smrt o tom sice získal zprávu, ale bylo mu to jedno (takhle vznikají „zázraky“) .

Jak tak Smrt seděl v houpacím křesle se sklenkou vína, napadla ho šílená věc. Co by se stalo, kdybych umřel? Odpověď věděl hned, ale stejně to byla zajímavá otázka. Chvíli o tom přemýšlel a nakonec si sepsal list s pro a proti. V kolonce pro bylo: lidstvo bude trpět (5), bude to sranda (4), mě to neuškodí (3 pokud se Bůh nenasere, ale ten je taky pro každou srandu).
A list proti byl: už nikdy si nikoho nezabiju (-4), už nikdy neudělám nic významného (-5)
Smrt spočítal body a z nich mu vyšel jasný výsledek pro. A tak to udělal, vzal si svou oblíbenou kosu, pustil si svou oblíbenou píseň a … zabil se.

Během několika dní se stala spousta podivných věcí, teroristé, přestože položili několik bomb do metra, nikoho nezabili, účinek byl sice možná horší než smrt (představte si, že nemůžete dýchat, ale přesto žijete), ale teroristé přesto nebyli spokojení, vždyť nikoho nezabily!

Další věc co se Smrti povedla, bylo „nezabití“ Saddáma Husajna. Sice se Američanům podařilo ho chytit a pověsit, ale pokud vám mrtvola po oběšení zase oživne, k čemu to je?

Jakmile se udály tyto podivné události, lidé se začali ptát: „Co se to děje? Jak to, že nikdo neumírá?“ Nikdo odpověď neznal, ale někteří přicházeli s teorií o mrtvé Smrtce a tuhle teorii nakonec přijali všichni.

Lidé se snažili najít řešení téhle velmi nepříjemné věci, ale všechny pokusy o zakopání lidí „zaživa“ neuspěli, zabíjení lidí také nepomohlo a tak se lidé rozhodli pro jednu z nejhorších možností, vlastně to byla nejhorší možnost, ale jiná nebyla. A tak vzaly všechny, co měli být už dávno mrtví, postavili jim obrovskou raketu a na několik etap je vypustili do vesmíru. Lidé ve vesmíru trpěli, hodně trpěli, ale co jiného se dalo dělat? Na Zemi zůstat nemohli, za několik let by se Země zaplnila natolik, že by se na ní nedalo hýbat.

Jeden z lidí vypuštěných do vesmíru byl bývalý zedník Pepa Novotný, bylo mu 33 let, když ho vypustili. Zemřel, tedy, měl zemřít na vykrvácení, zvláštní na jeho stavu bylo to, že stejně jako ostatní živé mrtvoly, dokázal myslet. Kdo ví jak je to možné, ale živé mrtvoly, ve většině případů nemohli hýbat ani kouskem těla, zatímco mozek fungoval naprosto normálně. A tak tedy náš Pepa Novotný letěl vesmírem. Letěl neuvěřitelně pomalu, což bylo strašné, protože se přibližoval ke Slunci, letěl přímo do něj a věděl, že to bude „kurevsky dlouhá cesta“. Přemýšlel co se asi stane, až přiletí ke Slunci, až mu začne být nesnesitelně vedro, až „umře“ na úžeh. Šílená představa.

Mezitím, bůh ví kde (doslova), si Smrt povídal s bohem. „U Nejvyššího, ty seš blbec, já sice chápu, že dělat několik tisíc let jedno povolání, začne být po čase dost únavný, ale mohl si říct, já bych tě přeložil. Kurva, já budu mít průser.“ Řval bůh.
„Sved to na mě, je to moje chyba. Ale podívej se na ty lidi, no není to prdel?“ Smál se Smrt.
„No to teda je.“ Začal se smát bůh
„A měl bys udělat někoho Smrtí, nezapomeň na to.“
„No jo, klídek. To počká, nejdřív musím udělat konkurz, pak vybrat toho nejlepšího, to bude aspoň na pár let.“ Smál se vlastnímu vtipu bůh.
„To je fakt.“
„Co se to tady děje?“ Ozval se neznámý hlas.
„A kurva, a je to tady.“ Řekl tiše bůh
„Jde o to, že Smrt se zabil a obyvatelé planety číslo 5421, ti se čtyřma končetinama, podivně souměrným tělem a přehnanou sebedůvěrou ve vlastní rozum, teď žijí věčně.“ Řekl bůh Nejvyššímu.
„A proč teda neuděláš někoho Smrtí? Někoho označ a časem vyber někoho lepšího.“ Řekl Nejvyšší. „A nezapomeň potrestat Smrt.“
„Hustý, vždyť byl úplně v pohodě.“ Řekl Smrt
„Taky se divím…“
„Teď jsem dostal geniální a ďábelský plán, jako novou Smrt označ někoho s demofobií.“
„Cože? Demofobie? To je co?“
„Ty seš bůh, ovládáš, řídíš tenhle svět a nevíš, co je to demofobie? Co seš to za boha?“
„Hej, přidělily mě sem před dvě stě lety, nemůžu znát všechno. Navíc, tohle je jeden z nejsložitějších světů, určitě víš, co se stalo mému předchůdci. To byl první a zatím poslední případ zešílení boha, ono je to fakt dost složitý.“
„No jo dobře, už mlčím, ale demofobie je strach z lidí, strach z kontaktu s nimi. Když vybereš takovýho člověka, tak nikdo neumře a my se budem moct bavit dál. No nejsem génius?“
„To teda seš, tak jo, jdu najít člověka s demofobií.“
Bůh si sedl ke své „věštecké krychli“ (krychle, do které zadáte, to co chcete najít a ona to vyhledá), zadal hledání člověka s nejhorší demofobií a počkal dvě vteřiny. Po dvou vteřinách mu krychle ukázala člověka zavřeného ve svém bytě, který odmítá kontakt s jinými osobami už několik let. Potom bůh vzal „divnou kulatou krychli“ (toto je doslovný a pravdivý název) a nakreslil na obrazovku nějaký symbol.

