Pavel Renčín

A právě v tu chvíli se noc ve městě změnila v den. Plameny šlehaly vysoko nad střechy domů a vrhaly všude děsivě poskakující stíny. Vzduchem se nesl pronikavý, uši drásající jekot, který jakoby přicházel ze všech směrů najednou. Celou atmosféru podtrhával táhlý zvuk sirény zvěstující pohromu.
Téměř nad celým městem poletovala mračna drobných tvorů, oranžových můrek jejichž tělíčka se v záři ohně vesele třpytila.
Na hasičské stanici bylo živo. Muži křičeli jeden na druhého, rychle dopínali svoje uniformy a naráželi si na hlavu helmy. Jeden po druhém dobíhali k hasičské tyči a vezli se po ní dolů. Naskakovali na vozidla. Ta už měla nastartované motory a čekala, až se otevřou vrata od garáží, aby mohla vyjet.
Světla v tu chvíli zablikala a celá stanice se ponořila do tmy. Siréna ztichla.
„Ty vole, co je?“
„Sakra, proč nenaskakují záložní zdroje?“
„Otevřete ta vrata ručně!“
Elektricky řízená mechanika dveří se zastavila také, ty zůstaly ze dvou třetin zavřené. Skrz ně mohli hasiči vidět v dáli jasné oranžové světlo, jakoby se jim vysmívalo, že jsou teď uvězněni. Pár mužů vyskočilo z vozů a zamířilo k vratům, aby je mohli otevřít.
Přede dveřmi se něco mihlo, světlo dovnitř vrhlo vysoký, mohutný stín. A vedle něj se objevil další. A další.
„Co to sakra…!“ Hasiči začali couvat.
Jako na znamení se tvorové se zvláštním ryčením vrhli proti dveřím. Ozvala se hlasitá rána, jak jejich mohutná těla vyrazila do vrat prohlubeň. Druhý náraz už dveře nevydržely a pod jejich náporem se vyvrátily. Stvůry pronikly dovnitř.
Řidič prvního vozu na nic nečekal. Zatnul zuby a zkřivil obličej, jak zprudka dupl na plyn. Pocítil náraz, dvě dřevěná těla odlétla stranou. Kapota byla pomačkaná, jakoby narazil do stromu, dokonce autu za přední maskou uvízlo několik větývek. Ale na to nebyl čas myslet.
„Co to bylo?“ vyhrkl spolujezdec, zatímco vůz vystřelil z hasičské stanice.
„Jedou za námi ostatní?“ ozval se další z hasičů.
Řidič se podíval do zpětného zrcátka. Za nimi jelo jedno auto. „Jen Pavel.“
„Marku, bacha!“
Řidič prudce pohlédl před sebe, v chabém světle z rozbitých reflektorů viděl, jak vstříc němu běželo několik dalších zrůd. „Držte se,“ zasyčel a pevněji uchopil volant. V poslední vteřině zavřel oči a připravil se na náraz, ale ten nepřišel. Jako zázrakem uskočila ta stvoření stranou a nechala ho projet.
„No tohle mi vysvětli…“ šeptali si hasiči mezi sebou.
„Podívejte se kolem!“
„Co to je?“ Nestačili žasnout nad tím, jak se během chvíle jejich město změnilo. Pouliční lampy nesvítily, všude kolem se plazily silné šlahouny, kroutily se jakoby v bolestech. Vzduchem se nesl nelidský nářek. Lidé v panice utíkali všemi směry, ale šlahouny je chytaly a tahaly do ztemnělých uliček. Okolo poletoval maličký hmyz, který marně bušil do zavřených okýnek auta.
„Ať už je to cokoliv,“ řekl Marek, „bude to dobře hořet, pokud ten požár u obchoďáku neuhasíme.“ Teď nebyl čas se divit, ani nad čímkoliv přemýšlet.
