Pavel Renčín

další starší věc... tenkrát jsem ji psal pro jednoho nakladatele, bohužel nepřijal ani třetí přepracovanou verzi, a když jsem si ji přečetl teď, asi už vím proč... leč ukázalo se, že podnětné komentáře na těchto stránkách zvládnou občas divy, a tak z ní nakonec třeba ještě něco vykřešu :) uvidíme, co na to drazí čtenáři ;)

(tuhle jsem se bavil se Siriusem o detektivkách a říkal jsem mu, že jsem žádnou nenapsal a ani bych to nedokázal. pak jsem si vzpomněl, že jsem vlastně jednu napsal. ale protože vymyslet správnou detektivní zápletku bych fakt nezvládl, pojal jsem ji trochu jinak...)

A on anděl spásy

„Mohu dál?“

Měsíční svit ozařoval část nemocničního pokoje a ve zbytku vytvářel hluboké stíny. Stříbřitý pás světla se táhl od okna, přes složitý stojan s infúzemi a peřinu na pacientově posteli. Stařec až dosud spal, přesto měl teď pocit, že celou dobu očekával nočního návštěvníka. Slabě zasípal, než promluvil.
„Ale jistěže, pane doktore.“
„Nejsem doktor.“ Neznámý ve dveřích mluvil hlasem uhlazeného gentlemana. Chodil oblékán jako uhlazený gentleman a laskavost s dvorností se mu odrážely v očích. Nyní se k nim přidalo i světlo měsíce. Mužovy rysy však dál tonuly ve tmě.
„Ach.“ Starcovy plíce vydaly hluboký vzdech. Tak hluboký, jaký už nedoufaly vydat, „Nečekal jsem vás… tak brzy.“
„Mohu odejít,“ řekl gentleman a znělo to sladce jako med. Stařec od něj odvrátil zrak a zahleděl se z okna. Kdesi tam venku, v londýnské mlze, projížděl vlak a slunce čekalo za obzorem, nenasytné v touze zářit.
Tenhle svět už mi nemá co říct, pomyslel si starý muž na posteli a roztřesenou rukou sevřel zarámovanou fotografii své ženy, odešlé k Pánu před devíti lety. Přitiskl si ji na prsa.
„Ne, jen pojďte dál,“ dovolil muži. Ten se pousmál a jednou nohou překročil práh. Pak i druhou a najednou stál u postele.
„Spěte v pokoji, dobrý muži,“ řekl a uhladil starci vlasy. Pak se nad ním sklonil a oba je zakryl jeho plášť temný jak nejtemnější noc.

***

„Věříte na upíry, Milesi?“ Inspektor Gordon zhasil třepotavým pohybem ruky sirku a po vteřině váhání ji odhodil na zem. Zhluboka potáhl z cigarety.
„Věděl jsem, že se na to zeptáte,“ zavrčel o tři léta mladší seržant. Nosil baloňák, jako ten policajt z televize. Inspektor mu jak vzhledem, tak chováním připomínal Sherlocka Holmese a to seržanta nesmírně znervózňovalo.
„Opravdu?“
„Ne, sakra. Jasně, že ne. Co to má být?“
„Měl byste se na to podívat.“ Gordon ukázal do vedlejšího pokoje. Znovu potáhl a řeřavé světýlko cigarety evokovalo dýmku natolik, jak to jen bylo možné.

Miles prošel kolem několika uniformovaných policistů, kteří se urputně snažili předstírat zajišťování stop, a zastavil se u pohovky, nad kterou se skláněl doktor.
„Dobrý ráno,“ pozdravil.
„Věříte na upíry, Milesi?“ Doktor zvedl hlavu a posunul si na nose lenonky. Ty Milese taky iritovaly, ale ne tolik jako Holmesovství jeho nadřízeného.
„Kriste Pane,“ zalamentoval Miles a shlédl k mrtvole, která ho vytáhla od ranní kávy a toastů se šunkou.

