Pavel Renčín

„Kam to běžíme?“ zeptala se zadýchaná Martina své sestry.
„Za tetou Sárou,“ odpověděla jí bez dechu Jana. Obě společně proběhly po úzkém chodníku mezi panelovými domy a dál už pak pokračovaly podél silnice vedoucí po okraji města.
„Já už nemůžu,“ začala zpomalovat Martina. Jana, držící ji stále za ruku, zvolnila tempo.
„Teta ale bydlí tam,“ ukázala brýlatá dívka mezi domy.
„Já vím, podíváme se, jestli není v práci. Máme to při cestě,“ odpověděla její sestra. Martina začala popotahovat.
„Nebul nebo začnu taky,“ pohlédla na ni Jana se ztrápeným výrazem ve tváři.
„Když,“ začala Martina.
„My už je nikdy neuvidíme.“
„Nech toho!“ škubla Jana rukou, kterou držela svou sestru. Ta vykřikla bolestí a pustila se. Zároveň se zastavila.
„Promiň, já na to teď ale nedokážu myslet. Musíme za tetou. Já nevím, co mám dělat. Pojď, prosím tě,“ čapla ji znovu za ruku. Přeběhly přes silnici a vběhly do hypermarketu naproti.

Uvnitř bylo celkem prázdno. Jen pár lidi vyrazilo na večerní nákup. Jana vedla svou sestru podél pokladen a obě pozorně sledovaly, zda někde nezahlédnou svojí tetu. Ta seděla u předposlední kasy.
„Teto! Teto!“ vykřikla Martina a rozběhla se za ní.
„Holky, co tady děláte?“ zeptala se obtloustlá žena s dlouhými hnědými vlasy. V jejím obličeji byla znát radost z nečekaného překvapení, kterou však při pohledu na uplakanou Martinu ihned vystřídal starostlivý výraz.
„Co se děje?“ zeptala se Sára Dvořáková své mladší neteře a přitom pohledem přeskočila na Janu.
„Omlouvám se,“ pronesla rychle ke starší paní, která si postupně ukládala do veliké tašky zakoupenou zeleninu.
„Nic se neděje. Jen si to vyřiďte. Já mám taky takové dvě vnučky a tři vnuky, víte?“ řekla paní vesele.
„Teto, u nás doma byla příšera a zabila tátu a mámu,“ vysypala ze sebe Martina nešťastně.
„Cože?“ hrkla sebou paní Dvořáková.
„Jsou mrtví,“ rozplakala se Jana zoufale.
„Počkejte, co mi to tu vykládáte? Jaká příšera? Jak mrtví? To je blbá sranda, holky,“ vyčetla jim teta. Zároveň ale podle jejich výrazů tušila, že se muselo stát něco strašného.
„To není sranda!“ vyhrkla Martina.
„Pane bože, kdo že tam byl?“ paní Dvořákové se rozklepaly ruce. V duchu pomyslela na svého bratra a pak hned na jeho ženu.
„Vypadalo to jako živý strom,“ snažila se popsat podivného tvora Jana.
„Holčičky, neměly byste svou tetičku takhle zlobit,“ pronesla paní s již sbalenou nákupní taškou káravě.
„Eh, promiňte, šestsetdvanáct,“ paní Dvořáková ze sebe vykoktala částku k zaplacení.
„Hned to bude,“ řekla starší žena a vytáhla z malé peněženky dvoutisícovku.
„Chcete těch dvanáct?“
„Teto, my nelžeme!“ zaječela Martina téměř hystericky. Několik lidí u vedlejších pokladen se znepokojeně ohlédlo.
„No tak, děti, nezlobte,“ napomenula Martinu a Janu žena s taškou.
„Omlouvám se, co jste říkala?“ nemohla se vzpamatovat paní Dvořáková.
„Ptala jsem se, jestli chcete těch dvanáct?“
„Jo, můžete,“ přikývla rychle.
„Dášo!“ zavolala na svou kolegyni za vedlejší pokladnou. Štíhlá žena ve středních letech s přísným obličejem se otočila.
„Já si na chviličku odskočím, jo?“
„Jasně,“ kývla na ni kolegyně.
„Teto, musíš s náma!“ prohlásila Jana neoblomně.
„Tisíc a tady čtyři sta,“ podala paní Dvořáková peníze starší ženě.
„Děkuju,“ řekla ještě rychle a začala spěšně vstávat ze židle.
„Prosím, vedle. Já mám zavřeno,“ mávla rukou na blížícího se muže s nákupním vozíkem.
„Děkuju, mějte se hezky a nezlobte se na ně. Děti v jejich věku mají bujnou fantazii,“ pronesla žena s nákupem. Sára Dvořáková už ji nevnímala.
„Pojďte sem,“ kývla na své neteře a popošla mezi regály se zbožím.
„Co se stalo? A po pravdě,“ podívala se na Janu.
„Byla tam příšera a honila nás!“ vykřikla Martina.
„Nech mluvit Janu!“ umlčela paní Dvořáková mladší neteř. Starší dívka jí okamžitě vylíčila celý příběh. Nevynechala přitom jediný detail.
„Co mi to vykládáte? Takže se k vám někdo vloupal?“ třesoucí se žena si rukou přetřela obličej. Rozhodla se. Zkusí zavolat svému bratrovi. Historka, kterou jí dívky vykládaly, se jí zdála až příliš přitažená za vlasy.
„Počkejte tu. Hned jsem zpátky,“ řekla a vykročila mezi policemi dozadu pro svůj mobilní telefon.
„Kam jdeš?“ zavolala za ní Jana.
„Jen si vezmu své věci. Vrátím se.“
„Ne, já jdu s tebou!“ zavolala Martina a rozběhla se za ní. Jana ji okamžitě následovala.
„Nemůžete sem jen tak přijít a tvrdit mi takové věci. Já pracuju. Můžou mě vyhodit,“ pronesla teta zlostně.
„Ty nám nevěříš?“ zajíkla se Jana. Jen co ta slova dořekla, v celém hypermarketu zhasla světla. Ozvala se směsice překvapených výkřiků.

