Pavel Renčín

 Seděl u stolu a cucal pivo. Na spodku sklenice byl sotva palec zlatavé tekutiny, stále ještě pokrytý vločkami pěny. Nechutnalo mu, bylo příliš zvětralé. Ne že by za čerstva bylo o moc lepší. Jeho stůl, tradiční, tmavě lakovaný, na několika místech ošoupaný častým používáním, na hranách měl snad dokonce několik zářezů, když se nudil někdo s nožem.

 Páteční noci jsou hrozné. Většina lidí si řekne, že si před víkendem pořádně užije. Chlast, drogy, tanec, sex, rvačky. Vychází do ulic a slaví konec týdne a volné dny před sebou. Muž, možná ještě mladík, táhlo mu na šestadvacet, nikdy neměl nutnost pátečních slavností. Na rozdíl od většiny, sobota mu byla stejně pracovním dnem jako dny před ní. A kdyby jeho prarodiče nechodili pravidelně do kostela, nejspíše by měl zvyk pracovat i v neděli.

 Docela dobře si uvědomoval, že jeho nynější zábava, osamocené popíjení levného piva, ho začíná unavovat a nudit stejně jako ty předchozí. Televize neskýtala ani špetku zábavy, jako za jeho dětských let, dobrých filmů vycházelo jen minimum. Už to bylo pár let, co si uvědomil, že ani internet není nekonečná zábava a i ty nejkurióznější druhy porna zahltí idioti, snažící se působit důležitě a inteligentně. Uvědomil si, že všichni lidé jsou si tak podobní, mají stejné myšlenky a nejhlubší tužby, liší se jen barvou vlasů a velikostí končetin. A rozdílností špatného vkusu.

  Divadlo mu přišlo jako zábava pro buzíky a co se knížek týče, těch měl dost z práce. Nechtěl si je tahat i do volného času. I když příliš volný nebyl. Celou dobu mu zabíralo nudění se. A trpknutí.

 Znovu usrkl, tvářil se ještě kyseleji, než jak mu chutnalo pivo.

 Dal by cokoliv, aby se mohl něčím zabavit. COKOLIV!

 Někdo si k němu přisedl. Muž s šedavou kůží a planoucíma očima, kralujícími jeho vyhublé kostnaté tváři. Vypadal použitě, jako by ho něco požvýkalo, semlelo, nebo jen dlouho nosilo a sepralo jako oblíbené kalhoty. Dlouhý kabát, který měl pečlivě zapnutý, byl z podivného materiálu a vypadal staře. Krk mu obepínal šátek ne nepodobný těm z westernů. Tenhle navíc na sobě měl skvrny, které vypadaly jako krev.
 
 Mladík se na něj podezřívavě zahleděl. Nevšiml si totiž, že by muž teď někdy vešel, přičemž už dlouho a pečlivě pozoroval všechny hosty. Hledal typ holky, kterou ještě neopíchal, typ kluka, se kterým se ještě neporval. Nebyla možnost, že by si k němu přisednout aniž by si ho neuvědomil. A přesto před ním seděl.

 „Hledáte výzvu? Trochu vzrušení, mladej pane?“ Pronesl muž a usmál se zažloutlým úsměvem. Takhle nějak si představoval veterány za první republiky. Kdyby žil za tatíčka Masaryka, tak by nejspíše měl vlastní trafiku. Nebo to bylo jen za Uherska? Mávl nad tím rukou.

 „Do drog nedělám a chlapy nešukám,“ odbyl ho. Nijak agresivně, spíše jen tónem, ukazujícím, jak moc je znaven životem.
 „Ale kdepak, todle sem nemyslel. Něco inačejšího,“ sáhl do kapsy špinavou rukou a na stůl položil kus kovu. Byl to zákopový nůž, mladík je už viděl v encyklopediích o první světové. Úzká, ale tlustá čepel, broušená z jedné strany po celé délce, z druhé jen pár čísel od špičky. Kolem jílce měla boxeru podobný koš. Dřevo bylo ošoupané, místy tmavší než okolí. Čepel byla poseta skvrnkami, mohl se dohadovat jestli je to rez, špína či zaschlá krev.

 Muž si povšiml záblesku zájmu v jeho očích. Přikryl nůž svou rukou, která vypadala, že už dávno zemřela.
 „Dám vám ho a řeknu vám, kam ho zanýst. Budu za to chtít ale jednu věc,“ usmál se.
 „A to?“
 „Tvoje méno,“ přešel znenadání na tykání. Mladík pokrčil rameny.
 „Tomáš.“ Muž se ušklíbl a snad získal i trochu barvy. Přisunul nůž blíže k mladíkovi, pohodlně se opřel. Začal si rozepínat ten dlouhý zelený kabát, odspodu, knoflík za knoflíkem.

 „Jdi k nejbližšímu mostu, tam najdeš všechno,“ řekl ještě a osvobodil poslední knoflík. Rozevřel kabát a odhalil svou kdysi bílou košili. Špína na ní nebyla to nejhorší. Přes trup se mu táhlo několik otevřených souběžných ran, jako by potrhal spár nějakého zvířete. Kolem byla černá zaschlá krev, ale rány stále krvácely.

