Pavel Renčín

Tuhle mě jen tak napadlo, ani nevím kdy. jenom bych rád věděl, co vy na to.

Slunce už bylo za obzorem. Odbíjelo zrovna půl sedmé. Z bistra vyšel muž zachumlaný do kabátu s gyrosem v ruce a sedl si na lavičku. Když se do gyrosu dychtivě zakousl, rozprostřel se mu na tváři slastný výraz, zakousl se podruhé.
    Přisedla si k němu dívka, byla velmi krásná, rovné vlasy jí sahaly až pod lopatky, byla štíhlá, tak akorát jeho vkus.
    „Závidím vám,“ řekla a usmála se na něj.
    „A co prosimvás?“ odpověděl, jen co spolkl sousto.
    „Taková jídla mi vždycky chutnala.“
    „Proč ten minulý čas?“
    „Ze zdravotních důvodů, žaludek to jaksi nebere,“ všiml si, že se trochu třese, měla na sobě jen dlouhé černé šaty a tenký svetřík.“
    „Není vám zima?“
    „Hmm, nezajdeme se někam ohřát?“
    „Dobře,“ zvedl se a nabídl  jí rámě.
    „Znám jednu pěknou restauraci,“ řekla a ukázala do jedné tmavé uličky,“Je trošku zapadlejší, ale bude se vám líbit.“
    Ani by nečekal, že by v takové díře mohla být plnohodnotná restaurace, ale byla. Vešli dovnitř, posadili ke stolu, přišel k nim číšník.
    „Dvakrát červené,“ objednala a číšník odešel, „Nemáte tužku?“
    „Mám jen propisku,“zalovil v kapse, „Můžete si jí nechat.“
    „Díky,“ vzala si od něj propisku, napsala něco na ubrousek a dala ho číšníkovi, který zrovna přinesl víno. Naklonila se k němu a pošeptala: „Čekám vzadu,“ a zvedla se od stolu.
    Napil se vína, uklidnil vzrušení a vstal, šel tam, kam šla i ona. Čekala na něj.

                *        *        *
Probudil se, probudila ho touha, chtěl víc, už to nemohl vydržet. Rozhlédl se, před ním byl na zemi svázaný člověk, jemu bylo jedno že je ten člověk bezbranný, že se na něj dívá očima plnýma strachu. Tělo mu ovládl chtíč, skočil na něj a zakousl se mu do krku.
Ani kapka na zmar.