Pavel Renčín

„Nashledanou,“ odvětil seržant Novotný a položil sluchátko. Opřel se lokty o stůl před sebou a unaveně si promnul oči.
„Další zmizení?“ houkl na něj jeho kolega, poručík Veselý, zatímco postával u automatu na kafe.
„Dnes už aspoň padesáté,“ přikývl seržant. „Já ty lidi nechápu, nekoukaj na filmy? Tam je jasně vidět, že pohřešovaného nemůžeme hledat dřív, než po čtyřiadvaceti hodinách od jeho zmizení. Je zbytečný nám volat dřív.“
Veselý se na svého kolegu zazubil. „Prosím tě, klid. Je takový horko, že to nikomu nemyslí.“ Automat před ním tiše cinknul. Poručík začal opatrně vytahovat kelímek plný kouřící kávy.
„Hm, horko. Taky by sakra mohli konečně dorazit opraváři na ten stropní větrák. Volali jsme jim už před týdnem,“ řekl Novotný a vzhlédl ke stropu. Těžce si povzdychl a prsty si pročísl své krátké tmavé vlasy, které mu zasahovaly do čela.
„Jsou z vedlejšího města, tak to holt chvíli trvá. Navíc toho asi teď mají víc,“ odvětil mu jeho kolega. Mluvil pomalu, jak se maximálně soustředil, aby cestou ke svému stolu nevylil ani kapičku kafe. Široce se usmál, když zasedl ke stolu na židli, přímo naproti seržantovi. Položil hnědý kelímek a zaklepal rukou, aby zchladil prsty.
Telefon na stole před seržantem začal hlasitě řinčet. Novotný si jen hluboce povzdychl a sáhl po starém černém aparátu, ale poručík Veselý byl rychlejší. Natáhl se přes svůj stůl, aby dosáhl na sluchátko, věnoval druhému policistovi úsměv, když si ho přiložil k uchu. Nestihl říct ani slovo, když se z druhé strany začal ozývat naštvaný mužský hlas.
Seržant se jen nepřítomně díval na svého kolegu, jak se zamyšleně mračí. Počkal, až sluchátko opět položil. „Zase nějaký ztracený?“ zeptal se a už se předem děsil odpovědi.   
„Tentokrát ne. Vlastně jsem ani pořádně nepochopil, co to bylo,“ podrbal se poručík vzadu na krku. „Ten chlap na mě řval něco o svém psovi, šlahounech, zarostlým parku…zněl skoro nepříčetně. Asi byl moc dlouho na sluníčku,“ vysvětlil si to po svém. Konečně opět zvedl kouřící se kelímek ze stolu a smočil v něm rty.
Seržant Novotný zpozorněl. „Jakých šlahounech? V parku máme tak akorát lípy, možná nějakou tu břízu…“ snažil se vzpomenout.
Veselý mávl rukou. „A co je nám do toho? Správu parku má na starosti městský úřad, ne policie. Počkej, co to děláš?“ zeptal se zmateně, když se druhý policista zvedl a nasadil si služební čepici.
Seržant se na svého mladého blonďatého kolegu usmál. „Tak se tam snad podíváme, ne? Koneckonců, máme tady celý den sedět nebo můžeme něco dělat?“
„Ale, Radku, venku je ještě větší hic než tady,“ zaprotestoval jeho kolega chabě. Nešťastně se podíval na kelímek kafe ve svých rukou, než si povzdychl. Zvedl se od stolu a smutně se rozhlédl po ostatních, kteří mohli zůstat v relativním chládku policejní stanice.

„Tak kde se ty slepice zase flákají?“ mumlala Jitka rozezleně a svými fialkovými žabkami s flitry netrpělivě podupávala na chodníku. „Řeklo se v pět, ne?“ ujišťovala se a pohlédla na své dvě spolužačky.