„Teto, co je to?“ ozvala se vyděšená Martina.
„Vypadl proud. Vydržte, hned to nahodí,“ řekla paní Dvořáková. Jenže nic se nestalo. Ze všech stran se začaly ozývat naštvané lidské hlasy.
„Tak rozsvítí už konečně někdo?“ přišlo odněkud zprava.
„Haló, my tady nic nevidíme,“ zaslechly dívky a jejich teta z opačné strany.
„Sakra, měli jsme zůstat u těch foťáků. Mohli jsme nějakej šlohnout,“ zachechtal se hlas nějakého mladíka nedaleko.
„Ale, tak aspoň můžeme tohle,“ následovalo. Pak se ozval krátký smích nějaké dívky.
„Vždyť tu jsou lidi,“ namítla rozjařeně.
„Ty tu někoho vidíš?“ zněla odpověď.
„Byli byste tak laskaví a rozsvítili ty světla?“ zeptala se do prostoru rozezleně nějaká žena. Zašuměly reproduktory. Hned poté však opět utichly.
„Teto?“ ozvala se Jana.
„Ano?“
„Proč se pořád nesvítí?“
„Já nevím. Martino, chyť se mě,“ řekla paní Dvořáková a potmě našla ruku své neteře.
„A teď se druhou rukou chytni Jany.“ Sestry se chopily za ruce.
„Kam jdeme?“ chtěla vědět Martina. Její teta volnou rukou mávala v prostoru a opatrně kráčela vpřed.
„Vezmu vás dozadu,“ odpověděla žena prostě, pak málem zakopla přes něco, co leželo na zemi.
„Au, dávej bacha,“ ozvalo se.
„Proč tu ležíte na zemi?“ zeptala se paní Dvořáková mladého mužského hlasu.
„Pardon,“ pípl cizí dívčí hlas.
„To snad nemyslíte vážně?“ prohlásila žena nevěřícně a provedla své neteře kolem dvou mladých lidí.
„Starej se o sebe,“ ozvalo se jim za zády.
„Já jsem ti to říkala,“ pronesla dívka vyčítavě ke svému příteli.