Ačkoliv míjeli spoustu těch zvláštních příšer, žádná jim už do cesty nevkročila, šlahouny si jich nevšímaly, můrky přestaly být dotěrné. Marek si toho nevšímal. Oči měl upřené na ztemnělou cestu osvětlenou jen jejich reflektory a požárem. Zato ostatní hasiči znepokojeně pozorovali, jak je sleduje několik těch zvláštních stvoření podobných stromům. Pobízeli řidiče, aby zrychlil.
Auto konečně zastavilo poblíž hořící zelené masy u obchodního domu, vedle něho se ihned zařadilo druhé. Jako na povel všichni hasiči vyskákali ven. Začali rozmotávat hadice tak rychle, jak jen dovedli. Zmítající se šlahouny se jim klidily zpod nohou, když se oni rozběhli vstříc plamenům. Můrky se držely stranou hustého dýmu, avšak daleko nezůstaly. Skoro jakoby utvořily temný kruh okolo hasičů a požáru, hladově čekající na svoji šanci.
Dřevěná monstra nebylo nikde vidět.
Ač měli k dispozici jen dvě hasičská auta, požár se jim nakonec podařilo celkem rychle zkrotit dřív, než se stihl víc rozšířit na okolní budovy. Zeleně už poblíž tolik nebylo, jakoby se od toho požáru odtahovala.
„Pořád se nemůžu s nikým spojit,“ drbal se Marek na hlavě, když se marně snažil dovolat svým kolegům na stanici nebo v ostatních vozech. Zkusil všemožné kanály a linky, ale všechno bylo hluché. S velkými obavami se rozhlédl kolem. Nikde nebyli žádní lidé, vzduchem se neslo zvláštní šustění, a co ta zeleň? Co se to dělo? Měl z toho všeho podivný pocit.
Prudkým pohybem se podíval na stranu, upřeně se zadíval ven z okénka spolujezdce. Zdálo se mu, že viděl za druhým autem pohyb. Zaslechl tiché praskání a chroptění. Dveře na jeho straně se otevřely a silná paže ho chňapla pod krkem.

Martina se zastavila a ohlédla se. Obzor už byl zase tmavý, nezdobila ho žádná oranžová záře.
„Pojď, musíme pryč!“ Jana ji držela za ruku a snažila se ji táhnout dál, ale Martina stála jako přibitá na místě. To Janu zmátlo, nikdy takovou sílu neměla. „Marti?“ oslovila svou sestru.
„Pst!“ zasyčela Martina.
„Co?“ pípla Jana vystrašeně. Napínala uši, jak se snažila uslyšet to, co její sestra. Začala přerývavě dýchat a musela ruce zatnout do pěstí, aby se jí přestaly chvět. „Už zase jdou ty věci, co zabily naše?“
Martina zakroutila hlavou. „Ne, jakoby mě to volalo.“
„Cože? Kdo? Někdo tě volá?“ nechápala Jana. „Martino, prosím. Jestli je to nějaká legrace, není vtipná, tak toho nech!“ snažila se svou sestru přivést k rozumu.
„Není čeho, copak to nechápeš?“
„O čem to mluvíš? Nedívej se na mě tak divně! A pojď, musíme vypadnout, než nás ty věci najdou!“ Jana nechápala, jak může být její sestra tak klidná po tom všem, co právě viděly a zažily.
„Ale oni nám nechtějí ublížit, oni se jen brání,“ zamračila se Martina a opět se ohlédla. Nebylo to jako hlas, ale stejně ho jasně slyšela. Nevolalo to na ni jménem, ale i tak věděla, že mluví na ni. Nemluvilo to slovy, ale přesto rozuměla tomu, co říká.
„O čem to mluvíš? Martino…“ Jana ještě jednou marně zatáhla za ruku své sestry.
„Nech mě být!“ Martina se po ní ohnala. Její sestra vypískla a uskočila z jejího dosahu. Stály od sebe asi dva metry a dívaly se po sobě. Martina měla najednou v očích zlost a pak cosi, co Jana neuměla popsat. Ale nahánělo ji to strach. Po tvářích jí pomalu stékaly slzy. „Martino…“ zaštkala. Byla vyděšená a zoufalá, nevěděla, co dělat.