Karolína k ní zvedla hlavu. Chtěla ji nějak uchlácholit, ale svůj záměr změnila, když za svou kamarádkou spatřila dvě postavy. „Hele, Jituš, támhle jsou,“ ukázala kamsi za brunetku. Spolu s Kamilou se zvedla ze schodů směřujících ke koupališti.
Jitka zkřížila ruce na prsou a prsty si bubnovala do paží. „No kde jste tak dlouho?“ vyštěkla místo pozdravu, když se Tereza s Martinou přiblížily.
„Vždyť je pět,“ nechápala Martina. Zvedla ruku, aby zkontrolovala čas, tou druhou si na nose posunula brýle. Zamžourala přes tlustá skla na ciferník.
„Je pět deset. To si myslíte, že jste lepší než my, že jste nás nechaly čekat?“ pokračovala brunetka, její dvě kamarádky za ní napodobily Jitčin postoj a jen souhlasně kývaly hlavami.
„Nepůjdeme dovnitř?“ ozvala se Tereza unaveně. Neměla sílu ani náladu se s nimi hádat, na to jí bylo příliš vedro. Nemohla se dočkat, až si přeplave pár bazénů, dá zmrzlinu a na závěr ledovou tříšť, nejlépe višňovou. A pak si to zopakuje.
Jitka si naposledy změřila Martinu povýšeným pohledem, než se otočila a zamířila po schodech nahoru, Kamila s Karolínou šly hned za ní.
„To bude zábava,“ zamumlala Tereza a následovala je. Rukou zašmátrala v tašce, aby vytáhla peněženku. Nepřítomně přistoupila ke kase, jak počítala, na kolik jí to vlastně vyjde.
„Doufám, že od nás nebudou chtít platit i pití,“ zamumlala nespokojeně, když holky zmizely v šatně.
„Neboj. Určitě se budou na souši někde grilovat,“ snažila se ji Martina uchlácholit, nastavila před sebe ruku s přesnou polovinou vstupného.
„Doufám, že se aspoň spálí,“ zahuhlala Tereza a nasypala si drobné od Martiny do peněženky, než ji schovala zpět v kapse. „No co. Třeba až se trochu smočí, tak dostanou lepší náladu,“ napadlo ji, když pomalu zamířila k převlékárnám.
„Proč jsi vlastně chtěla, aby šly s námi?“ zeptala se Martina zvědavě.
„Nebylas to ty, kdo se s nimi chtěl víc seznámit?“ opáčila Tereza kousavě.
Když se s Martinou konečně vypotácely ze šaten, jejich tři spolužačky se už chladily v přecpaném bazénu. Prošly kolem něho, došly na zažloutlý trávník, aby si tam mohly rozprostřít deky. Martina si sundala brýle a vložila je do pouzdra. „Nemůžu se dočkat, až skočím do vody,“ usmála se a spolu s Terezou zamířily zpět k bazénu.
„Neměla bys tam skákat, když jsi rozpálená,“ poznamenala Tereza. Vzala svou kamarádku, která se chtěla vydat ke skokanským můstkům, a přitlačila ji ke schůdkům. Martina jen pokrčila rameny a stoupla si na první stupínek. „No, super, sotva chci vlézt do vody, zamračí se,“ postěžovala si, když se nad bazénem přehnal mráček.
Tereza zvedla hlavu a zamžourala. Musela se přesvědčit. Mrak? Už žádný neviděla několik dní. Jenže tenhle jí připadal velmi zvláštní. Byl až příliš černý, navíc měl v sobě drobné otvory. „Je nějaký rychlý,“zamumlala.
Martina, které teď voda sahala už po pas, se pevně chytla okrajů schůdků a taky vzhlédla. Bez svých brýlí ale neviděla nic, než tmavý flek. „Mně přijde normální.“
To už si na zvláštní mrak ukazovali i další lidé. Na to, že vůbec nefoukal vítr, se pohyboval moc rychle.  Zvláštně se přeskupoval a dokonce se zvětšoval. Vlastně jakoby se přibližoval…
„To není mrak,“ uvědomila si najednou Tereza. Stihla už vydat jen tlumený křik, než se na okolí bazénu sneslo obrovské mračno malých oranžových můrek.