Po pokoji se rozléhala oranžová black metalová hudba a žena, která ji poslouchala seděla v křesle a přemýšlela o smyslu života, zjistila, že smysl života je… ve chvíli, kdy chtěla myšlenku v duchu vyslovit, se před ní objevila temná obrazovka. Těsně poté co naše (moje, nedám) žena nevěřícně vykulila oči, obrazovka zesvětlela a na ní se objevilo velké nic (vzhledem k tomu, že nic=nic, tak je to myšleno doslova), ale za to se ozval hlas a hlas řekl:“Kurva, vypni tu „hudbu“, v uvozovkách, vždyť se to nedá poslouchat.“
„Kašlu ti, bud se začneš chovat trochu slušně nebo to ještě zesílím a teď mi řekni, co tu sakra děláš a co ode mě chceš?“
„Fajn, už budu hodnej, můžeš to prosím vypnout?“
„Vidíš, že to jde.“ Žena (asi bych jí měl vymyslet jméno, ale já ještě nevím co s ní udělám (dvojsmysl tam je, ale všichni ho úspěšně ignorujeme, protože je stupidní. Co bych asi tak dělal s ženskou z povídky?), takže nevím jestli není zbytečný jí to jméno dávat) vstala a ztlumila tu božskou hudbu (je to božská hudba, protože někteří bohové ji poslouchají a mají ji rádi. Je zvláštní, že ji mají rádi bohové a přitom ji slyšel jenom jeden bůh, a čirou náhodou, zrovna jemu, jemu jedinému divnému bohu se nelíbila, ale nevadí…).
„Díky a teď zpátky k tomu, co jsem chtěl. Takže…“
„Počkat, počkat. Já se ptám, protože ty ses vloupal ke mně. Vloupal je v tomhle případě špatný sloveso, ale nevadí.Takže, jak ses sem sakra dostal!“
„Jednoduše a prosím, zkus to vzít klidně, já jsem bůh“
„bůh jo? Zajímavé, takže seš všemocnej? Mně by se totiž hodilo, kdybys mi vrátil tu myšlenku, co jsem měla v hlavě, než jsi mě přerušil. Já totiž přišla na to, jakej je smysl života, ale kvůli tomu, že jsi mě vyrušil, jsem to nedovedla ke konci a vím, že znám smysl života, ale samotný smysl života se ke mně nedostal. Což je samo o sobě docela zajímavé, nemyslíš? Nejdřív mozek zpracuje myšlenku, že znáš smysl života, řekne ti to, ale zapomene ti říct samotnej smysl života. Ehm… o čem jsem mluvila? A jo, už vím. Vrátíš mi tu myšlenku?“
„Cože? Promiň, co jsi říkala? Jako poslední si pamatuju „takže ty seš všemocnej“, v tu chvíli jsem začal přemýšlet jestli to tak je, takže co jsi říkala?“
„Vrátíš mi myšlenku, kterou jsem měla v hlavě? Věděla jsem smysl života, ale vyrušil jsi mě.“
„Aha, to sice… počkat, smysl života? Ty tvrdíš, že jsi znala smysl života?“
„Ne tak úplně, ale zjednodušeně řečeno ano.“
Bůh se (schválně píšu s malým písmenem i na začátku. Teď se asi ptáte proč a já říkám, protože já to píšu!) odmlčel, zamyslel se a poté mocným hlasem řekl: „Věštba se naplňuje.“
„Cože? Jaká věštba?
„Žádná, jen jsem to chtěl udělat zajímavější.“
„Cože! Zajímavější?“
„No jo, promiň, ale já za to nemůžu. Já to mám ve scénáři.“
„Cože? Jakej scénář? Co to sakra meleš?“
„Nic, nic, vůbec nic. Tu myšlenku ti vrátit nemůžu, protože jinak bych tě musel zabít.“
„Seš si vědom toho, že asi zabiju já tebe, pokud nezačneš mluvit rozumně?“
„Fajn, už budu hodnej, ale to víš, my bohové sme strašně zaneprázdnění a tak si rádi odfrknem, úchylný slovo, a děláme si srandu z lidí.“
„Panebože, ty si blázen.“
„Volala jsi?“
„Okamžitě začni mluvit rozumně nebo tě fakt zabiju.“
„Fajn, teď už budu hodnej, opravdu.“
„Takže tu myšlenku mi vrátíš?“
„Ne, bohužel ne. Já sice můžu, ale nechci a svým způsobem ani nemůžu.“
„Fakt ne? Není možnost, jak tě přesvědčit?“
„Ne, není.“
„Dobře a teď mi řekni, co tu chceš?“
„No, pokud to velmi stručně, tak chci Smrtku.“
„Smrtku? Aha, takže je to pravda? To že Smrt spáchala sebevraždu a nikdo nemůže umřít? Zajímavé…“
„Taky si myslím. No, ale pointa, hmm pointa, poenta, pointa, poenta, co ti zní líp?“
„Cože?“
„Jo, promiň, až potom. No, prostě jsem se rozhodl, že budeš nová Smrt.“
„Co? Já a nová Smrt? Vždyť já nejsem schopná se k člověku ani přiblížit, jak ho mám potom zabít?“
„To nevím, to je tvoje věc, ale už Smrt seš, takže se snaž. A teď jsem na tebe jakože mrkl. Mrk podruhé.“
„CO?“