Na křižovatce uliček slyšely chrastit nákupní vozík. Nějaké hlasy si tam něco šeptaly. Nalevo se hlasitě rozčilovala jakási žena. Právě do tmy sdělovala, že si bude stěžovat. O hodně dál stejným směrem se rozsvítil displej mobilního telefonu. Přízračná tvář zmizela mezi regály.
„Musíme tudy,“ řekla paní Dvořáková a zatáhla dívky do další uličky naproti.
„Uklidněte se! Já za to přece nemůžu,“ zaslechly vepředu mužský hlas.
„To je náš řezník. Jdeme za ním,“ přidala teta dívek do kroku.
„Mně je úplně jedno, kdo za to může. Ještě chvíli mě štvěte a já vám to tu rozkopu!“ zakřičel hlas o hodně staršího muže.
„Klidně, jen si poslužte. Mně je to fuk. Já tady jen pracuju.“
„Říkám vám, zavolejte mi vašeho vedoucího!“
„Já ho tu potmě hledat nebudu,“ stál si mladý řezník na svém.
„Do prčic! Co je to tu za bordel?!“
„Milane?“ ozvala se paní Dvořáková. Nastalo ticho.
„Kdo je tam?“
„Sára z pokladny.“
„Vy tu taky pracujete?!“ zaútočil hlas staršího muže na neviděnou osobu.
„Prosím tě, nevíš, co se děje?“ ignorovala jej žena.
„Hele, vůbec nevím. Nesvítí ani světla nad nouzovými východy.“
„Já se vás na něco ptal,“ vyštěkl cizí muž. Sáru něco uhodilo do natažené ruky. Vyjekla bolestí.
„Co to bylo?“ přitiskla si ruku s pohmožděnými prsty k tělu.
„Promiňte,“ zjihnul starší muž a stáhl zpátky svou hůl, kterou se v rozčílení ohnal.
„To jsem nechtěl. Neublížil jsem vám?“
„Co ti udělal?“ zareagoval Milan.
„Dobrý nic. Jen mě něčím přetáhl přes prsty.“
„Nechte naši tetu na pokoji!“ ozvala se Martina.
„Ty máš s sebou děti?“ zeptal se Milan.   
„Jo, své neteře,“ přikývla paní Dvořáková, aniž by jí došlo, že ji nemůže vidět.
„Já se vám moc omlouvám. Nevíte, kdy rozsvítí ta světla?“ zajímal se starší muž.
„Nevím,“ odsekla Sára.
„Přece tu nemůžeme stát takhle potmě,“ prohlásil nešťastně. Nikdo roztrpčenému starci neodpověděl.
„Proč nikdo nic nehlásil?“ chtěla vědět Sára.
„Tak to ti nepovím,“ odpověděl Milan.

Náhle někde napravo od nich krátce zaječela jakási žena. Pak se ozval zvuk, jako když se sype náklaďák s porcelánem a hned poté nastalo ticho. Kousek opodál zaznělo několik rozrušených hlasů.
„Sakra, co to bylo?“ vydechl mladý řezník.
„Myslím, že to bylo ze skladu,“ pronesla Sára nervózně.
„Jdu to omrknout. Vydržte,“ řekl Milan a ostatní zaslechli ve tmě jeho váhavé kroky.
„To vypadá na pěknou škodu,“ ozval se starší muž.
„Teto, co budeme dělat?“ zeptala se Jana.
„Počkáme, až se vrátí můj kolega,“ rozhodla žena. Sama nevěděla, jak se v podobné situaci zachovat. Náhle Martina vypískla.

„Co to je? Co to je?“ začala hysterčit.
„Co je? Co se děje?“ vyhrkla její teta.
„Já to slyším,“ vykřikla dívka v panice.
„Ticho, zklidni se! Co slyšíš?“ uchopila ji Sára pevně.
„Proč ta malá tak vyvádí?“ ozval se starší muž.
„Moment, co to je?“ Sára ho zarazila. Kousek od nich cosi tiše zapraskalo.
„Ježíši, teto, to je on!“ zaječela náhle Jana.
„Kdo on?“ strach se ve tmě hravě přenesl i na dospělou ženu.
„Příšera, co zabila tátu a mámu!“ vyváděla Martina jako smyslů zbavená.
„Co to ty děti žvaní za nesmysly?“ nechápal starší muž. Náhle se hned vedle nich ozval zvuk, jako když v silném větru praskají koruny stromů a následoval tupý úder. Něco se svezlo na podlahu. Obě dívky se rozkřičely ještě víc a rozběhly se na opačnou stranu, ještě dřív než je k tomu vyzvala jejich teta. Za zády zaslechly táhlé zabručení. 
„Pojďte sem!“ zavelela Sára a poslepu zamířila ke dveřím do skladu, kde byl jeden z únikových východů. Obě děti ji následovaly po hlase.  
„Tady!“ zvolala žena.
„Stůjte!“ ozval se před nimi hlas mladého řezníka.
„Něco tu je. Zamotal jsem se do toho.“
„Já taky. Mám to na noze. Co to je?“ přešel Sářin hlas do překvapeného tónu.
„Au, popálilo mě to.“
„Teto?“ pípla ve tmě Jana, která nevěděla, co má v danou chvíli dělat.
„Jsou to nějaké rostliny nebo co,“ prohlásil Milan třesoucím se hlasem.
„Proč mě to nechce pustit? Škrábou mě do zad.“ Ve tmě se ozýval zvuk připomínající šustění listí.
„Rostliny?“ zopakovala Jana.
„Viděly jsme je venku. Rostly k našemu baráku.“
„Nejde to utrhnout,“ pronesla Sára rozčíleně. Vzduchem zazněl Milanův výkřik bolesti. Vypadalo to, že mladý řezník lapá po dechu.
„Milane?“ vykřikla Sára.
„Sakra, prožírají se mi kůží,“ jeho hlas začínal propadat panice.
„Teto?“ Martina se poslepu přitiskla ke své sestře v domnění, že se jedná o její tetu.
„Nechoďte sem!“ zaječel Milan v dalším návalu bolesti. Zároveň zaúpěla i Sára.
„Běžte pryč!“ vykřikla zděšeně. Kousek opodál se ozvalo povědomé praskání.
„Příšera,“ vytřeštila oči ve tmě Martina.
„Běžte! Utečte!“ zvolala Sára v nastávající agónii. Jana na nic nečekala, popadla svou sestru a dala se do opatrného běhu.
„Jano!“ vzlykala za běhu mladší dívka.
„Pojď!“ dívka nahmatala jeden z regálů a vydala se uličkou dopředu směrem, kde hádala pokladny. Martina po cestě nechtěně hrábla do jedné z polic. Na zem popadalo několik kartónových krabic s neznámým obsahem. Do regálu z druhé strany něco narazilo. Obě dívky zaječely. Dostaly se na křižovatku, kde pokračovaly stále rovně.
„Dávejte pozor!“ vykřikl cizí ženský hlas.
„Promiňte,“ omluvila se Jana osobě, do které nechtěně narazila. Po několika vteřinách doběhly do volného prostoru.
„Mám to!“ zajásala Jana a provedla svou sestru kolem pokladny. Tma začala ustupovat. Přibíhaly k hlavnímu vchodu, kde stál hlouček lidí s rozsvícenými mobilními telefony a dvěma svítilnami v podobě přívěsků na klíčích. Martina vyjekla.