Lidé začali panikařit a křičet, mávali kolem sebe rukama ve snaze se otravného hmyzu nějak zbavit. Ten se však zdál být úplně všude. Prokluzoval mezi prsty, kterými si lidé chránili obličeje, létal do šnorchlů, které vyčuhovaly nad hladinu, utápěl se v bazénu ve snaze prorazit hladinu.
Tereza měla obličej v dlaních. Cítila, jak jí do každé části těla buší malá můří křidélka, jak jí přistávají na ruce a snaží se dostat skrz. V zoufalé snaze se jich zbavit skočila po paměti směrem k bazénu. Kontakt její rozpálené kůže a studené vody byl nepříjemný, naběhla jí husí kůže. Měla pevně zavřené oči a ucpaný nos. Voda jí hučela v uších, slyšela shora tlumené výkřiky ostatních. Zvědavost jí nedala a rozhlédla se kolem sebe. Sledovala, jak se na hladině míhají stíny těch malých potvor. Rozmazaně viděla, jak se lidé kolem ní snaží zůstat co nejdéle pod vodou, jak sebou zoufale škubou, křečovitě, jak se dusí kvůli drobnému hmyzu, který jim vlétl do nosu a úst. Terezu polila hrůza, když si všimla i pár lidí, kteří už jen bezvládně plavali na hladině.
Rychle jí docházel vzduch. Pevně sevřela rty a opět zavřela oči, jak se snažila co nejdéle zůstat pod vodou. Po chvíli se ale přistihla, jak se odráží ode dna bazénu, jak si razí cestu vodou směrem ke hladině. Ozvalo se šplouchnutí a ona na své tváři pocítila nepříjemně horké sluneční paprsky. Nešlo tomu zabránit, zhluboka se nadechla. Oči sevřela ještě pevněji, čekala, že začne kašlat a dusit se, že do ní hned začnou narážet ta malá stvoření. Ale nad hladinou byl klid a téměř zlověstné ticho.
Něco jí jemně vrazilo do zad. Otočila se. Přímo za ní na vodě plavalo tělo se zmodralým obličejem a začervenalýma vytřeštěnýma očima plnýma děsu. „Kamila!“ zalapala Tereza po dechu. Rukou zašmátrala k okraji bazénu, aby se k němu přitáhla. Chtěla ven z vody a to okamžitě.
Poplašeně vyjekla, když ucítila dotyk na rameni.
Martina se o svou kamarádku opřela, jak kašlala vodu. „Fuj, ještě se tu utopím,“ skuhrala, naprosto nevšímavá k věcem okolo.
Rusovláska stále nemohla popadnout dech, když se rozhlížela. Lidé vstávali ze země a oprašovali se. Někteří začali hystericky ječet a ukazovat na utopené ve vodě. Tereza už neváhala ani vteřinu, po okraji se přitáhla ke schůdkům. Takhle rychle venku z bazénu snad ještě nikdy nebyla.
Martina vylezla za ní a držela se jednou rukou za krk. „Fuj, já jsem jednu spolkla,“ zakňučela nešťastně. „To je odporný. Bože! Snad to nikdo neviděl. Ještě by mi místo brýlatky a slepotiny nadávali i do hmyzožrouta…“
Tereza se zarazila uprostřed pohybu. Prudce se na svou kamarádku otočila. „Hmyzožrouta…“ hlesla.
„Počkej? Kam jdeš?“ volala za ní Martina a sledovala ji, jak si rychle balí osušku.

Auto tiše zabrzdilo. „Nezavírej okno, Jindřichu,“ řekl Radek svému kolegovi a nasadil si služební čepici. Pohnul klíčkem v zapalování, zhasl motor. Oba policisté vystoupili z auta, zastavili se bok po boku před ním. Zamračeně zírali před sebe.