Ještě včera prokazatelně živá Nancy Wrightová vypadala ze všeho nejvíc jako mumie. Vyschlá, trochu zažloutlá a trochu zašedlá pokožka se jí zkrabatila a těsně přiléhala k taktéž vyschlému masu. Dokonce měla na tváři ten úsměv faraóna, který ví, že ho čeká mnohem lepší svět. Ruce měla na hrudi překřížené. Byla bez krve a v krku jí zely dvě díry. Miles zalapal po dechu.
„Rozparovač se vrátil,“ zkonstatoval nakonec. Doktor si pohrdlivě odfrkl.
„Jack Rozparovač po sobě naopak zanechával spoustu krve. A kromě té tady paní Wrightové nic nechybí. Ehm. Zřejmě.“ Přejel pohledem po jejím tajemném úsměvu.
„No jo, sakra. Vy tvrdíte, že to udělal upír?“
„On to tvrdí,“ doktor píchl prstem směrem ke Gordonovi, který si ve vedlejším pokoji zaujatě prohlížel jakousi plastiku nad krbem, „Já jen dokumentuju tady ty rány.“
„Všechna krev…hm, vytekla tamtudy?“ otázal se Miles, vytáhl z kapsy kapesník a přejel jím zpocené čelo.
„A nikudy jinudy,“ přikývl doktor, „A jak jste si jistě všiml, na pohovce není ani kapka.“
„Mohla zemřít jinde,“ odtušil Miles. Doktor pokrčil rameny.
„Teď jestli mě omluvíte…“ Miles odstoupil a doktor přivolal dva policisty, aby mu pomohli s mrtvolou.

*

„Evidentně zemřela na té pohovce.“ Inspektor seděl za svým stolem a proplétal prsty.
„Jo,“ odsouhlasil to Miles, „A vrah si dal zatracenou práci, aby…“
„Aby co?“ nadzvedl obočí Gordon.
„No aby odčerpal všechnu tu krev. Dvěma dírama v krku.“ Miles vztekle zavrčel.
„Jistě,“ usmál se inspektor. Samozřejmě si myslel něco jiného. Samozřejmě věděl všechno.
„Náš vrah není upír, Gordone,“ pronesl pomalu a trpělivě Miles.
„No dobře.“ Gordon náhle rozpletl prsty, čile na židli povyskočil a luskl, „Podívejme se na to. V celém domě nic nechybělo. Peníze, cennosti, nic. Nikde ani kapka krve. Žádný otisk, stopa… ani lidská, ani od pneumatik. Jak vy říkáte, Milesi, sakra. Zatraceně sakra.“
„Nemáme se čeho chytit,“ rozhodil rukama seržant.
„Přesně tak,“ přikývl inspektor.

*

O nějakou chvíli později se sešli v kanceláři znova, v rukou vše, co se jim do nich dostalo.
„Umírala na rakovinu,“ prohlásil Miles a obrátil stránku.
„Kdo dědí?“ zeptal se Gordon a, ruce za zády, přecházel před oknem (krok tam a zpátky).
„Josh Wright, jediný syn. Dědí všechno.“
„Pak bychom tedy měli motiv…“
„Nebýt té zatracené rakoviny,“ doplnil Miles.
„Jistě.“ Inspektor se zastavil a upřel na něj vážný pohled. Miles se zvedl.
„Jedu tam.“

*

Nora Wrightová uvařila seržantovi čaj a snažila se ho zabavit, než se manžel vrátí z garáže.
„Strašné neštěstí…“ lkala. Miles se rozhlížel po obýváku rozlehlejším, než jeho byt a přemýšlel nad tím, že s nějakou ubohou teorií o vraždě kvůli dědictví nemusí pana Wrighta vůbec obtěžovat.
„Seržante…“ Málem nadskočil, jak mrtvě ten hlas zněl. Josh Wright měl propadlé tváře, zarudlé oči a v garáži zjevně zapíjel žal.
„Pane Wrighte. Je mi to líto,“ Miles k němu natáhl ruku.
„Zbývalo jí sotva pár měsíců,“ zachrčel Wright, „Chtěl jsem ji vzít na cestu po Evropě.“ Miles si povzdechl a odešel hned, jak to bylo možné.

*

„Josh Wright to neudělal.“
„Vím. Máme další.“
„Proboha.“
Nasedli do auta a vystoupili v jedné z těch neidentifikovatelných ulic East Endu. V bytě ve druhém patře se motali policisté a s rozpaky se vyhýbali mladé dívce, která seděla v křesílku v předsíni, mírně se pohupovala a vytřeštěné oči upírala do nikam.
„Co je to sakra za lidi,“ zavrčel Miles a dřepl si před dívkou.
„Ahoj.“ Sesula se mu do náruče a propukla v pláč. Rozpačitě jí hladil po vlasech a stočil pohled na Gordona. Ten se pousmál, zapálil si cigaretu a odkráčel do ložnice, kde poplácal po rameni doktora.

