Pavel Renčín

Absolvent
(Zápisky o loučení)

Tolikrát jste to viděli ve filmu – hrdinu na střeše věžáku. Mladýho, až moc mladýho, a tak strašně rozervanýho životem. Stojí těsně u okraje a nahlíží přes něj, ruce má rozpažený a po tváři mu stékají stružky vody z prudkýho deště. Pramen vlasů se mu sveze přes oko a pomáhá herci vyjádřit všechnu tu osudovost okamžiku v jediném výrazu. Zrovna jako mně.

Odbočka. Jak často si představujete sami sebe jako postavy ve filmu? Bylo by to určitě úžasný. Truman by mohl vyprávět.

Stojí tam a přemýšlí. Já – já na střeše věžáku, ať už tam stojím v dešti s rozpaženýma rukama, nebo posedávám za slunečnýho dne, přemýšlím o smrti. Nahlídnu přes okraj a rozeznávám zelenou stromů a rudou střech a odlesky od střech automobilů. Domýšlím si uhoněné tváře chodců. Ne, nedokážu si představit ani ten pád, natož ten dopad. To přenechám literárním postavám a jejich na odstavec dlouhýmu rozjímání o tom, že člověk poprvý a naposled v životě letí. A že je to to nejúžasnější, co kdy zažije. Krátký, a přece nekonečně dlouhý okamžik bolesti, střih a vzpomínka na tu nejvýraznější scénu dosavadního děje (je v ní pravděpodobně hodně slunce, čerstvý skrápěný trávník a hrdinova matka), zatmívačka. V dalším záběru jsou sirény, zpočátku bez zvuku. Ale to jsem se nechal unést. Život může být strašný svinstvo. Vlastně mám většinu času, stejně jako vy, pocit, že byl pro to přímo navrženej. Jenže, a to je ta základní, ve své sprostotě až trapná pravda, je to všechno, co máme. Ne. Lítat ano, to tedy rozhodně, lítat bych chtěl, a jak. Ale ne padat. To nikdy.

Takže když přemýšlím o smrti, jsou to myšlenky hodně abstraktní. Vážně, i kdyby moje tělo leželo tam dole a kolem tý rozšiřující se rudý kaluže by nějaká školačka tančila tanec hrůzy, zatímco její bišonek by se k ní s tlamičkou u země a rozpačitě vrtícím se ocáskem přibližoval, já bych seděl tady nahoře a přemýšlel o smrti. Ne mojí. Když není pro co žít, není ani pro co zemřít. A když je, není proč umírat.

*

Nedávno se mi zdál sen. Režíroval jsem v něm Absolventa 3 (Ve dvojce se vzali, rozvedli a žili šťastně až do smrti.) a Dustin Hoffman byl přesně tak mladej jako tehdy. Ten záběr, na kterej si vzpomínám, vypadal takhle: Sledujeme noční san-franciskou ulici. Kamera je pod kopcem, Dustin se objevuje na jeho vrcholu, tmavá postavička na pozadí rozednívající se oblohy a mdlých světel lamp. Blíží se k nám, pomalu, opatrně. Kulhá. Kamera najíždí k němu, dává si načas, nechává diváka vychutnat si tu atmosféru podivna a nejistoty. Nakonec se zastavuje na polocelku, jasně nyní vidíme Dustinovu tvář, zkřivenou vztekem a bolestí. Střih na levou nohu, bosou, do které se s každým krokem víc a víc zabodává velký skleněný střep. Krev ji smáčí a zanechává za ní stopu. Detail na Dustinův obličej.
„Odpromoval jsem!“ křičí, „Odpromoval jsem, vy parchanti, slyšíte mě?! Odpromoval jsem!“ opakuje, „Máte, kurva, radost?!“