„Lípy a břízy, jo?“ zamumlal Jindřich, když hleděl do hlubin něčeho, co možná kdysi byl řádně upravený městský park. Cesty byly skoro celé zarostlé, větve se proplétaly jedna přes druhou tak hustě, že skrz ně neprocházelo ostré odpolední slunce. Ačkoliv bylo horko, při pohledu do ztemnělého parku z něho oběma policistům přeběhl mráz po zádech.
„Tak pak informujeme správu parku,“ řekl Radek a zamířil pomalu k parku, Jindřich mu byl v patách. Cesta byla úzká, nemohli jít vedle sebe, aniž by se podrápali o ostnaté větévky křovisek. Opatrně přecházeli kořeny a šlahouny táhnoucí se po zemi.
Radek kroutil nechápavě hlavou. „To mi nejde na rozum.“    
„Jsi policajt,“ ozval se Jindřich chabě. Rozhlížel se kolem a snažil se potlačit neklid, který cítil. Ten vtip mu vůbec nepomohl uvolnit se, jak původně zamýšlel. Měl velice stísněný pocit. Moment, nezahlédl kousek od sebe pohyb?
Radek jakoby ho neslyšel. „Vím, že rostlinám prospívá teplo a slunce, ale že by mohly vyrůst až takhle? Navíc přece potřebují i vodu. A nepršelo…no, už hodně dlouho. Vždyť by ty kytky měly spíš uvadat. Co myslíš?“ zeptal se, jen mírně pohnul hlavou dozadu, očima pátral kolem sebe. Když mu Jindřich neodpovídal, zastavil se a pomalu otočil. „Ptal jsem se tě…“ zarazil se. Cesta za ním byla prázdná. „Jindřichu?“ zavolal na svého kolegu a trochu se vrátil. Všiml si, že po jeho levé ruce jsou větve rozlámané a… „Krev?“ zamumlal, když se blíž sklonil, aby prozkoumal tmavé skvrny na ostnech. „Jindřichu?!“ zakřičel nahlas. Krom tichého hučení panovalo v parku hrobové ticho.
Koutkem oka zaznamenal pohyb. Obrátil se tím směrem, v ruce už držel služební zbraň, aby se mohl útočníkovi bránit. Pak uslyšel tichý zvuk, jakoby se někdo plazil, jenže žádné praskání větví, mátlo ho to. Něco ho pevně popadlo za kotník a shodilo na zem. Než upustil pistoli, stihl jednou vystřelit do vzduchu. Ozvalo se hluboké zaryčení a sevření na jeho noze zesílilo. Než se nadál, byl táhnut pod porost, větve mu drásaly obličej a ruce, trhaly mu oblečení. Najednou se zastavil, cítil, jak se mu něco začalo ovíjet i kolem hrudi. Chtěl to ze sebe strhnout, ale nemohl protáhnout ruce skrz křoviska, jak byla hustá. Sevření na hrudi sílilo, snažil se dýchat, ale nešlo to. Ještě chvíli a zpřeláme mu to žebra. Už nemohl ani křičet, ozvalo se hlasité křupnutí, stisk nepovoloval. Před očima se mu začalo zatmívat.

Standa se opatrně a pomalu sklonil nad rozdrceným tělem, stále pevně ovinutým desítkami šlahounů. Muž třeštil své mrtvé oči vzhůru, ústa měl pootevřená v němém výkřiku. Díval se na něho nenávistně, neboť mu způsobil bolest. Bolelo ho to. I jeho nové přátele.
 Stále jen ubližují, proč to pořád dělají? Jim, nám, sobě, všem. Necítí snad, jak každý jejich zásah všechno kolem ovlivňuje, nechápou, kam by to všechno vedlo? Pomalu s tichým praskotem zdvihl paži, chvílí ji držel mrtvému nad obličejem. Díval se na něj, ale necítil nic. Dal do rány všechnu svou sílu.