Jenže to bylo příliš pozdě, bůh se už odpojil. A Smrt seděla, poslouchala oranžový black metal a přemýšlela. Copak já můžu zabít člověka? To prostě nejde, vždyť ani nejsem schopna se k nim přiblížit, jak je můžu zabít. O tomhle Smrt přemýšlela ještě dlouho, ale nakonec vyřešila jediné. Smrt nemůže zabít člověka…

Po rozhovoru se bůh přemístil zpátky do pekla (to je docela zajímavé, v pekle sídlí bůh a v nebi sídlí ďábel. Kde končí všichni mrtví a hodní vám neřeknu, ale je to taky docela zajímavé, protože ti končí v nebi s ďáblem, což je mnohem větší sympaťák, než bůh a to hlavně proto, že je imaginární), kde ho Bývalý smrt (Bývalý smrt má velký písmena asi trošku špatně, ale pokud se č/Červená K/karkulka správně píše Červená karkulka, tak je asi něco špatně) pochválil za dobře odvedenou práci.
„Teď si tak říkám. Co se vlastně stane se mnou? Kam teď půjdu?“ Zeptal se Bývalý smrt.
„To teda nevím…“
Ve chvíli, kdy to dořekl, se objevil Nejvyšší a řekl: „No jo furt, nemůžu pamatovat na všechno. Moje paměť je omezená a vybavovací schopnosti, taky nejsou co bývaly, když měl vesmír jenom pár světů. Měl bych se nechat opravit. Ale zpět. Smrt, ty si taky pěknej vůl, teď tě přeložím, ale pokud se budeš chtít nechat přeložit i od tam, tak mi to řekneš, né, že se zabiješ. Chápeš?“
„Jo, chápu.“
„Výborně a teď pojď se mnou, vybereš si svět.“

Pepa Novotný letěl směrem ke Slunci. Letěl, neuvěřitelně pomalu a neznatelně se blížil ke Slunci.Nevěděl jak dlouho, ale letěl stále. Po dlouhé cestě při které neuvěřitelně trpěl nudou se dostal ke Slunci. Jeho velkým štěstím a neštěstím v neštěstí bylo, že se mu nemohlo nic stát. Nic necítil, gravitace na něj z neznámého důvodu nepůsobila a jeho tělo nemohlo být zničeno ani deformováno. Jediné co mohl, bylo vidět, slyšet, cítit. „Nakonec“ vletěl do Slunce, několik minut/hodin/dní jím prolétával skrz a neustále viděl oslepující světlo, zakrýval si oči, zavíral je, ale nic nepomohlo. Později se dostal Sluncem skrz a nyní jediné co viděl byla temnota s několika svítícími malými body. A letí dál, několik let už bloumá prostorem a neví, jestli jeho cesta někdy skončí. Jestli ho Smrt najde a vysvobodí ho z jeho utrpení.

Jeden příklad z mnoha. Tisíce, miliony dalších lidí letí prostorem a čekají, až je Smrt vysvobodí a jestli vůbec. Pokud ne, čeká je nekonečné utrpení…

Smrt sice vybrána byla, ale neplnila to co měla, takže lidé neumírali dál. Jenže, co s nimi? A tak lidé dál posílali své přátele a rodiny do vesmíru. Smrt trpěla a ačkoliv se nemohla k lidem přiblížit, nebylo to tak, že by je neměla ráda, jen nebyla schopná se jich dotknout a stýkat se s nimi. Ale mohla vysvobodit svět z téhle noční můry. Několikrát se snažila vyjít ven a přiblížit se k lidem, ale nezvládla to. Nakonec spáchala sebevraždu. Byla to jediná možnost, bůh určí další Smrt a vysvobodí lidstvo. Dlouho o tom přemýšlela, ale byla to jediná možnost…

bůh když zjistil, že jeho Smrt zemřela, rozhodl se ukončit ten nejčernější vtip vesmíru a určit novou Smrt. A tak se také stalo, našel vhodného člověka a lidé začali umírat. Lidé se radovali, měli radost ze smrti…