*

Moje promoce byla jako smrt. A když se tak na vás podívám, tak se odvážím tvrdit, že to tak bylo pro všechny z nás. Nebo minimálně pro podstatnou většinu. Nechápejte mě zle, ten okamžik byl – inu, musím to vší té falešné pompéznosti přiznat – prostě magický. No byl. Je úplně jedno, jestli vás zajímá, proč jste se ta léta dřeli, nebo máte zrovna svoji cynickou chvilku a víte (nikdy se pouze nedomníváte), že celá ta šaráda (a tím nemyslíte promoci) je o ničem. To že to bylo kurva těžký, je nesmazatelnej fakt a je třeba být na sebe, aspoň čas od času, patřičně hrdej. A od toho tu ty chlápky v talárech máme. Stejně jako u všech ceremonií, vypiplanejch generacema, i u týhle její aktéři naprosto přesně ví, co dělají. A kolik patosu odměřit, aby vás aspoň na půl hodiny vtáhli. Abyste jim ukázali sakra pyšnou tvář, zatímco se v tom nesmírně těžkým županu potíte jako prase na porážce.

No ale i tak to byla smrt. Možná tím skutečnější, že se nekonalo žádný „v džínách si sedněte u mě“. To je na smrti to zábavný, odpustíte-li mi to slovo. Ať už se k ní stavíte jakkoli, ať ji pokorně přijímáte, nebo před ní utíkáte ještě potom, co vám dojde poslední dech, nikdy ji nemáte takovou, jakou byste chtěli. Lidi si vždycky vezmou černý obleky, vždycky vyberou hudbu, kterou jste k smrti nesnášeli, a vždycky se budou tvářit tak pokrytecky, že krasoduch, jako jsem já nebo vy, by ani v těch nejhorších nočních můrách nevěřil, že je něco takovýho možný.

*

Mám pocit, že když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct, tak mnohem víc svítilo slunce. Samozřejmě je to jenom taková bláznivá domněnka a možná to má co dělat s globálním oteplováním, migrací tučňáků, anebo prostě jen s mým subjektivním vnímáním času. Nebyl jsem nějaký vymazlený dítě štěstěny, to ani zdaleka, ostatně v takovým případě bych dneska byl úplně jinde. Jen jedno z těch průměrných zázračných dětí, co září, když je necháte, nikdy ne dost na to, aby si jejich světla všiml někdo z těch, kdo mění lidem životy, ale vždycky dost na to, aby se strašně trápily. Ostatně o štěstí to nikdy nebylo, aspoň ne příliš. Většinu práce štěstěny dokáže zastat tvrdá práce a trocha perfekcionismu, smíchanýho se sebeopovržením. Ne, mnohem důležitější je být dítě společnosti. Nechat si přidělit místo, zaháknout hák a nechat se vézt. Jenže co pak chcete, co pak vůbec můžete o společnosti říct, když to uděláte? Vidíte snad (poctivě se zamyslete) dál než na toho před vámi? Dokážete ve tmě rozeznat alespoň jeho hák? Ten konec jeho pupeční šňůry, tak podobné té vaší? Ne, ne, ne, ne, ne. Je vždycky třeba udělat ten krok dozadu. Ten jeden krok, na kterej to lano nestačí. Cítíte to pnutí? Tak se napínají vaše možnosti. Tak se napínají rozhodnutí, kterým ti z nás se sklony k teatrálnosti říkají osudová. Tak se otevírají a zavírají cesty. Kteroupak se dát?

Závidím těm, kteří to vědí. Ach, jak já jim závidím. Nemusí se potýkat s tím nejhorším nepřítelem klidu. S hlavním protivníkem všech nadějí, že někdy získáte to, co zrovna chcete a s faktem podmiňujícím to, že abyste vůbec kdy něco získali, musíte si neustále vymýšlet něco novýho. S náhodou.

Náhoda je – a to jde proti všem romantickým představám (Jde tu o romantiku, o romantiku školní, romantiku hravou, divokou a vášnivou, romantiku, která oslavuje milování, a která nečeká na zítřek. Pokud bychom se bavili o romantismu, ba i o jiných druzích romantiky, celá tahle úvaha by byla špatně.) – velkým nepřítelem lásky.

Lásko, ach bože, nemůžu na tebe zapomenout, ne jindy a rozhodně ne, když sedím tady na střeše a koukám se, jak se mraky ženou přes zapadající slunce. Zkoušeli jste někdy psát? Se zcela vážnou tváří usedat dennodenně k počítači, nebo k psacímu stroji, nebo dokonce ke kusu papíru, a pak se usmívat a spontánně smát a dokonce slzet, pokud jste po předem prohraném boji s osudem nechali zemřít svou oblíbenou postavu? Zkoušeli jste se někdy považovat za spisovatele, čistě proto, že pro vás psaní bylo vášní už nějaký ten rok, a že jste si získali pár příznivců, prostě proto, že jste byli průměrně zázračné dítě, nic víc, nic míň?