*

„Chodila jsem paní Müllerové poklízet. Víte, ona už toho chudák moc sama nezvládla. Měla tuhletu…“
„Rakovinu plic,“ dořekl Miles. Gordon převracel v prstech prázdnou krabičku od cigaret a zíral do zdi. Dívka upila z hrnku horké čokolády. Jmenovala se Sarah a zjistili, že je o něco starší, než vypadá. Miles uvažoval, jestli by přijala pozvání na skleničku. Samozřejmě přemýšlel také o tom, kdo a proč vraždí lidi umírající na rakovinu odčerpáním krve přes krční tepnu. A nakonec o tom, proč se paní Müllerová usmívala. Úplně stejně spokojeně jako Wrightová.
„Nechovala se v poslední době divně? Neviděla jste ji s někým cizím?“
Sarah jen zavrtěla hlavou.
„No dobře. Vezmu si vaši adresu a číslo. Kdybychom… hm, něco potřebovali.“ Miles naškrábal, co mu nadiktovala, a schoval lístek do kapsy baloňáku. Vrhl tázavý pohled na inspektora, a jelikož ten stále hypnotizoval zeď, odvedl dívku na chodbu a k východu sám.

*

Gordon přelétl očima výsledky ze zajišťování stop.
„Ani jediný zatracený otisk prstu. Na dveřích, na okně, na krku, nikde! Vlákno z jeho oblečení? Ne! Sakra!“
„Jak vy říkáte,“ pousmál se Miles, ač mu moc do smíchu nebylo. Vůbec se mu nelíbilo, kam případ spěje – svést všechno na neexistující bytost.
„Nemůžeme hlídat všechny umírající v Londýně, Milesi,“ oznámil mu inspektor.
„Ne?“ Miles se málem rozesmál, „Měl jsem vás za většího frajera, Holmesi.“
„Cože?“
„Nic. Co budeme dělat?“
„Co by? Řeknu vám, Milesi, nevidím mezi těmi vraždami žádnou souvislost. Místní, společenskou, časovou… Nezbývá nám než čekat.“
„A nechat je umírat,“ dodal chmurně Miles a zarazil se nad absurditou vlastních slov.

*

„Musím přiznat, že se bojím, pane Milesi.“
„Ted.“
„Tede.“
„Čeho?“
Miles se napil a Sarah ho napodobila. Svírala svou sklenici vína trochu křečovitě.
„Vždyť jste ji viděl. Paní Müllerovou. Nemyslíte si, že jí zabil…“ Nedostala to slovo přes jazyk. Zvláštní, že vždy dokonale racionálnímu Holmesovi se to povedlo hned. No možná, že kdyby byl úplně jako Holmes, tak by ho vycpali a posadili do křesla na 221b Baker Street.
„Ne. Nemyslím si to. Myslím si, že ji zabil někdo, kdo za sebou dokáže nezanechat jedinou stopu, kdo dokáže vysát z člověka všechnu krev, aniž by mu ukápla a ještě přitom učinit dotyčného šťastným. Ale upřímně věřím, že to byl obyčejný smrtelník.“
Sarah na něj třeštila oči. Kdosi uvnitř hlavy se mu vysmál.
„Promiň,“ řekl Miles, „neměl bych mluvit o práci.“ Zachránil ho číšník s jídlem.

*

Inspektora Gordona napadlo, že zajde do nemocnice a přesvědčí někoho, aby ho zaregistrovali jako nemocného rakovinou. Pak si uvědomil, že v Londýně je spousta nemocnic a to ho nakonec dovedlo ke zjištění, že obě ženy docházely do jedné konkrétní.
„Byl jsem to ale hlupák!“ zvolal pateticky do londýnské tmy a na nejbližším rohu mávl na taxi.

*

„Dobrý večer. Inspektor Gordon. Vyšetřuji vraždy dvou vašich pacientek. Obě měly rakovinu, tak jestli bych mohl mluvit s někým, kdo to má na starosti.“ Schoval odznak a vyčkávavě se zahleděl na vrátného.
„Doktor Shepherd. Třetí patro,“ odkázal ho muž. Gordon si zavolal výtah.

