Pavel Renčín

Ach, Nazarete, pane Ježíši,
ty, jenž se zoveš věčným Bytím,
zima je v Tvé churavé říši,
pohosti hosty své nezhořklým pitím.

Zhřejeme hrdla svá,
teplými doušky obohatíme se na duchu,
moji euforii alkohol ovívá,
rychlý úsudek míjí v mžik zlou předtuchu…

Říkáš nám, jděte, zřete, slyšte!
Teď mí otroci se z vás stali,
na kámen žulový se mi krví podepište!
Dal nám nůž a my to tak beze strachu udělali.

Ach, pane Ježíši,
my jsme Tví otroci,
stud leze po kříži,
dere se do noci…

Už sami nic nezmůžeme,
v dlaních nám skví se beznaděj,
v našich tělech dlí duše roztržené,
chladnou tmou vznáší se nebožtíků rej.

Uvězněni v Tvé nahořklé říši chladu,
neřestné a podlomené,
doufáme, že naše ústa nenecháš o hladu,
tak naposled se k Tobě pomodleme…

Ach, Nazarete, my, Tvé stádo, které Ti žehná,
pro Tebe vzácné a neodmlouvající,
v bolesti s Tebou jsme - jak milenka něžná
v pokoře líbáme Tě, ó Blahořečený, Smrti nepřející.

Ó, ty jediný,
jehož nezabila staletí,
jak šly v chronologii dějiny,
tak tys byl ve Věčnost-zajetí…

Stále jsi a budeš,
my budeme Ti věrně po boku,
doufáme, že námi nepohrdneš,
za Tvé blaho, vrhneme se do útoku.

Ach, Nazarete…