Celý prostor před nimi vyplňovala zelená stěna, která se skrze vchodové dveře na fotobuňku drala směle dovnitř. Na její hranici uvízl muž ve středních letech, který se do rostlin, ve snaze projít, zamotal a už se nedokázal vyprostit. Podle výrazu v jeho tváři zemřel velmi bolestivou smrtí.
Tenký paprsek světla ozářil několik trnitých šlahounů, prorůstajících jeho tělem. Jana přikryla rukou Martině oči.
„Jak se přes to chcete dostat. Podívejte, co mu ty rostliny udělaly?“ ozvala se nějaká žena.
„Já vám povím hned, jak se přes to dostaneme,“ zazněl hrubý hlas za zády skupinky lidí. Všichni se překvapeně otočili. Vysoký muž se strništěm právě přinášel množství cinkajících lahví s tvrdým alkoholem.
„Zapálíme to. Pomožte mi!“ přišel blíž. Dva další muži mu pomohli vzít jeho náklad. Společně pak láhve otevřeli a začali jejich obsah vylévat na neustále se rozpínající vegetaci.
„Vždyť tu uhoříme!“ zavrtěla hlavou žena s brýlemi bez obrouček.
„Chcete zapálit obchod?“ ozval se muž po její levici.
„Heleďte se, vidíte, co s ním udělaly?“ ukázal muž se strništěm na mrtvé tělo pomalu mizející v postupující mase.
„Já takhle skončit nehodlám. Ustupte!“ zavelel a všichni se automaticky stáhli zpět. Zahořel plamínek zapalovače. Muž jej odhodil a přiběhl k ostatním. Téměř okamžitě se před nimi strhlo peklo.

Prorůstající stěna z rostlin se během několika málo vteřin celá vzňala. Šlahouny sebou mrskaly a pupeny na jejích koncích pukaly jako kukuřice v ohni. Janě na okamžik připadlo, že zaslechla nepřirozeně vysoký jekot. Potřásla hlavou. Nejspíš měla bujnou fantazii.
Hořící stěnu prorazila vysoká bytost, stejná postava, která zabila rodiče dívek. Několik žen zděšeně vykřiklo. Oživlý strom se zarazil uprostřed pohybu a vztáhl paže v obranném gestu. Ozvalo se hlasité zapraskání a panické zakvílení. Tvor se obrátil na útěk a zmizel zpátky ve tmě.
„Viděli jste to?“ vydechl nevěřícně jeden z mužů. Zelená masa se začínala rozpadat na popel. Vznikaly v ní trhliny. Do místnosti se pozvolna valil štiplavý kouř. Většina žen si přitiskla k nosu kapesníky nebo cípy svého oblečení.
Po chvíli se cesta ven konečně uvolnila. Dovnitř vtrhl čerstvý noční vzduch. Lidé vyběhli z obchodu. Jedno nebezpečí bylo zažehnáno. Jiné, mnohem větší, rostlo na obzoru.
Jana vyvedla Martinu ven. Krátce se ohlédla za sebe a pak spolu zamířily zpátky mezi paneláky.