„Ta rakovina je jediné pojítko, které jsme mezi případy našli,“ vysvětloval o něco později doktoru Shepherdovi.
„Podívejte, lidi nemocné rakovinou může vyhledat v podstatě každý. Na to nemusíte pracovat v nemocnici.“
„Ale stejně, nemáte tu někoho… podivného?“ Inspektor zatím hodnotil samotného doktora, ale nezdálo se mu, že by byl ten typ, co se po nocích plíží Londýnem s dvěma obnaženými tesáky, nebo čím.
„Nenapadá mě jediný pracovník téhle nemocnice, který by mohl mít zálibu v přečerpávání lidské krve,“ pokrčil Shepherd rameny.
„No, stejně děkuji,“ inspektor se zvedl.
„Nemáte zač.“

*

V zamyšlení vyšel na chodbu a jeho oči spočinuly na dokonale upraveném gentlemanovi, který jako by sem zabloudil z viktoriánské éry. Anebo z Muzea voskových figurín madame Tussaud. S dalším krokem vrazil do pohledné blonďaté sestřičky a skončil jí nosem ve výstřihu. Začala děsně ječet.
„Co to děláte?!“ Gordon klopýtl zpátky a čekal na facku. Přišla.
„Co se tu děje?“ Doktor Shepherd vykoukl z kanceláře.
„Tenhle… tenhle…“ Sestra zřejmě nenašla slov, tak vydala odměřené pchm, otočila se na podpatku a odkráčela.
„Promiňte! Viděla jste toho chlapa, co tu stál?“ Neotočila se. „V černém plášti?“ Ani teď. Gordon se chytil za hlavu.
„Co to melete, člověče?“ zeptal se doktor.
„Tady stál, vypadal jak z předminulého století…“
„Nechcete něco na uklidnění?“
„Ne, díky. Je mi dobře.“ Inspektor odešel k výtahu a masíroval si zátylek. Doktor se rozhlédl po prázdné chodbě, zavrtěl hlavou a zapadl zpátky do kanceláře.

*

Sarah se bohužel nedokázala odtrhnout od tématu a celý večer zahrnovala Milese teoriemi o londýnských upírech a fakty o jejich hrobech odkudsi z Čech a Polska. Popravdě, docela mu tu schůzku zkazila. Přesto, když ji tak sledoval, jak nadšeně rozhazuje rukama a oči jí září, doufal, že se nechá pozvat znovu… až tenhle zatracený případ vyřeší.

Stavil se ještě v kanceláři a na stole našel vzkaz od Gordona, ať za ním ještě dnes přijde domů. Miles chvíli hrubě nadával, pak se sebral a vyrazil.

*

„Tak co je?“ zeptal se, když mu inspektor otevřel.
„Myslím, že jsem ho našel.“
Gordon kývl, ať jde dál a vyložil mu, co zažil.
„Dejte s tím už pokoj, sakra! To teď bude každej podivín naším podezřelým?“
„Podivín v nemocnici, kde se léčily obě mrtvé, a který zmizel, jakmile jsem se na něj podíval!“
„A to už jsou přesvědčivé důkazy,“ pronesl sarkasticky Miles, „Máte gin?“
V té chvíli zazvonil telefon.
„Jistě, jedu tam… Ne, Milese nevolejte, je se mnou.“ Gordon položil sluchátko. „Další vražda. V té nemocnici.“

*

Starý pan Lloyd svíral fotografii své ženy, a sice trochu bezkrevně, ale velice, velice šťastně se usmíval.
„Vona ta smrt asi nebude tak špatná věc,“ poznamenal doktor zamyšleně a posunul si brýle. Miles něco zamručel. Gordon nadával všem okolo – Milesovi, doktoru Shepherdovi i čumilům z řad pacientů.
„Já vám to říkal! Všem jsem vám to říkal!“
„Opravdu nechcete nic na uklidnění?“ zeptal se ho starostlivě doktor Shepherd a tvářil se zoufale.
„Nikdo tu neobchází? Hlídač nebo tak?“ vyslýchal zatím Miles jiného doktora.
„Ne. Sestry jsou na sesterně, víte, a když pacienti něco potřebujou, tak zazvoní. Tady,“ ukázal doktor na bzučák vedle postele.
„Dobře. Viděl jste v nemocnici muže… hm, výstředně oblečeného, černý plášť, smoking…?“ Doktor zavrtěl hlavou. Miles poděkoval a přesunul se dál. A zjistil, že takového muže tu neviděl nikdo. Kromě Gordona. Sledovali, jak kolegové snímají domnělé otisky a věděli, že je jejich snaha marná.
„A co uděláme, pokud opravdu stojíme proti upírovi?“ prohodil Miles.
„Necháme se zavřít do blázince?“ navrhl Gordon, „Zvu vás na skleničku.“