Martina se na Janu dívala stejně pozorně. Pak si strhla z obličeje nenáviděné brýle a hodila je na zem. Dupla na ně takovou silou, že se střepy rozlétly daleko do okolí. Jana sebou poplašeně škubla. „Martino…“ oslovila svou sestru. Nic nechápala, měla z toho strach, z jejího postoje, jejího pohledu, toho, jak škubala svaly na rukou, jakoby měla tik. A její ruce…
„Proboha!“ vyjekla. Než cokoliv jiného teď její prsty připomínaly větvičky. Šálil ji snad zrak? Nebo…nebo…
„Jano!“
Obě sestry se ohlédly za hlasem. Z jedné uličky vyběhla udýchaná dívka se zrzavými vlnitými vlasy. V jedné ruce svírala malý, lesklý předmět, v druhé nějaký sprej. Nos a ústa jí chránil pevně utažený šátek. Měla na sobě otrhané džíny a špinavé tričko zakrvácené od různých šrámů a škrábanců, na zádech nesla batoh.
Dívka vběhla mezi Janu a Martinu a natáhla před sebe ruku. Držela v ní hořící zapalovač.
„Terezo?“ oslovila Jana zrzku. „Co tady děláš?“
Tereza jí neodpověděla. Dál upřeně sledovala svoji kamarádku. „Jdi pryč!“ zakřičela na ni a nastavila sprej za zapalovač. „Martino, nechci ti ublížit, ale udělám to, pokut mě k tomu donutíš,“ zavrčela výhružně. Měla vztek, vztek na všechno tohle kolem. Z jejího bratra byla stvůra, z jejího otce už pravděpodobně taky. Teď byla na tohle všechno sama, na tuhle džungli. Dříve by se z takové situace sesypala, neschopná cokoliv udělat. Ale ne teď. Musí přijít na to, co za tím je, musí přijít na to proč. A jestli se to nedá nějak vrátit do pořádku.
„Terezo?“ Martinin nelítostný výraz se pomalu vytratil, dívka se lehce pousmála. „Terko, to jsem já, Martina,“ řekla brunetka mile.
„Ty nejsi Martina,“ zakroutila Tereza hlavou.
„O čem to mluvíš? Jistěže jsem to já. Dej ten oheň pryč.“
Tereze se začaly chvět ruce, když udělala Martina krok k ní. Nechtěla to udělat. Začala pomalou couvat. Varovně, krátce stiskla rozprašovač. Aerosoly proletěly skrz drobný plamínek a okamžitě se vzňaly. Oheň vyšlehl jen kousek před dívku, ale zafungovalo to. Martina odskočila zpět o dobrý metr. Mračila se. Vyrazila ze sebe vysoký, nenávistný skřek a rozběhla se od obou dívek.
Tereza si pomalu vydechla a sklonila ruce. Ohlédla se na Janu za sebou. Ta se se široce otevřenýma očima zalitýma slzami dívala za svou sestrou. Celá se klepala. „Martino…Martino! Vrať se…“ volala za ní. „Uhm!“ vyhekla, když jí Tereza něco strčila před obličej. Lekla se, že ji chce udusit, a začala s ní bojovat.
„Nech toho! Tohle si drž na nose!“ nakázala jí. „To je proti těm můrkám, to ony tohle dělají.“
„Můrky?“ zopakovala Jana.
„To vysvětlím pak. Teď bychom měly zmizet,“ vyhrkla Tereza. Naznačila starší dívce, aby ji následovala, a rozběhla se pryč.
„Kam to běžíme?“
„Do knihovny!“
„Do knihovny?  A co Martina?  Musíme ji najít!“
„Ta má teď jiné starosti.“
„O čem to mluvíš? A proč jdeme vlastně do knihovny?“ zeptala se Jana. Neviděla na cestu, každou chvíli o něco zaškobrtla. Tereza pořád běžela vpředu a snažila prohlédnout tmu před nimi. „V knihovně se zabarikádovali lidé. Mají zbraně, nože a tak, takže tam budeme v bezpečí. Navíc…třeba tam najdeme něco, co nám pomůže,“ zadoufala. Víc pro sebe než pro Janu.