 Pak zmizel. Úplně. Nepodobalo se to jeho příchodu, neodplížil se neslyšně, nespatřen. Prostě zmizel. Na protější židli zůstal jen kabát. Mladík shrábl nůž, strčil si ho do kapsy. Pivo nechal pivem. Kabát kabátem. Zaplatil své tři piva a vyšel ze dveří.
 „Nechal jste si tu kabát,“ zavolala za ním barmanka.
 

 Nešel daleko. Z centra je několik mostů, co by kamenem dohodil. Hvězdy nesvítily, poraženy světlem bližších světel, ani jejich stěžující si křik nedoléhal k městu. Přeběhl čtyřproudou silnici.

 Most před ním byl jen jednoduchý kamenný oblouk, na jehož hřbetu spočívaly pražce tížené kolejemi. Na rozdíl od poloprázdných ulic zde bylo živo. Několik postav se ohřívalo u barelu, ve kterém, podle zápachu, pálily vše, co jim přišlo pod ruku. Další hrály kostky, jiné si vykládaly, další pily a ostatní buď tančily na neslyšnou melodii nebo souložily.

 Jak přicházel blíž, lidé pomalu opouštěli činnosti, utichali a soustředili se na mladíka, který se jmenoval Tomáš. Nakonec utichlo i roztoužené vzdychání.
 
 „Hledáš svůj osud,“ prohlásil jeden z otrhanců. Mladík pokrčil rameny. Nehledal osud, hledal trochu vzrušení.
 „Poslal mě sem.“
 „Uvidíme, co v tobě je. Máš čepel?“ pronesl s jistou nabubřelou hrdostí. Mladík, který se jmenoval Tomáš, vytáhl nůž a ukázal mu ho.
 „Můžeš vstoupit,“ poklonil se hadrák a rukou ukázal do tmy pod mostem. Ozvalo se vrzání kamene. Tomáš, který se už nejmenoval Tomáš, zamířil, kam mu bylo ukázáno. Provázely ho tucty očí. Nevšímal si jich.

 Vstoupil do černočerné tmy, sálající z kamenných dveří.

 Dlouho se nic nedělo, pak se ozval zvířecí křik. Ozvěna ho zdeformovala, ale znalý člověk v něm mohl vyčíst býčí řev. Pak bylo ticho.

 Za dva týdny se mladík, který se už vůbec nejmenoval Tomáš, vylezl z temného otvoru a zamířil k osobám kolem. Opět se na něj dívali, ale nebylo v tom nic z předchozího napětí. Věděli, že zklamal. On sám to dobře věděl.

 Doklátil se k hořícímu sudu, dotkl se jeho ostrého okraje. Zasyčelo to, spálil si prsty. Poznal to jen od pohledu, nic necítil. Jeho trup byl poset množstvím stále krvácejících ran, kolem kterých pomalu zasychala krev.

 „Máš čepel?“ zeptal se ho někdo. Netušil, jestli to byl ten samý, co mu tuto otázku pokládal před tím. Rozhodně to neříkal stejným způsobem. Po určité úctě nebylo ani památky. Zato cítil slabé pohrdání.
 „Co teď?“ Zachrčel mladík rozervaným krkem. Začalo se k němu plížit několik postav.

 „Teď musíš najít svého zástupce. Budeš po zemi bloudit tak dlouho, dokud neuspěješ.“
 „Jak ho poznám?“
 „Prostě ho poznáš, jako každý.“
 „Jak dlouho to bude trvat?“
 „Jak dlouho to bude nutné,“ odvětil hastroš. Někdo mu rozedraný krk stáhl šátkem. Navlékli ho do dlouhého zelenkavého kabátu. Poznal ho. By to ten samý, co měl v hospodě jeho předchůdce. Nebránil se.

 „Kecy,“ zachrčel. Postavy kolem něj ztuhly.
 „Cože?“
 „Nebudu nikoho hledat. Půjdu zpátky a budu bojovat.“
 „Zbláznil ses? Vždyť už tě zabil! Jsi mrtvý. Prohrál jsi!“
 „Stojím. Mluvím. Myslím. Hýbu se. Můžu to zabít.“
 „To nemůžeš! Jsi mrtvý!“
 „Takže mě znova nezabije.“
 „Nemáš jméno, nemáš nic!“
 „A když to zabiju, neudělám si tím jméno?“
 „Ale to přece nejde! Jen v případě, že při tom nechcípneš!“
 „Bylo to zapovězeno?“ zeptal se už-ne-Tomáš.
 „Cože?“
 „Jestli bylo řečeno, že nikdo se nesmí pokusit o to samé dvakrát. Nebo víckrát?“
 „Nebylo, ale nikdo to nezkoušel,“ namítl hadrák.
 „A?“ Pokrčil rameny mrtvý mladík. Shodil ze sebe kabát. Vytáhl nůž. Bavilo ho to. Ve své smrti se cítil živý. Nechtěl s tím skončit, ještě ne. Zamířil zpět pod most.

 Vstoupil do černočerné tmy, sálající z kamenných dveří.

 Dlouho se nic nedělo, pak se ozval zvířecí křik. Ozvěna ho zdeformovala, ale znalý člověk v něm mohl vyčíst býčí řev. Pak bylo ticho.