*

„Víš, co si myslím, Miku?“
„Co?“ Gordon zakroužil skleničkou a mlaskl. Miles zjistil, že nechápe, co mu na inspektorovi připomínalo Holmese.
„Že jsou rádi.“
„Kdo?“
„Přeci ty oběti. Víš přece. Všechny se usmívaly. Tak sakra šťastně. Že jim ten chlap prokazuje laskavost. Službu.“
„O tom se ale britský p-právo nezmiňuje,“ škytl Gordon.
„No jo,“ poznamenal duchaplně Miles a dorazil skleničku, „o upírech taky ne.“

Přesunuli se o bar dál.

*

Ráno se Gordon nejdřív pořádně rozdýchal, aby zvládl zhruba minutový řečový projev a zavolal na stanici, že jedou s Milesem vyslechnout několik svědků a vrátí se až pozdě odpoledne. Pak brknul Milesovi a vyčerpaným opileckým hlasem mu sdělil, že může zůstat doma.
„Jasně. Díky, šéfe,“ zamumlal Miles, zavěsil a znovu usnul. Odpoledne mu z kanceláře zavolal již starý dobrý Gordon a sladkým hlasem se ho otázal, kde sakra vězí.

*

„Poslal jsem jednotky do té nemocnice a taky ke všem tamním pacientům s rakovinou v domácím ošetřování. To je všechno, co můžeme udělat.“ Gordon stál před mapou a zapichoval do ní špendlíky s barevnými hlavičkami. Rozmístil je po celém Londýně. Jeho plán zaměstnal spoustu strážníků a šéf mu zdůraznil, že jestli nevyjde, čekají Gordona problémy.
„Myslíte, že upír nedokáže proklouznout tou vaší sítí?“ zabručel Miles. Inspektor na něj upřel strašně znavený pohled.
„Jsem jenom člověk, Milesi. Jenom obyčejný policajt. Aspoň se definitivně ujistíme, co je on zač.“

*

Strážník Davis volal o tři dny později, v deset hodin večer. Hlas se mu třásl. Když dorazili na místo – k malému domku na předměstí, strážník Davis stál na verandě, kouřil a pod ním se vršila hromádka cigaret již vykouřených.
„Přísahám, že jsem z ní nespustil oči!“ dušoval se a přitom se křižoval.
„Povídejte.“ Miles strážníka uchopil kolem ramen a donutil ho se posadit, zatímco inspektor vešel dovnitř. Sotva za ním zaklaply dveře, ozvaly se brzdy a z auta vyskočil doktor.
„Pochopte, že jsem tady naprosto zbytečný!“ vyřvával cestou do domu.
„To my všichni,“ poznamenal Miles, „Tak jak to bylo?“ obrátil se k Davisovi.

*

Strážník Davis donesl staré paní Newmanové čaj a prohlásil, že si odskočí. Ze svého křesla, kde trůnila jako scvrklý pavouk za obrovskými okuláry („Já vím, o mrtvých jen v dobrém,“ vzlykl o něco později, když to vyprávěl Milesovi.) vážně přikývla. Opustil místnost a než vešel do koupelny, zaslechl nějaký dotaz mužským hlasem, což si v té chvíli bohužel neuvědomil. Křikl „Cože?“, a když paní Newmanová neodpověděla, jen pokrčil rameny a pokračoval.

Když dorazil do pokoje, spatřil muže s uhlazenými vlasy v plášti, jak se sklání nad ubohou stařenkou. Hmátl po pistoli, ale v tu chvíli se neznámý vztyčil, podíval se přímo na něj…

Strážník Davis si vybavuje planoucí oči a pak… pak najednou koukal na paní Newmanovou, vysátou a naprosto bez života. Usmívala se na něj.
*
„Je to definitivně upír,“ prohlásil seržant, když zastavil vedle Gordona a shlédl na mrtvou stařenku.
„A já to musím napsat do hlášení.“ Inspektorův hlas zněl zlomeně.
Z povinnosti prohledali dům, ale nic je nezaujalo.