Já nevím, jak to máte vy, a vážně, ale opravdu moc rád bych si to poslechl, ale pro mě hnacím motorem při psaní byla vždycky láska. Co jsem tak o ní mohl vědět, ptáte se zcela oprávněně. Usmívám se. Samozřejmě, že jsem o ní nevěděl vůbec nic. Ani zbla. Ani to nejmenší. Kdybych o ní něco jenom tušil, tak jsem psaní pověsil na hřebík, ještě než mě vůbec napadlo něco tak bláhového zkoušet. K psaní potřebujete Múzu. A láska je jako taková Múza moc dobrá, minimálně tak vhodná jako smrt. Problém je, že Múza je netělesná. Ne, to není úplně přesný, rozhodně nechci naznačovat, že mám nějaký trable s tělesností. Sex je fajn. Múza je idealistická. Mrcha jedna. Ne že by byla idealista, to ne, ale zase nemůžu napsat ideální, protože to by vyznělo jinak, než zamýšlím. Trochu potíž s češtinou. Nicméně rozhodně patří do říše ideálů a platónovských Idejí, stejně jako celé psaní. Jenže Platónovy Ideje jsou věčné. Kdežto láska…

*

Přerušujeme pořad pro pauzu na čaj a krátkou sebelítostivou úvahu.

*

Tak je to za váma, všechna ta poprvé, všechna ta váhání, všechno to přiklánění se tu na jednu, tu na druhou stranu. Všechen ten vítr mládí, šlapání do hoven a neustálé omluvné úsměvy. Velká odhalení za přemrštěnou cenu. Moc už toho nezbývá a člověk si začíná připadat vyschlý.

Já se například rozhodl, že už nebudu psát. Ono je to určité spojení se životem. Tam kam musím, ovšem není život, se kterým bych se chtěl spojovat. Ne něčím tak… ideálním. Teď sice sedím na střeše a vyprávím vám, co si máte myslet. O lásce. O smrti. A o Hoffmanově promoci. Ale když sejdu dolů a podívám se do zrcadla, víte, koho vidím? Vidím úředníka, pevně usazeného ve vyšší střední třídě. Byt má pěkný, prostorný a možná dokonce zařízený profesionálním designérem. Může si to dovolit prostě proto, že se stará pouze sám o sebe. Každý pátek se schází v tom stejném baru s tou stejnou partičkou přátel, která je ovšem čím dál tím tenčí, jak se její členové postupně žení a na podobné kratochvíle dostávají permanentní zákaz.

Nevidím na tom nic špatnýho, dokonce se mě při tý představě zmocňuje pocit určitý sladkobolný nostalgie. Ale jsem si poměrně jistej, že tenhle muž nemůže lidem nic říkat, jestli v něm zbývá aspoň trocha svědomí. Nebude přece ostatním špinit jejich sny.

*

Jednoho dne, zrovna tak nádhernýho, jako je tenhle, se všemi těmi červánky na obzoru a vánkem, kterej má v sobě zároveň zemitost jara a příslib podzimního zlata, roztáhne jeden mladík na střeše jednoho věžáku ruce a vzletí. Nebude vědět, kam poletí, a popravdě, bude mu to celkem ukradený. Jediný, co bude vědět, že nechal doma ležet svůj diplom. Nebude to ani jeho mrtvý tělo, nad kterým tu budu přemejšlet. Na to bude moc daleko a vysoko.

*

Povězte, kolikrát jste si sami sebe představovali jako postavy ve filmu. Kolikrát jste se během závěrečných titulků nořili ze stále se opakujícího věčnýho snu a ptali se, jak to s nimi bude pokračovat. A jak to bylo dál, mami? To nikdo neví. Každej si to musí vysnít.

I já jsem sehrál svou část ve snu. Ale už jsem odpromoval. No, doufám, že máte radost.

© David P. Stefanovič, 2010