*

Seržant Miles tu noc usedl do křesla s láhví whisky a sklenkou. Na gramofonu pustil staré dobré blues. Přemýšlel, jak dlouho to ještě bude trvat. Ozvalo se slabé zaklepání na dveře. Napoprvé si myslel, že jen zachrastila deska.
„Je otevřeno!“ prohlásil odevzdaně.
„Mohu dál?“ zeptal se někdo za dveřmi.
„Vždyť povídám, je…“ Zarazil se a podezíravě si změřil láhev na stolku. Tak moc z ní neubylo. Ale stejně… „Upíři nemůžou překročit práh bez svolení, že?“ houkl směrem ke dveřím.
„Přesně tak.“
„Chcete mě zabít?“
„Ani v nejmenším.“
„Malý okamžik!“ Miles si nalil vrchovatého panáka a kopl ho do sebe. Pak těžce vstal, vypnul gramofon a zase se svalil.
„Tak tedy pojďte.“ Dveře se otevřely a upír vypadal tak, jak ho Gordon popsal. Přes dokonale padnuvší smoking plášť černý jak noc, vlasy snad napomádované a v očích zvláštní světlo. Usmál se a Miles se ujistil, že dva zuby má o něco delší.
„Prosím, posaďte se,“ mávl na volné křeslo, „Whisky?“
„Děkuji, nepiji,“ zasmál se upír.
„No jo. Tak co chcete?“
„Vysvětlit to.“
„To byste měl spíš Gordonovi. Ten je z vás na nervy.“
„Právě. Nepustil by mne dovnitř. A já nerad mluvím přes dveře.“ Upír si odepnul plášť a přehodil ho přes opěradlo křesla.

*

„Víte, já se těm lidem ve skutečnosti snažím pomoci. Snažím se činit dobro.“
„To je ale hodně subjektivní názor na to, co děláte,“ poznamenal Miles.
„Jistě. Sám jste si ale všiml, že se šťastně usmívají.“ Seržant sebou polekaně trhl.
„Čtete mi myšlenky?“
Upír se zakřenil.
„Ano.“
Miles pohoršeně odfrkl.
„Třeba se jim tuhnoucí svaly roztáhly do úsměvu. Co já vím.“
„Víte již jistě, že jsem k nim nemohl bez jejich vlastního svolení. Věděli, že přichází smrt. Netajil jsem se tím. Všichni mě pozvali. Šťastni, že jejich trápení končí.“

Miles se zarazil a dlouho mlčel. Uchopil sklenku a zase ji položil. Uhladil si vlasy. Nakonec vstal a došel k oknu.
„Nevím, co si o tom mám myslet,“ prohlásil.
„Já v tom mám poměrně jasno,“ podotkl upír. Seržant měl intenzivní pocit, že se v místnosti ochlazuje. Otřásl se a rozpačitě si odkašlal. Zadíval se na hosta.
„Ono to ale není tak jednoduchý.“
„Všiml jsem si.“ Upír zaklesnul prsty do sebe a sevřel rty. Najednou vypadal stejně bezradně, jak se Miles cítil.

*

V tu chvíli se ozvalo rázné zabouchání na dveře. Oba muži sebou polekaně trhli.
„Milesi! Tede! Otevři!“ Gordon se doteď evidentně věnoval alkoholu, stejně jako Miles, a jeho hlas zněl značně nalomeně.
„Sakra!“ ucedil Miles, „Co teď?“
Upír jen pokrčil rameny. Miles přešel pokoj a trhnutím dveře otevřel. Gordon zavrávoral.
„Teď není vhodná doba,“ řekl Miles.
„Já…“ začal Gordon a pak se mu zrak svezl na Milesova hosta.
„To je on!“ zařval a zašátral po pistoli. Miles ho chytil za ramena a zatřásl jím.
„Gordone! Hej, Michaeli! Je to sakra upír, myslíš, že ho můžeš jen tak zastřelit?!“
„Dobrý večer, inspektore,“ přidal se host a zašklebil se.
„Do prdele,“ řekl Gordon.
„Pojď dál,“ Miles ustoupil, aby mohl Gordon dovnitř.
„Ty,“ Gordon vrhl zuřivý pohled na upíra, „ani se nehni. Tede, zavolej posily.“ Miles zvrátil oči v sloup.
„Dones si z kuchyně židli.“ Nalil nového panáka a posunul ho po stole směrem ke Gordonovi.
„Postojím,“ zavrčel inspektor.
„Tak, kde jsme to skončili?“ Miles si promasíroval spánky a zahleděl se na upíra.
„Chtěl jste mi vysvětlit, proč se vám příčí dobrodiní, které prokazuji umírajícím.“
„Proč se mu to příčí?“ vložil se do toho Gordon, „Vždyť jsou to vraždy, pane, vraždy!“ Zamával rukou a hrozivě vypoulil oči.
„Podívejte, inspektore,“ upír si dal nohu přes nohu a opět zaklesl prsty do sebe, „řekněte mi jedno. Proč já?“
„Co… cože?“
„Slyšel jste. Proč to musím dělat já? Cožpak se nemůžete sami postarat o svoje trpící? Když je máte tak rádi?“
„Milesi!“ Inspektor se obrátil na Teda a hlas mu trochu hystericky přeskočil.
„Jo?“
„Tys ho neslyšel?“
„Slyšel,“ vzdychl Miles, „Slyšel, sakra.“
Před očima mu plula tvář Joshe Wrighta.
„Chtěl jsem ji vzít na cestu po Evropě.“
A tvář jeho matky, téměř zářící konečně nalezeným štěstím. A další úsměvy
„Řekněte mi, pane, myslíte, že paní Wrightová ráda cestovala?“
„Cože?“ vyhrkl tentokrát upír. Miles si odkašlal.
„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl host popravdě.
„Já taky ne. Ale co vím,“ zdůraznil Miles poslední slovo, „že jste ji připravil možná o nejúžasnější cestu jejího života.“
„O čem to sakra mluvíte?“ Gordon se probral ze zamyšlení a vrhl na Milese káravý pohled, „Tenhle muž spáchal čtyřnásobnou vraždu a ty se ho ptáš, jestli Wrightová ráda cestovala?“
„On to prostě nechápe,“ povzdechl si upír.
„Naopak! Já to chápu moc dobře!“ Gordon začal šermovat ukazovákem a evidentně se chtěl začít hádat.
„Přestaň!“ okřikl ho Miles, „Ptal jste se,“ obrátil se na hosta, „proč to musíte dělat za nás.“ Odmlčel se a nalil si whisky.
„Myslím, že to špatně chápete, pane. Snad jste byl dlouho sám. Podívejte, my lidi jsme tohle… společenští tvorové. Máme rodiny, víte, a tak. A ty vaše oběti, pane, umíraly samy.“
„Takže chcete, abych toho nechal?“ zašeptal upír. Oba policisté sebou trhli.
„Chcete, aby umírali pomalu a v bolestech pro… co? Potěchu příbuzných?“ pokračoval host. Miles se s ním střetl pohledem.
„Myslím, že smrt má být svině,“ přikývl, „Pro šťastný úsměvy není při umírání místo.“
„Je to vaše volba, Milesi,“ sdělil mu upír vážně.
„Jo. Sakra jasně. Budu se s tím muset nějak vyrovnat.“ Nalil si dalšího panáka a kopl ho do sebe.
„To je všechno?“ zeptal se Gordon. Miles se otočil na upíra, ale ten zmizel.
„Musíme za ním!“ vykřikl Gordon a pustil se ke dveřím, aby si při srážce s nimi uvědomil, že jsou zavřené.
„Toho nechytíš,“ řekl Miles.
„Tohle já nemám za potřebí!“ vykřikl Gordon, otevřel dveře a s klením zmizel na schodech.
Miles za ním zavřel a znovu pustil gramofon. Pak se svalil do křesla a zavřel oči.

*

Vraždy ustaly a zhruba o měsíc později byl případ uzavřen a zasunut hodně hluboko do policejní kartotéky. Inspektor Gordon odešel od policie a Ted Miles nastoupil na jeho místo. Rok nato si vzal Sarah Parkerovou a na svatbě zaznamenal uhlazeného gentlemana, který mu někoho matně připomínal. Než se k němu ale davem prodral, byl muž pryč.

© DejF, 2007